Třetí díl volné trilogie Gyrdira Elíassona (nar. 1961) Smuteční pochod nabízí, v případě tohoto islandského autora již po několikáté, výjimečné setkání s introspektivním a minimalistickým, současně hutným vypravěčským hlasem, který se distancuje od jakékoli společenské angažovanosti a aktuálních témat.

V Knize od řeky Sandá (č. 2013) a Oknu na jih (č. 2020) se autorovi protagonisté v ústraní uprostřed islandské přírody věnovali malířství a literatuře. I Jonáš ze Smutečního pochodu prchne z města a tráví měsíce – a na konec to vypadá, že možná i celý zbytek života – v zapadlé vesnici v letní chatě strýce své manželky. Utekl sem od lidí, od nesmyslné práce pro reklamní agenturu, a především sem přijel skládat hudbu. Není skladatel, tedy ne v běžném slova smyslu. Od té doby, co si pamatuje, k němu přicházejí melodie. Někdy mají původ ve skladbách renomovaných skladatelů, jindy je vyvolá hluk z přístavního festivalu, ptačí zpěv, údery kladiva nebo nějaký přístroj. Do sešitu, který má stále po ruce, si zapisuje jejich útržky, aniž by je kdy dokončil (nebo poskládal v celistvé dílo). Jonáš už před dlouhou dobou přestal své chování před ostatními, svou manželku nevyjímaje, ospravedlňovat a tyto drobné hudební fragmenty se stávají smyslem jeho existence.

I když Gyrdir Elíasson získal v roce 2011 prestižní Cenu Severské rady za literaturu, drží se nejraději mimo literární provoz, zřídka poskytuje rozhovory, je stejně málomluvný jako Jonáš, jenž svými strohými odpověďmi odradí upovídanou sousedku i místního malíře, z něhož se stal pěstitel nesmírně sladké a křupavé mrkve. Píše skromně, neokázale, jako by se chvílemi za své psaní omlouval, stejně jako se Jonáš omlouvá za své neumělé hrátky s hudbou. Chybí tu dialogy či jakékoli vypjaté drama, přestože kniha obsahuje i silnou a bolestnou milostnou linku. Vše se ale děje bez okázalého smutku, slova plynou přirozeně bez zbytečné snahy o vykonstruovanou originalitou: „Vytvoří člověk někdy něco úplně od základů? Není v životě všechno jenom výpůjčka?“

I v posledním díle trilogie se Gyrdir Elíasson vrací k tématu umělce a jeho neschopnosti zapadnout do běžných kolejí života i mezilidských vztahů, ale také ke vztahu k přírodě a lidské smrtelnosti. Elíassonovy postavy vidí a slyší svět jinak, zvuk padajícího víka od popelnice se může stát začátkem rapsodie, protože smetí toho o životě vypovídá víc než značková káva nebo luxusní automobil, jejž opěvují kýčovité reklamní texty. A ačkoli jsou obdařeny nadáním, bezcílně a nepříliš úspěšně bloumají životem a hledají jeho smysl někde mezi stébly trávy, cvrkotem ptáků a tóny partitury.

Zatímco většina z nás se žene do cíle, pro Jonáše (i Elíassona) je hlavní samotný běh, ostatně s tóny je třeba si vyhrát, jak jednou prohlásil Stravinskij. Ona neambicióznost a schopnost nenechat se rozptylovat okolním světem je u autora výjimečná. Novely i povídky Gyrdira Elíassona jsou pohlazením po duši, byť ne vždy veselým. Pohlazením po duši je také fakt, že se díla takových autorů dostávají v překladu z jedné malé severské země do té další, a sice menší, uprostřed Evropy a nacházejí si tu opakovaně své čtenáře