Běloruský spisovatel Alěs Adamovič (1927–1994), kterého nositelka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová označuje za svého učitele, napsal, že jediný způsob, jak popsat hrůzy 20. století, není psaní beletrie, ale dokumentace výpovědí svědků. To samé bohužel platí i pro 21. století. Zatímco Světlana Alexijevičová své již klasické a v mnohém průlomové literární dílo Válka nemá ženskou tvář sestavila ze vzpomínek účastnic Velké vlastenecké války, s nimiž mluvila na počátku 80. let 20. století, kniha Ženy ve válce přináší svědectví o konfliktu, který právě probíhá v naší bezprostřední blízkosti a jehož vyústění zatím neznáme. Zmíněná kniha běloruské spisovatelky poprvé vyšla v roce 1984 (česky 1986), čtyři desítky let od popisovaných událostí, a autorka v ní popisuje svá setkávání s jednotlivými ženami, které ve velké většině poprvé dostávají možnost, aby vyprávěly o zážitcích a zkušenostech, od nichž je i čtenáře dělí několik desetiletí.

Recenze byla napsána 1362. den otevřené války

V Ženách ve válce je autorka samotná v pozadí: novinářka a nakladatelka Kira Kos (Tania Kostina) se obrací ke čtenářům pouze v předmluvě a v poděkování a dále už přenechává prostor výhradně vzpomínajícím vypravěčkám. Jednotlivé příběhy jsou sice v záhlaví označeny jako rozhovory, ale místo otázek obsahují jen mezititulky a plynou jako nepřerušovaná vyprávění a osobní svědectví každé z dívek a žen. Nemohou být rozdílnější – nejmladší Valeriji bylo v době pořízení rozhovoru 10 let, nejstarší Klaře Borysivně úctyhodných 88. I jejich společenské postavení a původní i současné profese se liší: setkáme se s vojákyněmi i dobrovolnicemi Ozbrojených sil Ukrajiny (v médiích běžně označovaných ukrajinskou zkratkou VSU), starostkou, ženami činnými v nevládním sektoru či fotoreportérkou, která se z focení svatebních obřadů přeškolila na válečnou zpravodajku. Jedno mají ale společné: tváří v tvář nové realitě otevřené války se každá svým způsobem rozhodla této situaci nepodlehnout, nekapitulovat, ale najít způsob, jak jí vzdorovat. Jejich vyprávění je přitom velmi věcné, bez patosu, přikrašlování a sentimentu. Zároveň vyprávějí o něčem, co prožily teprve v nedávné době a co i nadále velmi intenzivně žijí v bezprostřední současnosti, v kulisách, které nám jsou důvěrně známé. Vidíme zde města a vesnice, jež vypadají podobně jako ty naše, v zemi, kterou mnozí známe z prázdninových cest, a mnohé z hrdinek měly před 24. únorem 2022 povolání a životy, které se neodlišovaly od naší reality.     

Každý z patnácti rozhovorů je shodně uveden krátkou informací o zpovídané a končí stručným popisem toho, co dělala v době vydání českého překladu. Namísto data vzniku je uvedeno, kolikátý den otevřené války byl pořízen. Nejstarší příběh byl zaznamenán 174. den a poslední 638. den otevřené války, tedy v letech 2022 až 2023. Každý z nich tvoří samostatný celek s vyklenutým obloukem od počátku otevřené války přes bod zlomu až k silnému, ale nesentimentálnímu závěru. Společně pak vykreslují realitu ozbrojeného konfliktu, který jsme si ve střední Evropě 21. století nedokázali nikdo představit.

Kniha je zaměřena výslovně na ženské zkušenosti. Dívá se na válku výhradně ženským pohledem z ukrajinské strany konfliktu a ukazuje, že ženy nejsou ve válce pouhým doprovodem. Popisuje jejich aktivní účast v bojových akcích i práci v týlu a jde do hloubky jedné linky: co s ženským tělem a psychikou dělá válka. Nepředstavitelně otřesné zážitky jsou zde rámovány motivem síly, víry ve šťastné konce (s. 39) a odhodlání, že všechno vybudujeme znovu (s. 48), přežijeme a zvítězíme (s. 87, 119). Příběhy hrdinek tak představují nejen svědectví, ale i inspiraci pro současnost i budoucnost.

Český překlad vyšel s podporou překladatelského programu Translate Ukraine a práce překladatelky Jekateriny Gazukiny snese ta nejpřísnější měřítka. Vydání knihy v nezávislém nakladatelství wo-men, které se od svého vzniku v roce 2012 dlouhodobě a systematicky soustřeďuje na literárně-umělecké dokumentární publikace pomáhající lépe rozumět světu kolem nás prostřednictvím svědectví a příběhů stojících mimo hlavní proud literatury, podpořil Státní fond kultury ČR. Útlé knížečce byla věnována maximální pozornost a péče po stránce grafického i redakčního zpracování. Z grafického hlediska je kniha skutečnou potěchou pro oko, jednotlivé kapitolky provázejí působivé fotografické portréty protagonistek, modrá barva použitá na přebalu, fotografiích i v textu je uklidňující a velmi elegantní. A potom začnete číst…