Stesk po jednom městě
Diviš, Ivan: Poslední průvodce Prahou

Stesk po jednom městě

Emocionální průvodce po městě, které pro jeho autory přestalo existovat.

Tato kniha by mohla být považovaná za dystopickou – jenže vznikla v době, kdy se tak příslušnému žánru ještě neříkalo. Vypovídá o situaci, kdy Praha, milované město obou autorů, přestalo existovat. Nezničila je však klimatická změna, povstání zombies ani jaderná válka. Jenom se ocitlo na nesprávné straně nepřekročitelné hranice. Anebo se na špatnou stranu dostali ti dva emigrantští spisovatelé? A mohli si vybrat?

Spisovatel Josef Jedlička (1927–1990) a básník Ivan Diviš (1924–1999) neměli v době psaní Posledního průvodce ani tu nejmenší šanci, že se do Prahy ještě někdy podívají. Emigrací po okupaci v r. 1968 dali najevo svůj postoj k politickému vývoji ve vlasti, který ještě zpečetili prací pro stanici Svobodná Evropa v Mnichově. A zdálo se, že navždy. V sedmdesátých, osmdesátých letech dvacátého století nic nenaznačovalo, že by se režim za zadrátovanými hranicemi měl někdy změnit. Deklaroval se jako věčný, myslel to smrtelně vážně a nebyl důvod mu nevěřit.

Spisovatel Josef Jedlička za sebou zanechal vlastní výraznou literární stopu – bilanční prózu Kde život náš je v půli se svou poutí (1966), která reflexivním způsobem zpracovala zkušenost Jedličkovy generace s komunistickým převratem. On sám ostatně do strany po válce vstoupil, aby z ní vystoupil po komunistickém vítězství – rozčarovaný čistkami na filosofické fakultě, kde studoval filosofii. Jedinečný životní příběh, který mu vynesl desetiletí práce v nedobrovolně zvolených, náhradních oborech. A velmi sporadické publikační možnosti. Ivan Diviš, ostatně též někdejší student filosofie a estetiky, měl za sebou na počátku emigrace básnické sbírky, jež něco znamenaly a jejichž jména vypovídají o originální imaginaci jako tvůrčím zdroji (První hudba bratřím – 1947, Uzlové písmo – 1960, Rozpleť si vlasy – 1961, Deník molekuly – 1962, Eliášův oheň – též 1962…). Začaly mu vycházet na počátku 60. let, po více než desetileté odmlce od prvotiny. Diviš měl za sebou i práci nakladatelského redaktora… a nyní se svým druhem sdílel onen životní a publikační šlus, který znamenala posrpnová emigrace.

Oba dva vnímali ani ne tak Československo jako Prahu coby svou kotvu, nepominutelnou součást srdečního svalu a nenahraditelnou minulost. Z těchto východisek – a zřejmě z bezbřehého smutku – vzešel nápad napsat průvodce. Ten měl ovšem za cíl zachytit místa ne turisticky zajímavá, ale emocionálně důležitá, ta, která se neměla vytratit z paměti, protože by to znamenalo ztrátu pro samotnou osobnost pamětníka. Posledního průvodce prý psali pro emigrantské nakladatelství manželů Škvoreckých 68 Publishers, kde ovšem z neznámých důvodů nikdy nevyšel. Možná i proto, že úkol, který na sebe autoři vzali, byl vlastně nekonečný. I nyní publikovaná kniha zůstala někde na půl cesty k zamýšlené encyklopedii. Má podobu hesel, která nejsou úplně jednotná ani souměřitelná. U některých je známo, kdo z dvojice je napsal, u některých zřejmě ne. Odhadovat jejich původce patří ke čtenářskému potěšení z Průvodce.

Obdivovatelé Jedličkova a Divišova díla mohou Průvodce brát jako dodatečný prolog k mohutným prozaickým textům obou autorů pracujícím s pamětí daleko podstatněji. Mám na mysli Jedličkovu zásadní románovou kroniku Krev není voda (1991) a Divišův fundament Teorie spolehlivosti (1994). Posledního průvodce ale něco odlišuje – není to propracovaný text, ale právě už dopředu beznadějný pokus zachytit emocionální místopis. Podle všech psychologických pravidel v něm hrají výraznou roli barvy, chutě a vůně. Autoři se přitom zaměřili zčásti na Prahu svého dětství, popisy tak mají silný prvorepublikový tón, s nevtíravým hodnotovým základem, protože s první republikou se oba bezpochyby ztotožňovali.

Jedním z mnoha čtenářských vrcholů knihy je podrobný popis tramvajových linek – nejen to, kam která jezdila, ale jaké pocity vyvolávala. Takže Jedenáctka je samozřejmě „vinohradská tramvaj povýtce“, což platí s přehledem dodnes, zatímco jedna její méně významná kolegyně sklidila adjektivum „neutrální“. A nejen tramvaje. Místa, situace, zvyky, profese. Knihkupci, uhlíři, kaštanáři, cukráři… a průvodčí v tramvajích, jejichž slovník se měnil podle projížděné oblasti… ti všichni defilují před námi. Spolu s výrazy, jejichž význam dnes nemusí být očividný: sardele, sentinel, kolové dříví, rusi… 

Zcela výmluvný je krátký text s prostým názvem Stesk, který obstojí jako nejpřesnější popis samotné knihy: „Stesk po Praze – roven stesku po milence, táhlý jak posečené strniště; stesk po Bohu, mystickém středu. Nedá se mu uniknout, je v něm obsažena mnohočetná výčitka, ovšem i ona našemu zanedbání a propasení. Stesk po Praze, nejen krutý trest, ale jedno z autentických ‚témat‘: láska.“ – Odhadl bych, že autorem bude Ivan Diviš. Možná se pletu a není to důležité, protože byť vzpomínky v Průvodci jsou osobní, osobnost autorů ustupuje do pozadí jako kdysi, když byli ještě okouzlenými dětmi a mladými lidmi. Berou nás s sebou za hledáním dálných fascinací, kontrastně podbarvených pozdější životní zkušeností.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatelé:

Kniha:

Josef Jedlička, Ivan Diviš: Poslední průvodce Prahou. Torst, Praha, 2023, 264 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse