Název povídkového souboru Veroniky Bendové Konec sezóny na koupališti Úštěk lze zčásti číst jako autorčino vyznání Českému středohoří, s nímž ji pevně spojují rodinné kořeny z otcovy strany. Stejných končin se lehounce dotkla už ve své prvotině Nonstop Eufrat (2012) a zatoulala se do nich i v následující „road movie“ Vytěženej kraj (2019), která si získala pozitivní pozornost kritiků i nominaci na Magnesia Literu. Nicméně ani v Konci sezóny na koupališti Úštěk sem neumísťuje veškerá vyprávění – ocitneme se například i ve vlaku z Prahy do Pardubic, na dovolené na Vysočině nebo na nádraží v Aši; u některých textů pak lze konkrétní zasazení na mapu Česka jen tušit. Pokud bude mít zvědavý čtenář zájem, z dalších zdrojů pro něj nebude zase tak těžké zjistit, které texty byly inspirovány místy a zkušenostmi z autorčina života a historie její rodiny. V zásadě to však není potřeba, protože Bendová dokáže své inspirace přetavit do univerzální roviny, takže pro vyznění výsledných textů není pro čtenáře otázka reálných předobrazů vůbec podstatná. Úplně stačí, že z textů mezi řádky vyvěrá odhodlání předat co nejautentičtější obraz prožívaných míst.

Sbírku ale necharakterizuje jen napětí mezi osobním a univerzálním, podobných opozic, nebo možná spíše podobných os, na nichž se lze pohybovat, dokáže Veronika Bendová napnout mnohem víc. Ať už je to groteskno versus vážno, naděje versus deziluze, společensko-politické události versus bezčasí lidského prožívání, cykličnost versus nekonečné plynutí, nebo zachycení okamžiku vedle vědomí pomíjivosti.

Každá z povídek je sice datována jedním měsícem od ledna do prosince a jejich tematické zaměření se často odvíjí od cykličnosti liturgického roku, nicméně z textů je patrné, že povídky jsou rozkročené do několika let. Autorka se snaží zachytit atmosféru daného období v souvislosti s lidskou zkušeností. Dotýká se současnosti (březnovou Křížovou cestu můžeme bezpečně zasadit do doby po únoru 2022 a Velký pátek se zase odehrává během počátečních let covidové pandemie), ale sem tam prostřednictvím svých postav a jejich zážitků či vzpomínek hrábne i do minulosti (v zářijovém Hotelu Nebesa například nechá své hrdiny – známé z Vytěženého kraje – zavítat do Aše v době upomínkové akce na vlak, který bez vědomí svých pasažérů projel přes hranice na Západ, což inspiruje dialog o svobodě a rodinných hodnotách).

Plynutí času je reprezentováno už řekou, jíž povídkový soubor začíná i končí. Do světa Veroniky Bendové vplujeme společně s osamělou mladou matkou a jejím ročním dítětem na vltavském přívozu a vyprošťujeme se z něj na břehu Labe, kde naopak postarší vdova hledá a nakonec nachází klid po odchodu svého manžela. Bendová dokáže vykreslovat přesvědčivé obrazy daných okamžiků, ale přitom zachycovat pomíjivost, a to zejména prostřednictvím zkušeností svých postav. V Srdovských lípách autorka líčí návrat bělovlasé německé stařenky do rodného domu, kde mezitím vyrostly generace českých obyvatel. Časový odstup nicméně autorce umožňuje zakončit setkání všech těchto postav smířlivě, protože „žádný čas, jazyk, dekrety ani dějiny už nad nimi nemají moc“.

„Mládí se nesrovnává s ničím menším než s dokonalostí,“ zazní zase v červnových Letnicích, kde se v jednom vlakovém kupé sejdou dvě ženy. A zatímco mladší Monika lituje svou spolucestující za to, jak vypadá a že musí být ve svém věku a utrpení pořád ještě naživu, Denisa je šťastná, že už jí není osmnáct, „vždyť v padesáti nikdo nemusí být dokonalý“. Podobný střet mezi bezprostředním přesvědčením mládí a zkušeností, která generuje klid i deziluzi, najdeme i v únorové povídce Zavřete oči a myslete na Anglii, kde se poprvé, ale zdaleka ne naposledy ukazuje autorčin smysl pro komično. Mladá redaktorka si sezve na skleničku několik vdaných žen kvůli receptu na šťastné manželství, ale jejich zkušenosti a cyničnost ji šokují.

Deziluze manželského života, spojená především s péčí o děti, je rovněž téma, které se opakuje hned několikrát (kromě únorového textu ho najdeme v zářijovém Hotelu Nebesa nebo v červencové Bouřce), ale ačkoliv Bendová ve vztazích obecně často zachycuje jistou tísnivost a neschopnost či možná ještě lépe neochotu komunikovat, na druhou stranu vah zároveň neustále doplňuje drobné kousky naděje. Třeba u faráře z Velkého pátku, jemuž pomohou nenávidění sousedé, nebo u závěrečné povídky O co se ani neodvažujeme prosit, kdy Věra zjistí, že jejímu zemřelému manželovi nakonec někdo dal ke křížku věneček, což už považovala za beznadějné.

Výše už jsem zmiňovala autorčin smysl pro situační komiku, který se nejčastěji projevuje tam, kde se v dialozích střetává více postav. Bendová má cit pro správné načasování, vyvážené kontrasty posvátného a „nízkého“ a repliky jednotlivých postav zaznívají v kontextu vyprávění tak akorát úderně, aby situaci dotáhly. Funguje to jak u skupinky žen hovořících o manželském „štěstí“, tak u povídek, které přesvědčivě, s lehkou karikaturou, ale bez zesměšňování, zobrazují komunitní život na vesnici či menším městě. V recenzemi často vyzdvihované Křížové cestě, kde autorka zaznamenává nácvik pašijové hry, groteskno eskaluje, když k popisu činností jednotlivých aktérů užívá označení jejich rolí: „A všichni se rozchechtali a svatá Veronika s Pilátem a Ježíšem si objednali becherovku.“

Jasně vymezený koncept povídkového souboru Konec sezóny na koupališti Úštěk sice způsobuje, že povídky jsou ne vždy úplně vyrovnané, ale zároveň Veronice Bendové umožňuje uplatnit autorskou hravost. Dokazuje ji jak humorem, tak jemným provazováním jednotlivých motivů napříč celým souborem. Přestože jsou tematicky a příběhově některé texty v podstatě obyčejné, budované obrazy jsou dostatečně silné, aby formát povídky utáhly. Tím spíše, že má Bendová i na takto malé ploše cit pro pointu – někdy je ironická, někdy jednoduše pobaví, někdy si rýpne a někdy přinese smíření.