Na letošní rok připadlo sedmdesáté výročí smrti Josifa Vissarionoviče Stalina, diktátora, který má na svědomí životy možná až desítek milionů lidí. V současném putinovském Rusku se postupně rehabilituje jeho kult. A příhodně právě v tomto roce vyšla česky kniha Stalinovy poslední dny. Joshua Rubenstein, odborník na kulturu a politiku v bývalém Sovětském svazu, v ní poutavě líčí hlavně dny po Stalinově smrti, její význam pro lidi v Sovětském svazu i pro mezinárodní politiku. 

Jak celé Rusko plakalo

Jak známo, Stalin zůstal po mrtvici ležet na své dače celé hodiny ve vlastní moči, ochromený a neschopný třeba jen vykřiknout. Vyvolával takovou hrůzu, že si nikdo netroufl vstoupit, „dokud nebylo příliš pozdě“. Na svou ochranu nasadil všemožné zdroje své říše, ovšem celá jeho opatrnost se nakonec obrátila proti němu a jen zvýšila jeho zranitelnost.

Když po pár dnech, 5. března 1953, konečně zemřel, podle jednoho dobového svědectví „celé Rusko plakalo“ – polovina lidí zármutkem a zbytek úlevou. Pro mnohé jeho smrt znamenala skutečnou katastrofu či dokonce „konec světa“. Každopádně konec světa, jaký znali dosud: „Národ zachvátila panika, úplný zmatek, a strach z neznáma. Třicet let jsme slyšeli jenom Stalin, Stalin, Stalin…“ Jako by celou ruskou společnost prostoupil pocit „osiření“. Pohřbu, který se konal o den později, se účastnily četné davy, přičemž stovky, či dokonce tisíce lidí byly ušlapány, jako by diktátor pokračoval v zabíjení i po smrti. Jak napsal spisovatel Andrej Siňavskij: „Obětování na počest jeho smutného odchodu, jak vhodné završení jeho vlády! Jako je tělo světce obklopeno zázraky, tak byl Stalin obklopen vražděním.“ Mnozí Rusové i proto jeho smrt tajně slavili na soukromých pitkách. Tyto spontánní oslavy podle Rubensteina „znervózňovaly“ režim do té míry, že dočasně zastavil prodej alkoholu. A vyprávěly se i vtipy: „Víte, co bylo skutečnou příčinou Stalinovy smrti? Nechtěl se sejít s Eisenhowerem, ale s Rooseveltem.“ Mnozí pak smutek jen předstírali a rozhodně nebyli natolik zdrceni, jak to vypadalo. Někteří doboví pozorovatelé vnímali, že v dramatických projevech truchlení bylo „dost falešných tónů na to, aby vedly k určitému vystřízlivění, k jakési neutralizaci vzedmutých emocí“.

Jak se změnil kurz

Signály, které nové vedení státu vysílalo k občanům SSSR i do zahraničí, naznačovaly změnu kurzu. Některé byly nepatrné, ale hluboce symbolické: sovětské stráže ve vězení Spandau v Berlíně, kde čtyři velmoci držely odsouzené německé válečné zločince Rudolfa Hesse a Alberta Speera, „dostaly pokyn zdravit své americké protějšky tak, že si před podáním ruky stáhnou rukavice“. 

Podstatnější a zjevnější pak bylo například propuštění nedávno zatčené skupiny židovských lékařů (a později i dalších skupin vězňů). Státní orgány prohlásily, že obvinění lékaři byli uvězněni „bez jakékoli právního podkladu“ a že „svědectví vězňů, údajně potvrzující obvinění, získali úředníci vyšetřovacího odboru bývalého ministerstva státní bezpečnosti za použití prostředků, které jsou nepřípustné a které sovětské zákony přísně zakazují“. Tedy za použití mučení – řečeno srozumitelným jazykem. V kontextu dosavadních sovětských dějin bylo takové zveřejnění nevídaným gestem lítosti ze strany režimu, který přece nikdy nedělal chyby a nikdy nepřipouštěl, že by jednal špatně. Nikdy předtím se v sovětském tisku neobjevilo takovéto přiznání „oficiálního zločinu“.

Jak se zbavit Beriji 

V rámci komunistického vedení rychle vypukl boj o moc, jehož obětí se stal šéf sovětské tajné služby NKVD Lavrentij P. Berija, kterého se ostatní nejvíce báli. Jeho pád byl přitom velmi rychlý. Předtím trvalo deset či více let, než se Stalinovi poražení protivníci z velkých budovatelů sovětského státu pozvolna proměnili v jeho údajně „největší nepřátele“. Ale v případě Beriji se stačilo podívat do včerejší Pravdy, aby se občan přesvědčil o náhlém zvratu. Tentokrát se totiž „historie přepisovala v jediném okamžiku“, jak napsaly New York Times. A pochopitelně se také po „orwellovsku“ přepisovaly i knihy. Poslední vydání Velké sovětské encyklopedie totiž v pátém dílu z roku 1950 obsahovalo celostránkovou Berijovu fotografii a servilní text o jeho osobě. V lednu 1954 byla předplatitelům na celém světě zaslána instrukce, aby stránky o Berijovi vyřízli a nahradili je čtyřstránkovou vložkou s fotografiemi a novými informacemi o Beringově moři.   

Jednotliví sovětští vrcholoví politici se předháněli v urážkách na Berijovu adresu: náhle se stal „nejvíce degenerovaným ze všech degenerovaných“, „trpaslíkem“, „štěnicí“ či „chameleonem“, jenž měl v programu vytvořit takový typ státně buržoazního řádu, který by prospíval „Eisenhowerům, Churchillům a Titům“. Jak Joshua Rubenstein kousavě podotýká, z politických obvinění se nejvíce přiblížilo pravdě to, v němž byl Berija označen za „Napoleona, ochotného šplhat k moci přes hory těl a řeky krve“. Což bylo pravdivé, ale zároveň platné i pro Berijovy soudruhy, kteří jej svrhli. Autor v tomto kontextu ukazuje, jak pečlivě museli vybírat či konstruovat konkrétní obvinění, aby se nedala vztáhnout i na ně. Kupříkladu skupinka čečensko-ingušských jednotlivců napsala Chruščovovi ze svého vyhnanství v Kazachstánu. Přežili hromadné deportace z roku 1944, ze kterých vinili jen Beriju: „Poslal nás do vyhnanství za použití těch nejtvrdších metod.“ Režim však v této době o deportacích ještě vůbec nehovořil, ani za zavřenými dveřmi či v nějakém seznamu Berijových prohřešků. Pro Chruščova, jehož autorita stále více rostla, ale i pro ostatní, musel být dopis hovořící o skutečných ukrutnostech a ne o vymyšlených zločinech velkou nepříjemností. 

Jak se poučit z dějin

Stalinova smrt každopádně znamenala uvolnění, které ovšem mělo své meze, ale pak ještě intenzivněji pokračovalo po Chruščovově odhalení „kultu osobnosti“. Joshua Rubenstein přitom trochu vyčítá americkým politikům, že na zásadní ani symbolické ústupky a reformy přicházející z Kremlu nebyli připraveni, protože u nich přetrvávala nedůvěra ústící ve snahu odmítnout tyto signály jako lest určenou k podrývání západní odhodlanosti. Případně že se nepoučili z dějin: když zhruba o sto let dříve, 2. března 1855, zemřel konzervativní a silně represivní car Mikuláš I., nastoupil na trůn nový panovník, Alexandr II. Byl sice politicky vyškolen utlačovatelským a reakčním režimem svého otce, ovšem právě on částečně liberalizoval ruské samoděržaví, vyhlásil mimo jiné osvobození nevolníků, což představovalo dramatický rozchod s dlouhou a ostudnou ruskou tradicí. Zpočátku přitom nikdo neočekával, že právě on, syn a nástupce reakčního panovníka, bude iniciovat tak mimořádné změny.

S čímž se dá polemizovat. Jen proto, že kdysi po smrti represivně vládnoucího panovníka přišla liberalizace, nijak nutně neplynulo, že se bude totéž nutně opakovat po smrti Stalina. A vzhledem k tomu, jak předtím Stalin zacházel s většinou smluv, které uzavřel, se není obezřetnosti Washingtonu příliš co divit. Kniha každopádně popisuje jedno z nadějnějších období ruských dějin. A implicitně optimisticky připomíná, že ať je diktátor sebehorší, jednou zemřít musí. Otázka je, jestli se na jejím základě dá cokoli předvídat o Rusku postputinovském…