Multikulturalita – slovo, které v sobě ukrývá cosi tajemného. Zpětně bývá soužití více národů vnímáno jako obohacující prvek místní kultury, bezprostředně je však často odmítáno coby narušování dosavadních pořádků. Hranice mezi obdivem a nevraživostí může být navíc velmi tenká, což z multikulturality zároveň činí téma poměrně kontroverzní… Toto napětí si uvědomuje rovněž novinářka Aleksandra Lipczak, jež se ve své nejnovější knize prochází po jihu Španělska a prozkoumává složitý propletenec dvou na první pohled nesmiřitelných kultur – křesťanské a islámské.

Vystudovaná polonistka a hispanistka Aleksandra Lipczak (nar. 1981) v současné době působí zejména jako novinářka a reportérka přispívající do řady významných polských periodik. Za svou práci v oblasti španělské kultury byla nominována na prestižní cenu Grand Press v kategorii specializovaná žurnalistka. Tématem jejího knižního debutu Ludzie z placu Słońca (Lidé z náměstí Slunce) se roku 2018 stala problematika současného Španělska a o dva roky později vyšla Lajla znaczy noc, kterou si nyní můžeme konečně přečíst v českém překladu pod názvem Lajla znamená noc. Autorka v ní otevírá dveře různých dějinných období, událostí, názorů i emocí, ze kterých skládá svébytné reportáže na téma arabského vlivu ve Španělsku. Bylo muslimské dobytí Španělska v roce 711 skutečně dobytím, invazí, nebo se jednalo o postupný příliv osídlenců, tedy další vlnu migrace z jihu, ke kterým tu docházelo odnepaměti? A kdo se tehdy vůbec na španělské území dostal? „Většinu příchozích tvořili Berbeři, avšak i oni se postupem času rozplynuli v moři domácích obyvatel, kteří se zde rodili, žili a umírali jako obvykle, nyní jen čím dál častěji jako muslimové. Arabská byla kultura, nikoli krev.“ 

Lipczak čtenáře provází andaluskými městy, kde se zastavuje u největších památek, jejichž prezentace se často stává předmětem ostrých diskuzí. Jednou z nich je Mešita-katedrála v Córdobě, která nyní oficiálně plní funkci pouze druhé části svého názvu, avšak historicky patří stoupencům obou vyznání. Další zastávka přichází v Seville, jejíž architektura se dá označit za hotový multikulturní labyrint. Složité historicko-politické koncepty jsou v knize vysvětlovány na konkrétních příkladech ze života místních. Autorka píše o convivencii, tedy „soužití“ různých etnických skupin a zároveň jednom z nejkontroverznějších pojmů v dějinách španělské vědy. Velkou pozornost rovněž věnuje problematice reconquisty, „znovudobytí“ neboli vymanění Španělska zpod nadvlády muslimů v 15. století. Tato pasáž připomíná jakousi panelovou diskusi, během níž se ke slovu dostávají odborníci, duchovní, ale hlavně španělští muslimové, kteří vyprávějí o svých pocitech z recepce jejich kultury v současném Španělsku. Tematické spektrum reportáží je však mnohem pestřejší – autorka neopomíjí ani jazyk, v němž celých 8 % „španělské“ slovní zásoby tvoří výrazy arabského původu, nebo arabskou literaturu, jejíž středověké překlady sehrály zásadní roli při formování španělštiny. 

„V průběhu prvního desetiletí jednadvacátého století přibylo ve Španělsku pět milionů nových obyvatel. Podle údajů OSN se v té době stalo zemí, která přijala nejvíce migrantů v přepočtu na obyvatele na celém světě“. 

V poslední části knihy autorka rozebírá snad nejožahavější téma posledních let – evropskou uprchlickou krizi, kterou však média v souvislosti se Španělskem neskloňovala ve znamení nebezpečí, chaosu a extrémismu. Bylo to díky bohaté mezikulturní minulosti? Pozorovat vyrovnání s kulturním míšením napříč stovky let trvající historií je nejen poučné, ale především nadmíru zajímavé. Lajla znamená noc má velké předpoklady stát se při tom moudrým průvodcem.