Každý dům, každá domácnost, každá usedlost má svou historii, utvářenou především lidmi, kteří tam žili, ale samozřejmě také těmi z blízkého i vzdálenějšího sousedství, událostmi velkých dějin a mnoha dalšími okolnostmi. Toho často využívají spisovatelé: sledují na jednom místě postupné střídání generací či nechávají své hrdiny odhalovat tajemství, která v sobě staré domy nesou. Právě takový příběh přináší ve svém debutu Půjdu s tebou švédská spisovatelka Lina Nordquistová (*1977), docentka fyziologie a od roku 2018 rovněž poslankyně švédského parlamentu za Liberální stranu.

Domem, do kterého čtenáře zavádí, je stará usedlost, ztracená v lesích oblasti Hälsingland. Její obyvatele právě postihla tragédie – starý Roar se zřítil z posedu a následkům pádu na místě podlehl. Jeho žena Bricken a snacha Kåra spolu sedí v kuchyni, každá se oddává svým myšlenkám a zároveň se obě snaží nějakým způsobem najít nový společný modus vivendi, když ten dosavadní přišel o svůj určující středobod. Protože celou situaci sledujeme očima Kåry, nepůsobí Bricken v klasické konstelaci snachy a tchyně jako právě kladná postava, postupně však čtenář zjišťuje, že Kåra je vypravěčkou dosti nespolehlivou a Bricken zdaleka neoplývá jen negativními vlastnostmi, které jí Kåra přisuzuje.

Zároveň se před čtenářem odvíjí dávný příběh Armoda a Unni, dvou chudých norských venkovanů, nucených opustit domovinu a hledat útočiště daleko od míst, kde je lidé znají. Opuštěná usedlost, jejíž obyvatelé o dvě desítky let dříve vycestovali hledat štěstí do Ameriky, jim poskytne nový domov, radost jim ale kalí závislost na sedlákovi, kterému místo patří, a jeho rozmarech. Boj s hladem, drsnou přírodou a samotným sedlákem se tak stává každodenním koloritem života Unniny rodiny, která se vedle jejího, ale nikoli Armodova syna Roara rozroste ještě o dvě dcery. Na rozdíl od „současné“ linky Kåry a Bricken (odehrávající se v roce 1973, jak lze z některých zmínek vydedukovat) je tato vyprávěcí linie líčena netradičně v druhé osobě, jako Unnin vysvětlující monolog určený Roarovi, čímž se posiluje pouto mezi oběma časovými rovinami. Ty od sebe dělí téměř tři čtvrtě století. 

Hlavní spojnici mezi oběma příběhy však představuje samotný dům a předměty v něm a jeho blízkém okolí. Autorka citlivě buduje kontrast mezi Unni a Kårou – co pro tu první kdysi představovalo vítaný a za cenu velkých obětí pořízený přínos do domácnosti, v tom druhá vidí jen nemoderní vybavení, přispívající jen celkové stísněnosti v domě, v horším případě překážející veteš, které se Roar s Bricken měli už dávno zbavit. Vyplatí se však pasáže vyprávěné Kårou číst pečlivě, neboť mnohé předměty, které zmíní jen tak mimochodem, v Unnině době sehrály v životě celé rodiny – a v ději románu – významnou roli. Na české čtenáře, z velké části vyrostlé v chatařsko-chalupářské kultuře, přitom tento motiv „paměti předmětů“, kdysi nesnadno pořízených a dnes sice již nemoderních, avšak při troše snahy sloužících svému účelu, může působit nejspíše ještě silněji, než sama autorka tušila.

Unni i Kåra představují klasický archetyp ženských postav, které se snaží zajistit pro vlastní děti šťastnější život, než byl dopřán jim samotným, každá z nich však k uskutečnění tohoto cíle přistupuje jinak. Unni se snaží zvelebit získanou usedlost, vytvořit v ní domov a nakonec je nucena zajistit rodinu i ekonomicky, její přístup tak lze označit jako konstruktivní. Kåra naopak nechce dopustit, aby její syn byl nucen prožít život ve stejně ponuré, stísněné a ustrnulé atmosféře, v jaké se od svatby s Dagem, synem Roara a Bricken, dusí a trápí ona sama. Její pokusy o změnu a prosazení vlastního názoru ale končí obvykle neúspěšně, jak to asi zná mnohá snacha nucená bydlet s manželovými rodiči pod jednou střechou, a nakonec se Kåra začne uchylovat k zpočátku drobným, posléze stále větším projevům vzpoury. V recenzi jistě není vhodné prozradit příliš, ale po přečtení celé knihy nelze, zejména v kontrastu k Unni, označit Kåřin přístup jinak než jako destruktivní. Je přitom asi zbytečné dodávat, že happy endu se nedočkala ani jedna z žen, konce obou příběhů nicméně zůstávají do značné míry otevřené.

Velmi specifickým aspektem knihy je jazyk. Zejména v pasážích líčených z pohledu Unni zaujme její zvláštní sepětí s přírodou, která může dávat i brát. Její popisy tak představují neobvyklou kombinaci lyrického obdivu přírodních krás, většinou spojených s příslibem jarního oteplení nebo letní úrody, a úděsu nad drsností a tvrdostí, které v přírodě panují – nejvíce pochopitelně tehdy, když celou rodinu trápí hlad, nemoci a zima. Kåra jako člověk moderní doby, nadto usilující v domě manželovy rodiny alespoň o špetku uznání a svobody, nemá k přírodě tak silný vztah, její jazyk se ale pro změnu vyznačuje velmi podivnými přirovnáními a představami, které na sebe berou až téměř fantaskní podobu: „Mám chuť zahledět se jí upřeně do očí, ukousnout kus porcelánového okraje šálku v místě, kde jsou kytičky nejmodřejší, a chroupat střepy tak, aby jí to křupalo přímo u obličeje“ (s. 128–9), „Druhého dne ten okamžik vybledl a začal hnít.“ (s. 282)

Motiv chudých vesničanů, vydaných napospas libovůli lidí z lépe situovaných vrstev, pochopitelně není v literatuře nic nového, stejně tak motiv snachy snažící se změnit zaběhnuté pořádky v manželově rodině. Totéž platí i o svázanosti děje s jedním konkrétním místem. Jakkoliv je tedy autorčino ztvárnění strašlivé chudoby dávných let i dysfunkčních vztahů v letech pozdějších působivé, nejspíše se hlouběji do paměti čtenářů nezapíše. Ocenění si však zaslouží vykreslení samotné Kåry, velmi nejednoznačné postavy, nad jejímž celkovým zhodnocením bude čtenář uvažovat ještě dlouho po dočtení posledních stránek knihy – s vědomím, jak subjektivní někdy dokáže být pohled jen jedné strany sporu.