Stojí za oteplováním Země skleníkové plyny a činnost člověka, nebo je má na svědomí spíše sluneční aktivita, kosmické paprsky, vodní pára či jiné přirozené procesy? A dá se s tím ještě něco dělat, nebo by to bylo příliš drahé a komplikované? Nebude lepší pokračovat v nastoleném trendu, nechat klima klimatem a přírodu přírodou a veškeré zdroje soustředit do adaptace, která sice bude s každým dalším stupněm mnohem složitější, nákladnější a v některých ohledech už nejspíš marná, nicméně alespoň půjde o reakci na bezprostřední problém, nikoli snahu předejít něčemu, co nastane až za pár let? A je vůbec klimatická změna skutečná, nebo jde o konspiraci kolosálních rozměrů, která sahá desítky let do minulosti a do níž jsou zapojeny desetitisíce vědců a miliony dalších lidí?

Víme, nebo nevíme?

Přestože už má vědecká komunita o tom, že globální klimatická změna probíhá a že se na ní významnou měrou podílí člověk, poměrně jasno a nadnesla i řadu konkrétních návrhů, co se s tím dá dělat, veřejným prostorem vytrvale koluje mnoho protichůdných, někdy dokonce lživých či zkreslených (dez)informací. Ty vyvolávají dojem, jako by žádný vědecký konsenzus v tomto ohledu neexistoval. Odkud se tato informační mlha bere? Kdo ji vytváří a proč? Na tyto a řadu dalších otázek hledá odpověď český sociolog Vojtěch Pecka v knize Továrna na lži. Výroba klimatických dezinformací, která je výsledkem jeho několikaletého zájmu o danou problematiku (autorem zkoumanou v disertační práci) a přináší poutavé, byť poněkud depresivní nahlédnutí do české i zahraniční klimaskeptické scény.

Na úvod Pecka stručně představuje základní teze a nejčastější argumenty klimaskeptiků i některé z postav tuzemské klimaskepse a přibližuje, co bylo podstatou aféry Climategate nebo v čem spočívala kritika takzvaného hokejkového grafu. Následuje trochu klidnější kapitola, která nastiňuje vývoj klimatického konsenzu od devadesátých let do současnosti, zabrousí však i do hlubší historie k samotným počátkům klimatologie jako vědy a prvním úvahám o vlivu lidské činnosti na klima. (Je ale třeba si uvědomit, že nejde o přírodovědnou knihu, která by se zabývala podstatou či dopady klimatické změny, jak to činí například nedávno vydaná Klimatická změna, nýbrž o sociologickou práci, jež se věnuje společenským jevům souvisejícím s KZ.) Velmi zajímavé jsou pasáže dokládající, že fosilní společnosti už v sedmdesátých a osmdesátých letech investovaly značné finanční prostředky do výzkumu klimatu a o nebezpečí, že jejich produkty představují z dlouhodobého hlediska hrozbu, dávno věděly, ale rozhodly se vlastní zjištění ignorovat.

Ne vždy je modrá dobrá

S touto teoretickou výbavou autor čtenáře zavede tam, kam slibuje už v titulu knihy, tedy do továrny na dezinformace, a na příkladu tabákové lobby, která se v minulém století pokoušela všemi prostředky zdiskreditovat odborníky upozorňující na škodlivost kouření, ukazuje, že současné snahy o znevěrohodnění klimatologických zjištění nejsou žádnou novinkou. Vyšlo dokonce najevo, že řada postav, jež se podílely na dřívějších dezinformačních kampaních, se zapojila i do té klimatické. V následujících kapitolách se Pecka vrací od tabáku ke klimatu a líčí zrod americké klimaskeptické scény, často financované fosilními giganty, a zkoumá kanály, jimiž tyto názory pronikaly a dál pronikají k českému publiku. Prohlubuje tak rozbor české klimaskeptické scény, který načal v úvodní kapitole, a upozorňuje na snahy Ruska, jehož ekonomika je do značné míry závislá na vývozu fosilních paliv, podemílat důvěru evropské veřejnosti v závěry klimatologů. Pátrá také po tom, co vlastně některé lidi vede k přesvědčení, že se klima nemění, a pokud ano, že za to nemůže člověk (ne každý je zaplacený fosilním průmyslem), a dochází k závěru, že se často jedná o problém čistě ideologický, což je dle recenzenta patrně jen část pravdy. V řadě případů se zřejmě bude jednat o prostý strach z měnícího se světa, ztrátu někdejších jistot, odmítání zodpovědnosti za daný problém či prostou frustraci ze ztráty vlastní relevance.

Továrna na lži je cenným příspěvkem do tuzemské klimatické diskuse, která v posledních letech opět nabírá na obrátkách, byť není první českou sondu do zdejší klimaskeptické scény. Mnohem důkladněji se do ní před lety ponořil sociolog Petr Vidomus v knize Oteplí se a bude líp (Sociologické nakladatelství /SLON/, 2018). Pecka nejde tak hluboko a soustřeďuje se primárně na několik vybraných postav, zejména Vítězslava Kremlíka, autora Obchodníků se strachem, či Václava Klause a jeho neblaze proslulou Modrou, nikoli zelenou planetu (Dokořán, 2007), popřípadě cituje výroky dalších veřejně činných osobností (většinou nevědců), například Alexandra Vondry či Daniela Vávry. V řadě oblastí se Továrna na lži také prolíná s knihou Nová klimatická válka amerického klimatologa Michaela E. Manna, kterou v roce 2022 vydalo nakladatelství Host. Mann v ní mimo jiné rozebírá historii takzvaných odkláněcích kampaní (včetně té vedené tabákovou lobby) a podrobně rozebírá snahy fosilního průmyslu ovlivňovat veřejnou diskusi o klimatické změně a jejích příčinách ve svůj prospěch a oslabovat důvěru ve vědu.

Kousavá kritika

To ovšem neznamená, že by Pecka nepřinášel nic nového, naopak. Oba výše zmíněné tituly vhodně doplňuje a aktualizuje a dalo by se říct, že přináší to nejlepší z obou světů. Vidomusova studie, kterou však Pecka kupodivu nikde necituje (odkazuje pouze na jeho starší článek z roku 2013), navíc vzhledem k rozsahu a akademickému stylu zdaleka neměla takový dosah jako potenciálně stručnější Továrna na lži. Mannova Nová klimatická válka je sice v tomto ohledu přístupnější, nicméně cílí primárně na americké publikum nebo čtenáře, kteří sledují tamní klimaskeptickou scénu. Mnohým pak může vadit i Mannův militantní tón. Ten u Pecky rozhodně nenajdeme, ale netrpí ani akademickou suchopárností. Jeho text je naopak sžíravě kritický a jízlivost postupně kapitolu za kapitolou roste, patrně stejně jako se stupňoval nevěřícný úžas autora, když se do tématu nořil stále hlouběji a narážel na čím dál absurdnější názory, argumenty a dezinformační taktiky některých klimaskeptiků. Ti pak z knihy díky vhodně vybraným citacím namnoze vycházejí jako naprostí ignoranti či hlupáci. To ale neznamená, že je každý klimaskeptický názor iracionální nebo z gruntu nesmyslný, a a priori samozřejmě nemůžeme vyloučit žádný – od toho je věda, aby rozhodla, které hypotézy a teorie nejspíše odpovídají realitě a které jsou naopak krajně nepravděpodobné. Potíž je v tom, že se ty, jež patří do druhé sorty, vytrvale vynořují a tváří se, jako zcela relevantní, a vytvářejí tak zdání, že stále netušíme, jak se věci mají.

Je otázka, nakolik bude tento sice ne militantní, nicméně často emočně zabarvený tón čtenářům vyhovovat. Přinejmenším ti, kteří s autorem nesouzní, jeho knihu patrně rychle odloží, pokud po ní vůbec sáhnou. Odrazující pro ně může být už její sice neotřelý, leč poměrně agresivní a v jistém smyslu manipulativní vizuální styl.

I přes určité nedostatky, krom výše zmíněných například ještě nadbytečné opakování některých informací, Továrna na lži určitě stojí za přečtení a nezaujatým čtenářům může pomoct, aby se v tématu trochu zorientovali a dávali si pozor alespoň na ty největší nesmysly, které ve veřejném prostoru zaznívají. Kladem je také rozsáhlý seznam zdrojů, díky němuž si každý může ověřit autorova tvrzení a jenž poslouží i jako rozcestník k dalšímu studiu.