Martyna Bunda (nar. 1975) se českému čtenářstvu představila již dvěma předchozími romány. Zatímco její prvotina Bezcitnost byla nominovaná na několik polských literárních cen, druhý román Modrá kočka se u nás setkal spíš s vlažnou recepcí. Nejnovější kniha Podvlčí se drží v rytmu autorčiny dosavadní tvorby – bohužel spíš v nedostatcích. Román se brodí nekoherentně zkonstruovaným dějem, tematickou rozkolísaností a v hodnocení ztrácí i kvůli plochým postavám. 

Štěňata a William Morris

Na prvních stránkách románu se zkratkovitě seznamujeme s hlavní hrdinkou Kornelií, která prchá před polským bulvárem do opuštěného sídla – Podvlčí – v západním Pomořansku, kde má hlídat dům a smečku psů, která v něm žije. Noviny ji označují za „učitelku sexu“ – ovšem toto téma, jež se zprvu jeví jako klíčový konflikt románu, se ve finále v ději téměř neobjeví.

Po krátkém dramatickém preludiu se román vrací do hrdinčina dětství. Kornelie bydlí s matkou, která se živí příležitostným pečením, vařením cibulových marmelád a trpí depresemi. Korneliin život je poskládaný z nudných věcí, ošklivého domu, studené vody, postele, kterou musí sdílet s matkou. Její největší radostí je kníračka Fanka. Dvanáctiletá Kornelie se rozhodne vzít osud rodinných financí do vlastních rukou a půjčit si jiného knírače ze sousedství na krytí, díky čemuž se seznámí se starší ženou, paní Narcisou, jež sama jednoho knírače vlastní a chovatelství patří očividně k jednomu z jejích hlavních koníčků. Štěňata se narodí, ale Fanka tragicky zemře po srážce s autem a s ní i počáteční čtivost románu.

„V bílém domku se cítila jako doma. Po škole tam téměř běžela. Obyčejně s paní Narcisou sedávaly v olivově zelených křeslech, a pokud tou dobou pán domu usedal v ke stolu zavalenému spisy, musely být zticha. V takovou dobu si četly, přičemž si jen dávaly různá znamení. […] Když pán domu nebyl doma, odložily jeho spisy a fotky nebožtíků na nějaký jiný kus nábytku a samy se usadily ke stolu. V tu chvíli paní Narcisa vedla přednášky z historie umění.“ (s. 80)

To, co následuje, je prazvláštní mix naučné literatury o kníračích a mrtvých umělcích smíchaný s Korneliinou obsesí paní Narcisou. Byť je zjevné, že se autorka snaží propojit mnohé a do děje zaplést i reálné odkazy z výtvarného umění, sáhodlouhé pasáže vyplněné Narcisinými přednáškami o rodokmenu kníračů nebo Williamu Morrisovi se poměrně vlečou a v konečném efektu děj nikam neposouvají. 

Dospívající Kornelia pravidelně navštěvuje „bílý domek“. Narcisa, která v něm žije s manželem a synem, si z Kornelie udělá jakousi svěřenkyni, pro kterou je nejen mentorkou, ale i mecenáškou – nejenže jí půjčuje knihy, ale kupuje jí i spodní prádlo. Když se to Korneliina matka dozví, návštěvy dceři definitivně zakáže. Narcisa se nějaký čas nato s rodinou odstěhuje a na dlouhá léta zmizí z Korneliina života.

Ženský svět?

Ženské postavy jsou v románu jednoznačně vystavené na odiv čtenářské percepci, autorka ovšem nemíří do jádra jednotlivých vztahů, nýbrž zůstává na povrchu. V první části románu tento způsob vykreslování postav, postrádající jakýkoli klíč k pochopení jejich jednání, doplňuje vnímání reality dospívající Kornelií, ovšem minimálně třetí část, v níž je hlavní hrdinka už dávno dospělá žena, ukazuje, že absence jakékoli introspekce postav, jež by je dělala plastičtějšími, není zrcadlením hrdinčina vnímání světa, ale autorčin literární styl. Postavy tak působí spíš jako stíny sebe samých – rozeznat se dají pouze obrysy, jemné detaily ovšem chybí. Stejně tak muži v románu buď žádnou roli nemají a vytvářejí pouze němé kulisy, nebo – jako v případě Narcisina syna – ztělesňují patriarchát a mizogynii. 

Ani na vztah mezi Kornelií a Narcisou není vůbec nahlíženo kriticky, byť je očividné, že Narcisa uspokojuje pouze své vlastní ego a s Kornelií si spíš hraje. Vše působí přehnaně teatrálně, jakékoli hlubší uchopení jejich vztahu v textu chybí. Na posledních stránkách se nakonec dozvíme, jak že se to tedy má s tou „učitelkou sexu“, ovšem obvinění, kterým Kornelie čelí u soudu kvůli zneužívání nezletilé, jsou vypravěčskou perspektivou v podstatě smetena ze stolu a zmíněna jen zkratkovitě. Kornelia nic špatného neudělala, pouze své žačce věnovala nadstandardní péči, a zdá se, že do chvíle, než do hry vstoupí sex, je všechno v pořádku, i když studentka nakonec spáchá sebevraždu. V ději se ale objevují i jiná nejasná místa, například když se Kornelie ve svém exilu v Podvlčí nechává nahá olizovat psy. Všechny podobné momenty představují pouhé body ve vyprávění vytvářející jakýsi rozmazaný obraz, jehož vyústění je předvídavé a banální. 

Byť se v románu objevují i světlé momenty, očekávání, která kniha zprvu vzbuzuje, naplněna nejsou. Zdá se, že se Martyna Bunda snaží navazovat na světovou literaturu, ať tematizací vyrůstání v socioekonomicky slabém prostředí, nebo zapojením queer postav. Édouardu Louisovi nebo Annie Ernaux se bohužel ani zdaleka nepřibližuje.