Knih o kritickém myšlení u nás utěšeně přibývá a podle katalogu Národní knihovny už je jich k dispozici přes sto padesát. Jde zčásti o původní české texty, zčásti o publikace přeložené většinou z angličtiny. Vůbec poprvé ale u nás byla k této problematice přeložena kniha ze slovenštiny. Jmenuje se Síla rozumu v bláznivé době: Manuál kritického myšlení. A není vůbec špatná. 

Jejím autorem je Ján Markoš (nar. 1985), slovenský filozof, teolog a lektor kritického myšlení, který je ve světě zřejmě nejvíce známý jako šachový velmistr. Studoval a žije v Čechách. Napsal několik šachových příruček; překlad jedné z nich vyhlásila Anglická šachová federace knihou roku; česky už byla dříve publikována kniha Tajná přísada: naučíme vás, jak za šachovnicí bojovat a vyhrávat (Šachový svaz České republiky, 2020). Vydal i několik knih o tématech souvisejících s „hledáním lidskosti v době médií, technologií a vědy“ a psaní Síly rozumu v bláznivé době bylo vedeno podobnými pohnutkami. 

Markoš v knize přináší „hutný souhrn nápadů a strategií, jak využívat kritické myšlení v každodenním životě“. Myšlenkově není nijak originální, vzhledem k množství podobných knižních titulů i podcastů na dané téma ostatně ani nemůže být. Cenný je v uvádění příkladů hlavně z českého a slovenského prostoru, které jsou zdejšímu čtenáři bližší, od politiků, kteří jsou pro něj důležitější, protože mnozí z nich se opět budou za nějaký čas ucházet o jeho voličský hlas. Markoš sám se odvolává například na Slovník floskulí Vladimíra Justa, ale vysledovat by se daly i další tematické překryvy, třeba s podcastem a knihami Přepište dějiny.   

Deset deka politika 

Čtenář si tak může připomenout některá těžko uvěřitelná prohlášení, jako když Pavel Bělobrádek komentoval čísi vyjádření o „úmrtí“ zvířete: „Dávat zvířatům lidské vlastnosti a používat u nich lidské výrazy (umírat, jíst, kakat atd.) je modernistické, levicové a liberální a hodí se k městské eko-etno-bio vychrtlině s korálky na krku, náušnicemi v nose, pupíku a obočí, s plandající sukní (lunty) a pijící čaje z misky.“ Naopak na Slovensku došlo k přirovnání člena vlády k praseti a umístění jeho fotky do řeznictví takříkajíc mezi další masné produkty. Podobné příklady ukazují to, co znalci tamní politické scény tvrdí už dlouho, totiž že u našich východních sousedů je úroveň agresivity a polarizace vyšší než v Česku.  

Autor zároveň poskytuje užitečné sociolingvistické pomůcky, jak některé slovenské mluvčí pomyslně přiřadit do vhodné komunity. Pokud se na Slovensku ve skupince mladých lidí jeden zeptá: „čobuj?“, pravděpodobně jde o mladé křesťany vracející se z kostela. „Čobuj“ je totiž akronym slov „Co by udělal Ježíš“. Pokud se v autobuse směrem na studentské koleje dva mladí muži těší, jak budou „lámat čaje“, nejspíš to budou chlapci z východního Slovenska, pravděpodobně Košičané, kteří si vyšli na diskotéku seznámit se s nějakými slečnami (čaja – v romštině pěkné děvče). 

Zenoví mistři a zenové pračky

Ve svém výkladu autor nezapře svoje teologické či religionistické vzdělání. I vážné téma přitom dokáže podat vtipně. Kritizuje například nadužívání výrazu „zen“, který se u nás významově jaksi rozplývá: „Na pražském Starém Městě si můžete zajít na zenovou masáž; můžete prát v zenové pračce. Dokonce i bojler může být zenový, jak dokazuje slovenská firma Topení zen…. Zenoví mistři kladou důraz na meditaci, jednoduchost a autentickou zkušenost. Kromě toho vyžadují od svých žáků značnou disciplínu. I dnes se vám může stát, že vás zenový mistr za nedostatek snahy zbije holí. I proto je představa zenového wellness centra dost komická. Japonci by do takové instituce asi vcházeli jen se značným sebezapřením. V jejich kultuře je zen spojen s námahou a odříkáním, ne s relaxem a vonnými tyčinkami.“ 

Markoš se vyjadřuje maximálně stručně a s „pachateli“ kritizovaných vět neztrácí mnoho času. Některé jeho výroky jsou proto mírně diskutabilní („Pokud věta nekončí tečkou, ale otazníkem či vykřičníkem, je dobré zpozornět. Šance, že taková věta neobsahuje žádné smysluplné tvrzení, se značně zvyšuje.“), případně si zaslouží doplnění. Autor mimo jiné polemizuje s představou, že pravda je jen sociálním konstruktem. Pro to, aby nějaké tvrzení mohlo být označeno za pravdivé, musí obstát ve střetu se skutečností. A přiznává, že „lidé samozřejmě určují, co se ve společnosti může a co se nesmí, co je hodné chvály a co si naopak zasluhuje trest. Jenže pravda je mimo jejich dosah. Mohou ji odhalovat, poznávat, ale měnit ji nedokážou“. Což je ale v případě humanitních věd problematické: historici se zpravidla shodnou na tom, kdy se konala určitá bitva, ale jejich hodnocení dané události už záleží na tom, v jakém kontextu ji budou interpretovat a jaké hodnoty (třídní, národní, náboženské) přitom upřednostní. O téže bitvě pak každý z nich může vyprávět dost odlišný příběh, přičemž každý bude v podobné míře současně tzv. „pravdivý“ i vykonstruovaný.  

Šílenci a racionální idioti

Navzdory názvu knihy v ní ale (naštěstí) nejde o absolutizaci rozumu. Problémem někdy není nedostatek racionality, ale to, že danému jedinci jaksi schází vše ostatní. Markoš k tomu souhlasně cituje často citovaný výrok Gilberta K. Chestertona: „Diskutovat s myslí zasaženou šílenstvím znamená prohrát, protože ta není zdržována zdravým úsudkem ani smyslem pro humor, láskou či nevyslovitelnými jistotami zkušeností. Je tím logičtější, čím více ztratila smysl pro zdravé city. Šílenec není člověk, který pozbyl rozumu, šílenec je člověk, který pozbyl všeho kromě svého rozumu.“ Jedním z dobrých příkladů takové situace je podle autora konspirativní myšlení. Zastánci konspiračních teorií mívají totiž svůj světonázor promyšlený do nejmenšího detailu. Dodejme, že totéž potvrzují i současní badatelé jako neurolog António Damasio: „Ztráta emocí může být nečekaným zdrojem iracionálního jednání.” Nebo popularizátor vědy Matt Ridley: „Kdybychom neměli emoce, byli by z nás racionální idioti.”  

Markoš i v návaznosti na to realisticky konstatuje, že i když má člověk dostatek informací, nemusí mu to být nic platné. Před tím, aby se z někoho stal krutý a bezohledný tvor, jej „mnohem účinněji ochrání blízké, uspokojivé vztahy s lidmi, se zvířaty a vším živým“. I proto varuje před představou, že „pravda je vždy oděna do slov, a proto je třeba ji hledat v první řadě v textech“. A dodává: „Nepřeceňujme text. Každý text je jen prostředkem, ne cílem“. Čímž samozřejmě relativizuje i váhu své vlastní knihy. Což je ale sympatické a rozhodně lepší, než kdyby sebevědomě tvrdil, že stačí přečíst jeho jedinečnou knihu a čtenář bude mít všechny problémy rázem vyřešené. Mimo jiné to svědčí o tom, že „síla rozumu“ se skrývá i v tom, když rozum dokáže uznat své vlastní meze…