Proč někteří odborníci označují chovné rybníky jako „chlívky“ pro „kapří prasátka“? K čemu jsou při chovu ohrožených ptáků dobrá umělá vejce vydávající zvuky? Jak v přírodě funguje systém, kdy má určitý živočich parazita, který má svého vlastního parazita, na kterém parazituje ještě další živočich? Které ryby dovedou zkonzumovat rybu třikrát větší, než jsou samy? Můžou se velryby ve vodě spálit od slunce? Proč se v okolí Prahy v některých vodách vyskytují želvy? Jak spolu souvisí význam červené barvy v přírodě a na našich semaforech? Jak se podobné věci dají zkoumat? A jaká je budoucnost našeho soužití se zvířaty v antropocenním světě? Rozhovory s českými vědkyněmi a vědci vedené novinářkou Lenkou Vrtiškovou Nejezchlebovou pro Deník N nedávno vyšly i s ilustracemi Martiny Fischmeister knižně pod názvem Zvířata v éře lidí.

Zadky kočičí i velrybí

Publikace poutavě líčí nepřehlédnutelné analogie mezi chováním (a skoro jistě i cítěním) lidí a zvířat, ať už jde o namlouvací strategie, nebo výchovu mláďat: výmluvně například působí historka s velrybí matkou, jejíž mládě se přes zákaz příliš přiblížilo lodi, načež jako trest podle zooložky Petry Nevečeřalové následovalo silné plácnutí matčinou ploutví do zadní části těla potomka. Někdy je srovnání adresnější a konkrétnější. S velkou nadsázkou v knize kupříkladu zaznívá, že z hlediska psychologických typů jsou kočky paranoidní pesimisti: „Kočka je lovec i kořist. Často je na lovu, ale zároveň se pořád boji, že ji něco sežere.“ A minimálně o sobě daná vědkyně a současně majitelka kočky soudí, že ono označení v nemalé míře platí rovněž.

Žádný ze zastoupených vědců nezpochybňuje přítomnost emocí například u savců. Bohatě je prokazují v rámci svého mezidruhového života a ti žijící v zajetí ve vztahu k lidem. Jak podotýká třeba specialistka na poruchy chování psů a koček Martina Načeradská, člověk musí zvířatům, o která se stará, mnohé obětovat, což ovšem někteří lidé přehánějí, protože svoje psy a kočky dusí přehnanou péčí. Všechnu tu lásku pak dotyčný člověk dostane zpátky, i když často asi trochu odlišným způsobem, než by si představoval. „Třeba můj kocour mi strká zadek do obličeje,“ dodává Načeradská otevřeně, z čehož je patrné, že kniha nepřechází do laciné sentimentality. Píše se v ní o velkých emocích, altruismu, inteligenci či komplikovaném sociálním životě nelidských živočichů, ale také o tom, že například vyjednávání či setrvalé soupeření mezi opylovači a kvetoucími rostlinami by se dalo zjednodušeně popsat prostě jako boj o „žrádlo a sex“.

Paradoxy lidského zasahování

Některé pasáže, zvláště ty odhalující, jak zkresleně antropocentrické je naše vnímání přírody, mohou působit dost deziluzivně. Třeba včela medonosná je pro nás pochopitelně symbolem píle a pracovitosti, vždyť právě pro nás produkuje med, ovšem pro velkou část rostlin vůbec není efektivním opylovačem: „Hlavně krade a loupí květní odměny –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tedy nektar a pyl, ale květy moc neopyluje.“ Skutečnost, že někteří lidé chtějí úbytek hmyzu kompenzovat stavbou dalších včelínů a vysetím květin, které mají včely rády, je v knize označena za „beewashing“. Včela medonosná je totiž jen jeden druh opylovače, navíc domestikovaný. Takže takto se zmíněný problém nevyřeší, „dokonce ho můžeme v některých případech prohloubit“. Jiní lidé zase mají představu, že rybník či tůně bez ryb jsou špatná či zbytečná voda, takže „zarybňují kdeco“. Což může mít ten efekt, že ryby sežerou organismy, které vodu čistily, její kvalita se výrazně zhorší a celková biodiverzita se drasticky sníží.

Lidské zasahování do přírody kniha líčí jako řadu paradoxů, kterým se ale často nejde vyhnout: pokud má dítě získat vztah k broukům a důkladně je poznat, nejúčinnější cesta je ta, že si nějakého chytí, zabije a prozkoumá. Podobně v zoologických zahradách chováme řadu zvířat, která se někdy rozmnožují až příliš úspěšně, a v některých případech je nutné je utratit, i když jsou zdravá. Jestliže se zoo snaží napodobit přirozené prostředí, měli bychom podle ředitele pražské zoo Miroslava Bobka respektovat i fakt, že „v přirozeném prostředí existuje i velká mortalita mláďat“.

Koexistence lidských a nelidských živočichů

Lenka Vrtišková Nejezchlebová klade otázky poučeně, aniž by se chlubila svojí sečtelostí, formuluje nápaditě a s metaforickou zkratkou, někdy i s odkazem na pohádky („Rybičko, proč máš tak velké oči?“). Což přispívá srozumitelnosti pro laické čtenáře, jimž je kniha určena. Dá se číst jako bohatý zdroj pozoruhodných fun faktů, ale také jako obecnější podnět k promýšlení naší koexistence s nelidskými živočichy. Podobně jako ji ambivalentně líčí publikace Antropocén: Recenze naší doby nebo Pod bílou oblohou, jejíž autorka Elizabeth Kolbertová rovněž soudí, že lidský a přírodní systém jsou neoddělitelně propojeny, což je základní premisa, kterou musíme přijmout při jakýchkoli snahách tzv. přírodě pomáhat. Jak v přemluvě ke Zvířatům v éře lidí píše biolog David Storch, konflikty mezi námi a „nimi“ neustanou, ale stejně tak neustane vznikání nových symbióz a překvapivých forem vzájemného soužití: „Budeme si snad čím dál víc zvykat na to, že nejen ve vesmíru, ale ani na planetě nejsme sami a měli bychom se podle toho chovat.“

Snad i tato kniha pomůže vyhnout se některým absurditám, ke kterým při péči o přírodu – často i v dobré víře – dochází. A zároveň nás povzbudí, abychom si vytvářeli jiné a méně násilné rituály kontaktů se zvířaty, než je domácí zabijačka nebo zabíjení kaprů v kuchyni. (Jak říká ekolog a zoolog Ondřej Sedláček, „hranice mezi tradicí a přežitkem je velmi tenká“.) Ostatně i naši dávní předci při náboženských obřadech původně prolévali krev živých tvorů včetně lidské a později už se spokojili jen s obětí symbolickou. I v současnosti se tak v kostelích uctívá Beránek Boží, který zemřel, aby na sebe vzal hříchy světa, ale přijímání je už jen vegetariánské, i když katolíci a pravoslavní stále věří, že jde o proměněnou krev…