Havárie černobylské atomové elektrárny – dechberoucí požár, který znamenal největší technologickou katastrofu 20. století. O této události vyšly již tisíce knih popisující průběh havárie, její důsledky a to, jak se závažnost situace dařilo tajit před zbylým světem i těmi, kteří se nacházeli v bezprostřední blízkosti elektrárny. Laureátka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová (nar. 1948) však nepopisuje fakta, ale pocity. Sama uvádí, že její kniha „není o Černobylu, ale o světě Černobylu“. Unikátnost Modlitby za Černobyl tkví v tom, že ačkoliv ji od samotné havárie dělí dvacet let, zachycuje autentické pocity svědků této katastrofy. Jsou mezi nimi likvidátoři, obyvatelé pásma, nemocné děti a jejich rodiče, vdovy, inženýři, historikové, vědci, ale i obhájci komunistické ideologie. Autorka v průběhu dvaceti let pečlivě vyslechla svědectví stovek „Černobylců“. I když mnozí z nich již tehdy prohrávali svůj boj s časem, přeci jen stihli vyslat signál, na kterém jim tolik záleželo.

Světlana Alexijevičová je běloruská spisovatelka, novinářka a scenáristka dokumentárních filmů. Ve svém díle se zabývá tématy druhé světové války, krizí Sovětského svazu a postsovětského období, přičemž čtenáře nutí opustit hledisko vnějšího pozorovatele a proniknout do hloubi duše konkrétních lidí, kteří se s těžkostmi dějin museli vyrovnat a byli ochotni o tom vyprávět. Jejich osudy Alexijevičová podává formou koláží z rozhovorů, které pak působí jako souvislá zpověď. Jinak tomu není ani v Modlitbě za Černobyl. Jedním z textů je zde rovněž interview autorky se sebou samou, kde přiznává, že se taktéž považuje za člověka Černobylu a v této skutečnosti vidí zásadní odlišnost mezi recenzovanou knihou a její zbylou tvorbou: „Zatímco ve svých předchozích knihách jsem se vciťovala do útrap jiných, teď jsme se já i můj život staly součástí tohoto fenoménu.“ Ruský originál Modlitby za Černobyl nejprve vyšel roku 1997 a pět let nato se dočkal českého překladu. V roce 2013 se však autorka ke knize vrátila, její obsah podstatně změnila a doplnila. Česky pak aktualizovaná verze vyšla roku 2017. Z další tvorby Světlany Alexijevičové byly do češtiny uvedeny také tituly Válka nemá ženskou tvář (1986), Doba z druhé ruky: konec rudého člověka (2015) a Zinkoví chlapci (2016).

Modlitba za Černobyl začíná citacemi úryvků z běloruských novin, časopisů a naučných knih zabývajících se problematikou černobylské havárie na území Běloruska. Autorka tím upozorňuje na to, že ačkoliv je Černobyl spojován spíše s Ukrajinou, nejvíce zasaženo bylo právě Bělorusko, a to především území kolem měst Gomel a Mogilev. Počet onkologicky nemocných se tu po katastrofě zvýšil 74krát, úmrtnost o 20 procent převýšila porodnost. V Bělorusku bylo zamořeno celkem 23 procent území, na Ukrajině 4,8 a v Rusku 0,5 procent. Skutečná hrůza černobylské katastrofy spočívala v její všudypřítomnosti. A právě tu autorka nechává prosakovat z vyprávění svědků, kteří byli havárií zasaženi nejsilněji. Většinou se jedná o monology, ale někdy mluví i více osob najednou, čímž vytvářejí dojem jakéhosi sboru nebo sešlosti. Každá kapitola by se dala označit za filozofickou rozvahu, v níž vypravěč nabízí svůj pohled na tragédii, způsob, jakým si ji pro sebe vysvětluje, a posílá svou zprávu těm, kteří si tato slova budou číst se značným časovým odstupem: „Člověk se projevil hůř, než jsem si myslela. I já sama… Taky horší… Teď to o sobě vím… Přiznávám se.“ (inspektorka ochrany přírody); „Volám vládní linku, nicméně už je všechno utajené. Jakmile začnu hovořit o havárii, telefonické spojení je okamžitě přerušeno.“ (ředitel Institutu jaderné energetiky Akademie věd); „Jsem pořád doma, jsem invalida. Do našeho domu přináší listonoš důchod mně a dědečkovi.“ (dvanáctiletý chlapec); „Budu se modlit modlitbu za Černobyl.“ (žena likvidátora).

Modlitba za Černobyl vzbudila obrovský zájem u světové veřejnosti. Byla přeložena do angličtiny, němčiny, francouzštiny, čínštiny a dalších jazyků. Celkový náklad zahraničních výtisků činil čtyři miliony. Na motivy knihy bylo natočeno několik filmů (Voices from Chernobyl, 2016) a inscenováno mnoho divadelních představení (A Prayer for Chernobyl, 1999; Tschernobyl: Eine Chronik der Zukunft, 2011). Nejnovější seriál Chernobyl, uvedený roku 2019, byl rovněž touto knihou inspirován. Světlana Alexijevičová se stala první Běloruskou, která obdržela Nobelovu cenu za literaturu, a zároveň se jedná o první případ v historii, kdy toto ocenění získala profesionální novinářka. Právě v Bělorusku je ale tvorba Alexijevičové z politických důvodů zakázána.