Z širých ruských stepí na malý český venkov
Kelin, Nikolaj: Paměti donského Kozáka a českého lékaře

Z širých ruských stepí na malý český venkov

Životní příběh muže, který většinu života prožil jako lékař na českém venkově, je dalším příkladem toho, jak víry velkých dějin zasáhly do osudu konkrétního jedince. Kromě toho poodhaluje mnohé o ruském způsobu myšlení, v mnohém tolik odlišném od našeho.

Jakkoliv byla meziválečná ruskojazyčná emigrace v Československu početná, široká veřejnost je s tímto fenoménem seznámena jen málo. Patrně nejznámějším příslušníkem této socioetnické skupiny je generál Sergej Vojcechovský, do většinové společnosti se ale těchto lidí začlenilo více. Jedním z takových příkladů byl i lékař Nikolaj Andrejevič Kelin, na kterého v Želivi, kde léta žil a působil, upomínají hned dvě pamětní desky. Jeho rozsáhlé paměti bez cenzorských a editorských zásahů nyní vycházejí v překladu jeho syna Alexeje pod všeříkajícím názvem Paměti donského Kozáka a českého lékaře

Kelin očekávatelně začíná své vzpomínky obrázky z dětství, v nichž českého čtenáře znalého filmu Obecná škola zaujme především scéna, kdy autor jako malý chlapec ze zvědavosti olízl namrzlé zábradlí. Poměrně záhy se ale přesune do období mladé dospělosti, poznamenaného poněkud chaotickými okolnostmi zahájení vysokoškolského studia a samozřejmě především vypuknutím první světové války. Pasáže líčící autorovo válečné nasazení jsou pojaty dosti stručně, na pouhých několika stranách, neboť jako student byl z týlu na frontu poslán až po únorové revoluci. Teprve s říjnovou revolucí začíná text nabývat na dramatičnosti a před čtenářem se odvíjí obraz totálního rozkladu, zkázy a všudypřítomného násilí, autor sám však toto vše vnímá spíše jako nezúčastněný pozorovatel, jehož sympatie nepatří ani bílým, ani rudým. Pro neutrální a smířlivý postoj ale není v občanské válce místo, Kelinovi jde několikrát o život a téměř na každém kroku je konfrontován s úmrtím někoho blízkého nebo alespoň osobně známého, jakkoliv ryze bojových scén je v knize pomálu. Při neustálých taktických přeskupeních sil, jak zní obecně známý vojenský výraz pro ústup, čtenář kromě toho získává bližší představu o vazbě mezi Kozákem (v knize zásadně uváděno s velkým písmenem) a jeho rodnou oblastí, a především mezi Kozákem a jeho koněm, leckdy silnější než mezi jednotlivými bojovníky. Zároveň Kozáky neidealizuje, nepopírá krutosti a zločiny, jichž se během občanské války dopouštěli, a stejně tak popisuje únavu, odevzdanost, vyčerpanost a lhostejnost, které jeho samotného i většinu mužů v jeho okolí ovládly.

Jak jinak než za dramatických okolností se autorovi podařilo opustit Rusko a řízením osudu se nakonec ocitl v Československu, kde se konečně mohl věnovat vysněnému studiu medicíny. Pasáže o cílevědomém studentovi, odpírajícím si kvůli nákladům na studium i jídlo i různé požitky, patří ke klasickým topoi žánru pamětí, pro českého čtenáře jsou bezesporu zajímavější vzpomínky na rozpor mezi oficiálně hlásanou podporou bratrských Slovanů a každodenní realitou, v níž byla běžným jevem averze českých studentů vůči ruským spolužákům, jejíž příčiny autor bohužel nevysvětluje. Stejně tak různá byrokratická omezení, která v podstatě znemožňovala ruským absolventům medicíny vůbec někdy otevřít v Československu vlastní praxi, nabourávají idealizovaný obraz meziválečné ČSR jako otevřené demokratické společnosti. Navzdory těmto nesnázím se Kelinovi podařilo se jak oženit, tak převzít praxi na venkově a posléze se na Humpolecku stát váženým sousedem. Řada historek, které v těchto 

místech do knihy zařadil, připomíná idylické vyprávění o venkovských lékařích, jak je známe z pera například Jamese Herriota nebo staršího televizního seriálu Doktor z hor

Tato idyla pochopitelně ale neměla mít dlouhého trvání. Trochu oproti očekávání sice neznamenala zásadní změnu v autorově životě německá okupace (jakmile musel čelit snaze úřadů o zapojení exilových Kozáků do válečného tažení proti Sovětskému svazu), příchod Rudé armády na jaře 1945 ale převrátil jeho nabyté jistoty vzhůru nohama: Kelin byl několikrát uvězněn a následně propuštěn, jen o vlas unikl opakované hrozbě trestu smrti, nakonec však mohl v Československu na rozdíl od mnoha jiných zde žijících Rusů (například výše zmíněného generála Vojcechovského) zůstat. Po těchto dramatických měsících se život autora i jeho rodiny vrátil do starých kolejí a ani únor 1948 a následné budování socialistické společnosti jejich život výrazněji neovlivnily. 

Celou knihu pak autor zakončil vzpomínkami na první cestu do Sovětského svazu, kterou podnikl v době určitého uvolnění po Stalinově smrti. Setkání se starou matkou a dalšími příbuznými i změny, kterými ruská společnost během jeho tři desítky let trvající nepřítomnosti prošla, pro něj nicméně představovaly téměř šok, umocněný skutečností, že jeho mladší syn, kterého vzal s sebou, se ve staré vlasti cítil jako cizinec a nepokrytě dal Kelinovi najevo, že za svůj domov považuje jedině Československo. Zájemce o ruskou literaturu nepochybně potěší dlouhá pasáž o návštěvě u již tehdy známého spisovatele Michaila Šolochova, se kterým autor navázal přátelství a navštívil jej ještě několikrát.

Textem knihy prostupuje autorova hluboká láska k Rusku a lítost nad směrem, jakým se ve 20. století ubíralo. Opakovaně píše, že carské pořádky udržitelné nebyly, avšak revoluce roku 1917 nepřinesla to, co od ní většina obyvatel očekávala. Zároveň ale nechtěl, aby boje o vládu nad Ruskem trvale poznamenaly ruskou emigraci a spálily všechny mosty mezi ní a její ruskou vlastí, sám se myšlenky na trvalý návrat do Ruska vzdával jen velmi pomalu. Kelinův hluboký vztah k Rusku dokazuje i skutečnost, že téměř u každé osobnosti, kterou zmiňuje, přidává adjektiva jako „slavný“, „známý“ nebo „legendární“, jakkoliv se v drtivé většině případů jedná o jména známá nanejvýš jen úzkému okruhu odborníků. Některé projevy lásky k Rusku hraničí až s velikášským přesvědčením o vedoucí úloze Ruska přinejmenším v evropském dění a čtenář nad nimi musí chtě nechtě zakroutit hlavou: „Z fronty zůstaly jen zbytky, bariéry před drzými německými hordami, které soustředily téměř všechny své síly na západ, kde se, na rozdíl od logiky a elementární historické spravedlnosti, rozhodovalo o osudu první světové války a kde obrovské Rusko zachránilo Paříž vykonáním či přesněji napomáháním proslulému zázraku na Marně a zaplavilo svou krví východní Prusko“ nebo „zbytky vyhnaného Ruska se setkaly s namyšlenými a arogantními spojenci, kterým jsme ještě nedávno pomáhali vyhrát první světovou válku“. I na Češích nachází ledasco, co mu není právě po chuti (obzvláště pikantně vyznívá od příslušníka národa proslulého světovým prvenstvím v konzumaci vodky jeho kritika české záliby v pití piva), na druhou stranu uznává, že „obecně jde o velmi inteligentní lidi, od kterých bychom se my, Rusové, mohli hodně naučit“. Tváří v tvář současné invazi na Ukrajinu působí nepatřičně i autorovo hodnocení maďarského revolucionáře Bély Kuna jako „krvežíznivého fanatika, který je ruskému lidu naprosto cizí“. Stejně tak formulace líčící odjezd Rudé armády z českého venkova dnes zní důvěrně známým dojmem: „Vítězné Rusko, které se vrací domů. Vezou s sebou všemožné krámy, šicí stroje, krabice, truhly, a dokonce i železnou pozinkovanou vanu, která je připevněna k zadní části jednoho vozíku.“ Smutným epilogem je pak věta z překladatelova doslovu: „Před smrtí mi ještě stačil říci: ‚Já už se toho nedožiji, ale ty ještě uvidíš Rusko, za které se nebudeš stydět.‘“ Na mysl čtenáře se nevyhnutelně vkrádá myšlenka, že to se nejspíše ještě načekáme dlouho…

Kelin pochopitelně nenese za tehdejší ani současné činy svých krajanů odpovědnost a na lásce k vlasti není principiálně nic špatného, kromě toho si dokázal najít pozitivní vztah i ke své druhé vlasti, v níž nakonec založil rodinu a začlenil se do společnosti jako její plnoprávný člen. Jeho vzpomínky jsou tak dalším střípkem do pestré mozaiky těžko představitelných osudů, jichž je 20. století plné. 

Na podobné téma:
Glaserová, Světlana: Trosečník sibiřský

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse