Devatero hrůzovlád
Vežnavec, Eva: Pro co si jdeš, vlku?

Devatero hrůzovlád

Prostřednictvím románu spisovatelky Evy Vežnavec se českému čtenáři znovu připomíná donebevolající, nepochopitelná brutalita, s níž se v oblasti Běloruska v minulém století opakovaně rozvodňovaly řeky prolité krve – z čehož se kdysi Jáchym Topol usilovně pokoušel vypsat v próze Chladnou zemí. Je škoda, že se pozoruhodné běloruské výpovědi nedostalo v překladu lepší redakce.

Vítejte v agroměstečku Nauhalné!

Do zdánlivě nezajímavého zapadákova uprostřed běloruských bažin se vrací místní rodačka, ostřílená alkoholička Ryna, aby se naposled rozloučila se svou babičkou, která právě v požehnaném věku 101 let zemřela. Stará Daroška toho za svůj život viděla opravdu hodně a většinou nebylo o co stát. O své zkušenosti ze všech těch okupací, kolektivizací, hladomorů, válek i z každodenního života se s vnučkou příležitostně dělila a Ryně se nyní její svérázná vyprávění o spletitých a hrůzných běloruských dějinách 20. století i o neméně děsivých rodinných historiích chtě nechtě vybavují. 

Jestliže Daroška otřesy během všemožných vlád, které často přinášely jen střídání různých podob teroru, jakžtakž přečkala, pak hlavně díky tomu, že zdědila řemeslo po své vlastní babičce a byla v okolí známá jako šaptucha – vědma a léčitelka znalá nauk, schopná leckomu pomoct z nouze, ať už stál na kterékoliv straně. Tato linie autorce otevírá prostor pro zachycení řady lidových praktik, tradic a pověr spjatých s respektovanou, obávanou i zavrhovanou rolí šaptuch, což umožňuje poznat zdejší odlehlý, nepřívětivý kraj opět z jiné stránky. (Že se jedná o téma, které v současnosti vyvolává zájem, potvrzuje například nedávno vydaná kniha Aleny Sabuchové Šeptuchy, která se odehrává poblíž, jen na polské straně hranice; nabízí se samozřejmě zmínit i Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové.) 

Z vyprávění postupně vychází najevo, že tak daleko, aby ochránila i své okolí, Daroščina moc nesahala a tragédie se jí v životě nevyhýbaly. Zabavování úrody, trávení pramenů, vraždění dětí, mučení nepohodlných a další krutosti shrnuje povětšinou věcně a lakonicky, prostřednictvím neuvěřitelných historek a překotných asociací, takže celý ten proud informací působí intenzivně, ale skoro až absurdně, jak se nám všechny ty těžko pochopitelné události míhají před očima. Nijak sentimentálně nelíčí ani vztahy ve své vlastní rodině, se kterými má ostatně drsné zkušenosti i sama Ryna. Jen ironie a černočerný humor čtenáři umožňují, aby se s textem vůbec nějak vypořádal. Zdá se totiž, že ušetřen není nikdo. Pouze jedna skupina dopadne pokaždé nejhůř, ať už je právě na koni kdokoli – a sice místní Židé, hromosvody všech problémů.

Působivost románu běloruské spisovatelky Evy Vežnavec (nar. 1972, v současnosti žije ve Varšavě) dodává nejen otřesné téma likvidace lidí i krajiny během střídajících se režimů, ale také pozoruhodná forma, která zdařile evokuje přímočarost a expresivitu spontánního mluveného projevu. Dílo získalo v roce 2021 běloruskou literární cenu Jerzyho Giedroyce a pozornost vzbudil i německý překlad.

Živý český překlad Maxe Ščura (který není rodilým mluvčím češtiny, ač ji velmi dobře ovládá) by si nicméně zasloužil pečlivou redakci. Té se mu bohužel nedostalo, a čtenář si proto nemůže autorčin působivý styl užít naplno – rozptylují ho pravopisné chyby i v češtině nefungující konstrukce. Také proto je otázka, zda se u nás knize podaří vystoupit z bludného kruhu, který tak často postihuje překlady z „malých“ literatur: valný zájem publika se neočekává, knize se tudíž nedostane náležité péče ani propagace, příliš se o ní nemluví, a tak se zájem nedá očekávat ani příště… Bez ohledu na to si Pro co si jdeš, vlku? zaslouží doporučit, nakladatelství by se nicméně mělo chytit za nos. 

V českém kontextu román okamžikem vydání a tématem vstupuje do zajímavého dialogu s novým románem Evropanka. Historky z Polesí Alexeje Sevruka, ve kterém svůj pohled na uplynulých sto let přináší zase jiná babička, žijící vlastně nedaleko Darošky, ovšem za ukrajinskou hranicí. Přestože hrůzy a nespravedlnosti dějin se často opakují, vzpomínky moudrých i svérázných vypravěček nijak repetitivní nejsou, v obou případech mají spád a bezpochyby stojí za přečtení. 

V roce 2021 se s Evou Vežnavec mohli setkat v Praze návštěvníci veletrhu Svět knihy. Autorka tehdy vyjádřila naději, že Bělorusové přežijí i tuto desátou krutovládu, když jiskru odporu nezadupaly ty předchozí, o čemž její román výmluvně vypovídá. Dnes vidíme v běhu času o kousek dál a ani tentokrát není o co stát. Román Pro co si jdeš, vlku? nepřináší zázračný lektvar, který by léčil rány, ale každopádně nabízí svědectví o odolnosti a vzdoru, jež snad dokáže alespoň povzbudit.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Max Ščur, překladatel,

Děkuji za recenzi! Využiji tuto příležitost, abych zpropagoval další běloruskou knihu ve svém překladu: https://youtu.be/4LKLeyfKYdA?si=FQM3jYC1qyO1x5yD

;