Ač je Katarína Mikolášová původním povoláním projektantka, posledních dvacet let se věnuje zejména tvorbě literární. Její dílo se zaměřuje především na vztahy, ať už mezi mužem a ženou (básnické sbírky), nebo mezi člověkem a přírodou (dětská literatura). Kniha Hus vo veľkomeste v sobě obsahuje oba tyto rozměry. Hlavní náplní je však vztah ze všech nejzákladnější – ten, mezi matkou a dcerou.

Přestože nás každá povídka zanese do jiného času a prostoru, motivy jsou si všechny příběhy blízké. Jak se postupně ukáže, většina hrdinek měla ve svém životě nějakou nepříjemnou zkušenost s muži. Na druhou stranu ale u své matky ne vždy nalézají útočiště. Ve všech příbězích je cítit potřeba mít svou matku nablízku. Často je však tato touha v přímém rozporu s tím, co hrdinka kvůli výjimečné pozici matky ve svém životě prožívá.

Útěk z reality

Jedním ze styčných bodů mezi všemi devíti povídkami je snaha hrdinky oprostit se od žité reality. V mnoha případech sledujeme mladou hrdinku s velkou fantazií, díky níž je schopna svou mysl zaměstnat představami, které jí poskytnou úlevu od prožívaných strastí. Z pohledu čtenáře se jedná o zcela specifický zážitek. Mohlo by se totiž zdát, že čím víc času s hrdinkou strávíte, tím méně se orientujete v tom, jaký život vlastně žije. Autorka si velmi schopně pohrává s realitou a perspektivou: ve chvíli, kdy hrdinka uvěří, že její představy jsou skutečné, uvěří tomu i čtenář.

Nejvýrazněji se s tímto jevem setkáváme v povídce Selda. Hrdinka Lucia má se svou matkou tak špatný vztah, že z něj nutně potřebuje uniknout. Vtom přichází do příběhu Selda, milující maminka, s níž se Lucia zprvu setkává pouze ve svých snech. Jak však vyprávěný čas plyne, i sama Lucia přestává vnímat hranice mezi matkou skutečnou a tou vysněnou. „V tej chvíli mi definitívne došlo, že to je ona – moja mama, moja skutočná a naozajstná mama, ktorá na mňa čaká niekde v ďalekej krajine, ale občas sa príde na mňa pozrieť v mojich snoch.“ (s. 30) Jelikož je tento příběh – stejně jako valná většina povídek ve sbírce – psán ich-formou, čtenář ho vnímá pouze Luciinýma očima. O to náročnější pro něj je vytvořit si ucelený náhled na to, jak vlastně Luciin život skutečně vypadá. Právě to ale činí tuto sbírku tak záživnou na čtení.

Mouchy a jiná drobotina

Dalším velmi výrazným motivem v celé sbírce je hmyz. V představách, kterým se hlavní postavy oddávají, často figuruje havěť všeho druhu a vypravěčkám slouží právě jako most mezi realitou a představou. Co začne jako metafora, přechází v hororový scénář, a nakonec skončí jako zcela fantazijní obraz, díky kterému se protagonistka chvíli nemusí věnovat tomu, co v realitě prožívá – ať už to jsou oplzlé návrhy od starších mužů, nebo fyzické tresty vlastní matky. „V uchu mi ešte chvíľu žblnkalo, ale keď som sa v ňom pošpárala ukazovákom, nastalo ticho. Možno som ju tam mala nechať, pomyslela som si, možno by som si na ten bzukot postupne zvykla a žili by sme v symbióze, kládla by som jej na začiatok zvukovodu omrvinky z jedla a za odmenu by som už nikdy nepočula mamin krik.“ (s. 27) Absurdita těchto momentů může připomínat literární motivy z díla Franze Kafky, na druhou stranou se však dá lépe vysvětlit – dětská fantazie nezná mezí…

Hus vo veľkomeste

Jestli nějaká povídka zajisté neunikne pozornosti českého čtenáře, pak je to ta, jejíž název nese i celá sbírka. Jelikož se její zápletka odehrává v Praze, přirozeně se v ní setkáváme i s česky mluvícími postavami, které velmi trefně dokreslují představu hrdinky o našem hlavním městě. „No viděla jsi to? Myslela jsem, že přijede nějaká vymalovaná štětka, a zatím ta paní vypadá jako obyčejná vesnická husa…“ (s. 104) Onou „vesnickou husou“ mladá recepční pražského hotelu myslí paní Marii, protagonistku povídky. Není přitom nedůležité, že v tomto případě čteme jediný text v knize psaný z pohledu matky. Příběh odhaluje, že paní Marii její dcera pozvala na divadelní představení do Prahy. Dcera zároveň doufá, že s maminkou bude moct strávit nějaký čas i mimo divadelní sál. Marie však odmítá platit nehorázné peníze za oběd v pražských restauračních zařízeních, nachystá si tedy situaci po svém. Vždyť co se více hodí k slavnostnímu obědu než pečená husa! Pokud si říkáte, že by paní Marie přece netáhla do Prahy vlakem pečenou husu i se všemi přílohami jenom proto, aby mohla svou dceru pohostit v hotelovém pokoji pronajatém jen na pár hodin, pointa vyprávění vás může překvapit.

V závěru nutno připomenout, že problematický vztah matky a dcery není v literatuře nové téma. I proto se tato kniha nevyhne určitým klišé. Je však třeba ocenit autorčinu inovativní práci s fantazií a perspektivou vyprávění a také neotřelý přístup k jeho výstavbě – jedna z povídek je například psána pouze prostřednictvím dialogu. Ty, koho lákají možné variace na psychologizaci rodinných vztahů, by tato kniha mohla zaujmout – ať už jste matkou, dcerou, nebo vás jenom zajímá analyzovat různé sociální role. Přestože se hrdinky v knize vrhají střemhlav do divokých představ, pořád se snaží fungovat v realitě tak, aby jim to přineslo co nejméně bolesti. Ostatně asi jako každý z nás.