Poselství uschovaného zápisníku
Poncarová, Jana: Deník Věrky Kohnové

Poselství uschovaného zápisníku

Kolem nepříliš rozsáhlých zápisků malé židovské dívky buduje autorka málo známý příběh plzeňských Židů, který ale osloví čtenáře i z jiných regionů.

Osudy dětských obětí válek a ozbrojených střetů vždy vyvolají ještě silnější emoce, než když oběti tvoří výlučně dospělí. Kombinace lítosti nad zmařeným, vlastně ještě pořádně nezačatým životem, a studu z neschopnosti ochránit ty nejmenší před přehmaty a nedokonalostmi světa dospělých dokáže otřást i leckterou silnější náturou. Obzvlášť pokud má člověk vlastní děti. Tento dojem pak ještě zesiluje v okamžiku, kdy se naskytne možnost nahlédnout přímo do myšlenkového světa válkou zasažených dětí, třeba formou dochovaných písemností psaných jejich vlastní rukou. Nejznámějším příkladem je samozřejmě deník Anne Frankové, dětských deníků z druhé světové války se ale dochovalo více. Jedním z nich je i útlý sešitek, do kterého své zážitky několik měsíců zapisovala mladá Plzeňačka Věra Kohnová (1929–1943). Tiskem vyšel již jednou, v roce 2006, nově se k němu vrátila spisovatelka Jana Poncarová, příbuzná rodinných známých Kohnových, u nichž si Věrka před transportem z Plzně deník uschovala v naději, že si jej po válce opět vyzvedne – k čemuž už bohužel nedošlo.

Poncarová buduje kolem Věrčina celkem krátkého deníku celý příběh, který začíná nástupem šestileté Věrky do školy. Na zhruba stovce stran předkládá na základě velmi omezeného množství dochovaných pramenů pravděpodobnou rekonstrukci Věrčina života. Představuje zvídavou dívku, která spolu se svou sestřenicí plánuje podniknout v dospělosti cestu do dalekých zemí a zároveň poněkud nechápavě pozoruje rostoucí zájem starší sestry o sblížení s některým chlapcem. Do toho řeší školní povinnosti, užívá si prázdnin u prarodičů v Týně nad Vltavou, slaví židovské svátky, ale je konfrontována i s méně příjemnými stránkami života: musí se vyrovnat se smrtí babičky i se ztrátou spolužačky, která podlehla tehdy nijak vzácnému záškrtu; a kromě toho je Věrčina rodina stejně jako celá společnost zasažena zprávou o úmrtí T. G. Masaryka. Jak Věrka stárne a geopolitické poměry se mění, začíná si všímat i postupně rostoucí odtažitosti rodinných přátel i spolužáků, aniž by pořádně chápala její důvody. Vznik protektorátu pak dá vyčleňování Židů z občanské společnosti oficiální rozměr; Věrka si už nemůže hrát na místech, kde se dříve běžně scházela s kamarády, musí opustit českou školu a doma snášet dvě rodiny spolubydlících, nastěhovaných ke Kohnovým z rozhodnutí úřadů. V této pohnuté situaci Věrka velmi skromně oslaví své dvanácté narozeniny a jako dárek dostává vedle jiných drobností zápisník, do kterého si ihned začne zapisovat své dojmy a postřehy.

Následuje přepis samotného Věrčina deníku. Nalezneme v něm zhruba to, co se dá od dvanáctileté dívky čekat – zážitky ze školy i první platonické lásky. Vše je psáno obecnou češtinou s častými nespisovnými koncovkami adjektiv a jinými prohřešky proti spisovnému jazyku. Věrka ale zachytila i známky represe židovského obyvatelstva, opakovaně zmiňuje účast na roznášce různých formulářů a listin členům židovské obce, přičemž nechápe, proč se mnozí příjemci tváří smutně, vyděšeně, nebo dokonce podrážděně. Poměrně věcně popisuje i přípravy k nařízenému transportu, zmiňuje balení věcí, ale kupodivu si neklade otázku, co se s celou rodinou stane a zda vůbec válku přežijí. Čtenáře ovšem zamrazí nad její úvahou zapsanou na Silvestra 1941: „Co asi bude ode dneška za rok? Bůh ví!“ Věrce ani jejím blízkým totiž nebylo souzeno se dalšího roku dožít. Lítost vyvolá i mimoděčná poznámka z podzimu 1941: „Já bych těch příhod napsala ještě víc, ale ona by z toho byla pomalu kniha, a tak se musíš, deníčku, spokojit jen s tím.“ Můžeme se jen domýšlet, kolik příhod tak navždy zmizelo v temném propadlišti dějin zvaném holocaust… 

Poslední zápis v deníku je z 15. ledna 1942, Věrka ví, že deník si s sebou vzít nemůže, a proto se se svým zápisníkem loučí a předává jej tetě Marii, která jí slíbila, že ho vezme k sobě do úschovy. Následně se slova opět ujímá Poncarová a v podobném duchu, v jakém pojala první část knihy, líčí pravděpodobný průběh transportu do Terezína a následně do Polska, kde se stopa rodiny Kohnových ztrácí. Oficiální datum úmrtí Věrky Kohnové a jejích příbuzných bylo pro úřední účely zpětně stanoveno až soudem v roce 1948. Stejně jako v první části jsou jednotlivé kapitoly zakončeny faktografickými vsuvkami, z nichž se dozvídáme bližší informace o organizaci transportů, životě plzeňských Židů před válkou, ale i to, že vlastně nevíme, jak Věrka vypadala. Existuje jediná fotografie, která Věrku možná zachycuje, a stejně tak je nejasné, kdo se nastěhoval do bytu, který museli Kohnovi i jejich vnucení spolubydlící opustit. Jisté je naopak to, že se Věrka znala s Honzou Treichlingerem, který sehrál svou tragickou historickou úlohu jako představitel hlavní role v opeře Brundibár. Dokonce jej výslovně zmínila ještě ve svém deníku psaném v Plzni. Čtení jmen spolužáků a kamarádů ve Věrčině deníku je vůbec silným momentem, neboť jak Poncarová připomíná, často jde o jedinou zmínku o těchto dětech, která se do dnešních dnů dochovala nad rámec pramenů úřední provenience, jako jsou matriky, školní seznamy apod.

Druhý život Věrky Kohnové a jejího deníku přibližují vzpomínky Jany Hůlkové, adoptivní dcery zmíněné Věrčiny tety Marie a zároveň autorčiny tety. Ze vzpomínek na nepříliš radostné dětství vyčnívá právě okamžik, kdy autorčina teta jako dítě objevila doma Věrčin deník a výjimečně nedostala od adoptivní matky vyhubováno. Snad jen škoda, že kontrast mezi tetou Marií viděnou Věrčinýma očima a přísnou až zlou adoptivní matkou viděnou očima Jany Hůlkové autorka blíže nerozpracovala.

Kniha je zakončena encyklopedickým rejstříkem obsahujícím medailonky Věrčiných příbuzných, spolužáků, učitelů i dalších osob, které v jejím až příliš krátkém životě sehrály nějakou roli. Jen těžko si lze představit, kolik autorce muselo dát práce prohledávání matričních knih a dalších podkladů, aby čtenáři předložila pestrou mozaiku v podstatě neznámých osudů, do jejichž života zasáhla zničujícím způsobem druhá světová válka.

Staré židovské úsloví praví, že člověk definitivně zemře až v okamžiku, kdy jeho jméno někdo vyslovil naposled. Věrka Kohnová tak díky autorčině práci definitivně nezemře nejspíše nikdy – a její jméno bude stále varovnou připomínkou hrůz, jejichž opakování kulturní a civilizovaná společnost nesmí dopustit.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Jana Poncarová, Jiří Sankot: Deník Věrky Kohnové. Motto, Praha, 2023, 312 s.

Zařazení článku:

historie

Jazyk:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Jiří Sankot,

Dobrý den, opravte si, prosím, v textu jméno Jany Hůlkové (nikoliv Hůlové). Zároveň děkujeme za recenzi a propagaci příběhu.