Milovník přírody může zažít skutečně cokoliv – zvlášť pokud se krajinu rozhodne nejen obdivovat, ale taky chránit. Své o tom ví Mojmír Vlašín, který se své pestré zážitky rozhodl uspořádat do knížky, u níž se člověk pobaví, podiví, nebo třeba nadchne pro něco podobného. Příběhy jsou to nanejvýš rozmanité, všechny ale spojuje autorova nezlomná touha nenechat soustavné ničení životního prostředí jen tak. Již přes padesát let bojuje doslova za každou příležitost udělat českou přírodu zelenější, rozmanitější a čistší. Využívá k tomu svých rozsáhlých odborných znalostí, nenahraditelných zkušeností, ale taky pořádnou porci odvahy, trpělivosti a kreativity.

Mojmír Vlašín (nar. 1954) začal již jako čerstvě vystudovaný biolog pracovat ve státní ochraně přírody, odkud pak přesídlil do nevládních organizací. Nyní působí jako soudní znalec ve svém oboru, vyučuje na Katedře enviromentálních studií Masarykovy univerzity a ve volném čase píše divadelní ekohry se satirickým podtextem. Jakožto uznávaný zoolog a ekolog má na svém kontě řadu publikací o plazech, ptácích, savcích a ochraně míst jejich výskytu. Podivné příhody jsou však svého druhu unikátem, neboť v nich autor poprvé nabízí pohled do zákulisí své práce a dokazuje, že činnost horlivého ochránce přírody se neobejde bez adrenalinu, posedlosti, nadhledu a odolnosti – nejen vůči nekompromisním přírodním podmínkám, ale hlavně chronické neohleduplnosti některých (lidských) jedinců.

Jak se čáp dostane do bulvárních novin? Proč je dobré si udělat vlastní „odpadní inventuru“? A co mírumilovného ekologa dovede k porušení zákona? Odpovědi na tyto a mnohé další otázky autor rozebírá v celkem třiačtyřiceti krátkých autobiografických povídkách, které mají spíše povahu fejetonů, a místy dokonce satir. Z váženého vědce se rázem stává dobrodruh, který se pro svou lásku k přírodě nebojí vydávat do neznáma, zkoušet nové věci, pořádně riskovat a užívat si to. Na druhé straně Vlašínovy příhody zároveň bez příkras ukazují, že práce zoologa neobnáší jen zkoumání exotických zvířat, ale taky sáhodlouhá vyjednávání s některými úřady, papírování, čekání na všemožná povolení a na to, až lidé konečně pochopí, že příroda je bez nadsázky jedinečná a nenahraditelná. Když však autor zabrousí do politiky, jeho vyprávění sklouzává k nevybíravému sarkasmu, který už v téhle době nic moc nového nepřináší… Poněkud vytrženě z kontextu působí také postesk nad pravidly českého pravopisu v kapitole Pravopysk.

„Milovat přírodu z televizních seriálů o divočině není problém, horší je mít rád tu divokou přírodu, která vám dělá svinčík na dvorku, a nic z toho nemáte.“ První přečtení Vlašínových příběhů vyvolává především pobavení nad autorovými příhodami, podruhé už ale smíchu ubývá… Slovo „ekologie“ společnost v poslední době rozděluje čím dál víc – pro jednoho se stalo módou, pro druhého zásadním omezením osobní svobody, proti němuž je „nutné“ se vymezit. Vlašínovy povídky jsou sice čtivé a zábavné, ale zároveň čtenáři nastavují nemilosrdné zrcadlo. Zatímco široká veřejnost v živém vysílání se zaujetím sleduje čapí mláďata, je zároveň schopna nenávidět havrany, vyhazovat do lesa nábytek a zarytě odmítat varování odborníků…  I přesto však Vlašínovu knihu nelze nazvat pesimistickou, ba naopak – dokazuje, že díky takovým nadšencům, jako je autor sám, se dodnes daří zachraňovat nejen zvířecí jedince, ale i celé druhy, které se ocitly na pokraji vyhynutí.