Martin Nawrath (nar. 1968) je dnes českému prostředí spíše znám jako facilitátor nebo autor ranních úvah na stanici Český rozhlas Vltava. Na první pohled tento vystudovaný biochemik, žijící aktuálně v Kuřimi, nemá se současným českým literárním provozem mnoho společného. Spojuje ho s ním nicméně náklonnost ke kavárně Cafe Podnebi, kde se setkává s lokálními básnickými osobnostmi. Tomuto místu na úpatí Špilberku také, jak vyplývá z předsádky knihy, vděčí za vznik svého debutu Setkaní, vydaného v roce 2022. V něm se zcela jednoznačně zrcadlí autorova profese a veškerá motivika je na první pohled podřízena tématu, které má autor vepsáno již ve svém nomen omen – návratu.   

Samotný název sbírky Setkaní, která obsahuje 63 textů rozličného charakteru, může pracovat s očekávanou slovní hříčkou, k níž dochází snadnou záměnou standardního podstatného jména „setkání“ a aktualizací přídavného jména odvozeného od slovesa „setkat“ (tedy tkaním spojit dohromady), které už dnes není v běžné slovní zásobě příliš časté – „setkaní“. To vše je srozumitelné ve vztahu s profesí, již autor vykonává ve svém nebásnickém civilu, totiž facilitací. To je v zásadě metoda, která usnadňuje lidskou komunikaci a klade si za cíl usměrňovat setkání lidí, moderovat jejich dialog k předem nejasnému cíli. Je tedy zřejmé, že ve sbírce volí básník Nawrath k setkání (po němž budou lidé „setkaní“) jednoznačný a pro něj jako pro debutanta nový prostředek: báseň. Autorský subjekt tak chce „vpadnout / už konečně / domů“ (Konečně, s. 63). Sbírka je vlastně průvodce k hledání cesty k cíli, který zároveň představuje opěrný bod domoviny. Jak Nawrath uvádí na svých oficiálních webových stránkách, je přesvědčen, že žijeme v době kardinální změny a tato změna se promítne snad do všech společenských struktur, aniž bychom se tomu mohli jakkoliv vyhnout. Snad proto je erbovní motiv sbírky „návrat směrem k cíli“ (zároveň heslo uvedené na autorových webových stránkách spjatých s facilitací, kde je doplněné o obraz letokruhů soustřeďujících se k vnitřnímu červenému bodu) snadno použitelným klíčem k pochopení Martina Nawratha básníka. Jak se tedy navrátit?    

Celkové ladění sbírky je krajně pochmurné a klaustrofobické a lidský život je v ní nahlížen vlastně velmi skepticky, jako nikdy nekončící odcházení. Lyrický subjekt je ve své nahotě vystaven nemilosrdnému Božímu pohledu a jediné, co mu často zbývá, je jeho vlastní tělesnost. „Stín mezi stíny // při němž byl jsi přistižený. / Přes svatá písma, obrázky / i vůni kadidla / schovat se v teple ženy.“ (Stín mezi stíny, s. 47) Je ve při s Bohem (označovaným jako „šmirglpapír“, s. 10), kterému krajně nedůvěřuje. To je zřejmé v textu Děravý a černý, kde je subjekt permanentně znejišťován tím, zda jeho identita může alespoň chvíli po jeho zániku na světě ještě přetrvat: „Černám / na uhel, / šedivím / na popel. / Zameť mě / a zhasni. / Nebyl jsem to já. / Nebyl jsem tu.“ (s. 27) Současné bytí je zkrátka chápáno jako postupné vysilování se až k smrti. Konečné vysílení navíc provází okamžité zapomnění. Podobné úvahy jsou v autorových básních umně ilustrovány a argumentovány též třemi biblickými postavami: Adamem, Lilith a Evou. Subjekt jejich prostřednictvím rozvíjí své existenciální úvahy.   

Existuje tedy hájemství? Co je únikem z krize současného bytí? Nalézání odpovědí je patrné z posledního triptychu básní (Bůh, Talíř, Když usedám), které jsou, jak vidno, objasněním titulního „setkaní“. To je dáno odmítnutím Božího talíře, zaplněním otevřeného stolu douškem kávy (vzpomeňme si na Cafe Podnebi) a přisednutím si ke stolu. Jediným obrozujícím principem proti bezpodstatnosti života je to, co bylo deklarováno hned na počátku: „Nitě našich životů / setkaním / nebudou už nikdy stejné“ (Setkaní, s. 7). Může se to všechno jevit jako bezobsažné klišé, nicméně autorova práce s jazykem a schopnost básnicky obhájit svou frustraci ze světa onu velmi jednoduchou tezi brilantně opodstatňují. Zároveň jsou svého druhu básnickou reklamou na autorovu profesi: terapii a facilitaci.      

Nawrathův verš by se dal popsat jako mírně anachronický, stěží „tradiční“. Výrazně pozoruhodná je ale jeho vycizelovaná práce s jazykem, která jistě převyšuje sbírku v jejím samotném obsahu. Připomeňme řadu užitých paronomastických nebo aliteračních řad: „pendolinem pendlující“, „srp srpna“, „úžlabinami úzkostí / kopci konců, / mezemi možností“, „polibkům prázdna“ atd. Stejně originální jsou i aktualizované básnické obrazy: „hlas“ je považován za „ruce slov“ autorského subjektu, „nemluvná sluchátka / se zprávami ranního pečiva“ (Potkali se u Kolína, s. 70), „dlaně jsou tlumočníky / těch známých gest, / která se neomrzí“ (Jako Austrálii, s. 71), „úzkost je výstřel plicních sklípků z hrudi. / Úzkost je dvojník v břiše, cos ho neporodil“ (Úzkost, s. 78). Celá báseň Šašek (s. 82) například originálně charakterizuje postavu šaška jako literární typ: „s lopatou hrobníka / obdělává záhony / všednosti / nejhlubším smíchem“. Pro příklad autorovy brilantní práce s jazykem uveďme též oxymóron: „najdeš mé zbytky / v požáru tmy?“; či přirovnání štamgastů starobrněnských hospod k „režisérům bez herců, / schopným už jen močit“ a bezdomovce k lidem s „vínem krabic z Teďnepak“ (Bratři, s. 38). Autor rovněž formou hříček sahá k velké literatuře (viz „za oknem havran“), užívá básně-role typické pro členy Skupiny 42 (např. texty Už jsme skoro jeli, Představami), stejně tak jsou patrné jeho odkazy na básnické velikány Brna (Mikulášek, Bochořák, Blatný), probouzející se „ráno ještě s hladinkou / verše v krvi“, což je ironicky kontrováno verši vztahujícími se k současné politické situaci: „V pravé poledne na Staré radnici / v indiánském kruhu za zvuku bubnů / šašek, básník, primátor a jeho parta / dešifrují hlasy z Černovic“ (Brno už navždy první, s. 34). Básnickou bravuru a vrchol sbírky může představovat např. litanický text Úzkost, jenž formou aktualizovaných básnických obrazů (např. „dvojník v břiše, cos ho neporodil“, s. 78) pregnantně vystihuje obecný stav 21. století, totiž právě člověka v úzkosti.                        

Debut Martina Nawratha je sbírka s jasně promyšlenou strukturou, což není v kontextu současné české poezie zrovna zvykem. Texty se v ní koncepčně velmi dobře propojují a postupně směřují k závěrečné codě: návratu k cíli a návratu od cíle zpět „na poušť“ každodennosti člověka. Nelze také zapomenout na nádherné ilustrace Jana Pražana, které výrazně rozšiřují interpretační potenciál sbírky.