Slovenská autorka Ivana Gibová (nar. 1985) posbírala za svou tvorbu už několik ocenění, mimo jiné v roce 2023 Anasoft literu právě za novelu Babička©, kterou letos na český trh uvedlo nakladatelství Protimluv. Kromě ní byl do češtiny přeložen také její povídkový komiks Eklektik Bastard (Argo, 2022), tematizující nástrahy života současných třicátníků. V obou textech se Gibová věnuje své generaci a v obou také koketuje s netradičními literární formami.

Magda, protagonistka a vypravěčka knihy Babička©, vyrůstala na přelomu 80. a 90. let dvacátého století na sídlišti nejmenovaného slovenského maloměsta. Byt sdílela s babičkou, která domácnosti vládla pevnou rukou, otcem alkoholikem, submisivní matkou a mladším bratrem se zvláštními potřebami. Panoptikum jejího sociálního prostředí dotváří klasické maloměstské figurky, od party grázlíků přes místní opilce a podivíny až po zvídavé důchodkyně monitorující každý pohyb sousedů.

To všechno Magda nahlíží silně subjektivně zabarvenou optikou, a tak více než rodinnou historií je novela spíše zpovědí, jejímž prostřednictvím vypravěčka hledá – ať už vědomě či ne – původce své psychické nepohody. V emocionálně vypjatém okamžiku pohřbu prchá před svými city do víru vzpomínek a myšlenek na dětství a dospívání, přičemž na minulost i svět kolem nahlíží s notnou dávkou (sebe)pohrdání: „[…] a ty teď budeš ještě řvát, protože takhle přemýšlíš o svých Příslušnících namísto toho, abys tady figuríně v duchu adresovala všechno, cos jí nestihla říct, a budeš se do K-Classic kapesníku tvářit, že pláčeš dojetím, což je vlastně i pravda, akorát že se, jako vždy, dojímáš sama nad sebou.“ (s. 64) Magda pomalu a téměř neochotně odkrývá jednotlivé vrstvy událostí formujících její dospělý život, od zdánlivých maličkostí až po šokující traumata.

Hra forem

Novela Babička© od prvních stránek upoutá výrazným stylem, který zdánlivě náhodně střídá vypravěčskou osobu. V průběhu vyprávění však jistý řád na povrch vyplouvá. Neutrální er-forma tvoří pevnou bariéru mezi vypravěčkou a sdělovanými událostmi, vyjadřuje distanc, nevědomé či úmyslné oddělení od prožívání a emocí – pokud zrovna není „Magdička“ oslovována se sžíravou ironií: „[…] takový přístup by všem zúčastněným prospěl mnohem víc než tyhle hysterické výlevy, jenže Magdička si nemohla pomoct […]“ (s. 92).

Ich-forma proplouvá na povrch zřídka, skoro nenápadně, jako by byla uklouznutím, nechtěným propojením vypravěčky a vyprávění, přiznáním – ano, stalo se to mně. „[…] Anetka se nestará o sousedy, stará se o mě, sedá si ke mně na mokrou trávu, objímá mě, taky pláče, a tak tam sedíme jako sousoší, jako pomník, skulptura švihnutých nešťastných zraněných maloměstských žen […]“ (s. 75).

Značně neobvyklá du-forma se zdánlivě obrací na čtenáře, ve skutečnosti je však sebeponižujícím hovorem Magdy k sobě samé, zachycením hlasu peskujícího vnitřní já. Jako třešničku na dortu vypravěčských forem použije autorka záblesk plurálu majestatikus, což skoro vede ke zklamání z toho, že se nepokusila propašovat do novely také onikání – anebo i to se jí podařilo?

Právě proměny vypravěčské formy ukazují, jak hluboko je vypravěčka ponořena do svých vzpomínek, nakolik se do nich zamotává a dostává se k prozřením, která jsou osvobozující i zničující. Vzpomínky plynou jako v divoké vodě, potápí se a následně zase vyplouvají obalené dalšími detaily. Čas není relevantní ani lineární, Gibová přeskakuje mezi přítomností, minulostí a budoucností s lehkostí nejčastěji ohraničenou výrazy jako „to ale ještě neví, že…“ a „tam ale ještě nejsme“.

Sdílená zkušenost

Autorka rozdělila text do dvou kapitol, které dohromady tvoří jen tři odstavce. Otevření knihy jako by vyrušilo vypravěčku z přemýšlení. Doznívající vzpomínka tvořící první odstavec je přesně tak vytržená z kontextu, jak bychom čekali v případě, kdy bychom získali schopnost telepatie a mohli na chvíli nahlédnout do hlavy druhého člověka. Magda vzápětí přebírá nad vyprávěním kontrolu, ale jen na okamžik setrvá v přítomné situaci, na pohřbu, obklopená přízraky minulosti, než se jimi nechá strhnout do víru vzpomínek. Její vyprávění je trhané a nesoustředěné, zároveň však nezadržitelně sklouzává k jakémusi temnému jádru. Jednolitost textu a dlouhá, volně plynoucí a asociacemi provázaná souvětí čtenáře pohltí a odmítají ho pustit.

Používáním velkých písmen u slov jako Domácnost, Babička nebo Sídliště dává Gibová výrazům jedinečnost a zároveň tím dosahuje generalizace, neboť je můžeme zaměnit za kteroukoli jinou domácnost, babičku či sídliště, a čtenář – zejména z generace Gibové – v představách snadněji dosazuje vlastní zkušenosti a paralely ze svého života. A ať už v podobném osudu spatří útěchu, zadostiučinění, anebo posilu ve sdílené mizérii, zvláštním způsobem se s Babičkou© propojí. A pokud ne, novela ubíhá natolik svižně, že se na konec dostane dřív, než se stačí rozhodnout, jestli se mu líbí nebo ne. Otázkou nicméně zůstává, jak dlouho vydrží být dílo aktuální a lákat nové čtenáře s jinou generační zkušeností.

Staronový experiment

Zmiňujeme-li v dnešní době odvážnou hru s jazykem, téměř jistě mluvíme o knize, v níž se nesetkáme s lineární časovou osou a ohraničenou příběhovou linkou. Autor či autorka klade důraz na originální způsob vyjádření nepříliš originálních událostí a příběhů – témata složitých rodinných (a obecně mezilidských) vztahů a bouřlivého dospívání v malém či větším městě nejsou nijak zvlášť průkopnická. Vulgarismy a syrová přímočarost představují prakticky povinný prvek současné experimentální prózy. A nechybí ani u Gibové. Obdobně často tito autoři používají nářečí, což bohužel čtenáři překladu mohou docenit jen částečně. Východoslovenské šarišské nářečí, kterým v originále občas promlouvá Babička, jde do češtiny převést jen stěží. Miroslav Zelinský se pokusil českému čtenáři alespoň přiblížit kýženou čtenářskou zkušenost použitím moravského nářečí: „Dyk tu dneska byli. Nechceli mně dat najest. Všecko zlato pobrali. I náušničky moje zlate, aji prstynky.“ (s. 86)

Novela Gibové se také zákonitě nevyhne srovnávaní – alespoň letmému – s kanonickým stejnojmenným dílem Boženy Němcové. Copyrightové C v názvu dává novele vyzývavý punc originality a zároveň jakousi tečku za érou známé vesnické idyly. Gibová přesunula Babičku do maloměsta a z její střídmosti a šetrnosti učinila grotesku, z vážené a moudré dámy vytvořila despotickou tyranku ovládající a deptající životy svých dětí a vnoučat. Pokud by někdo v budoucnu chtěl vydat nějakou další „Babičku“, musel by hledat polohu mezi těmito dvěma, přiklonit se k idealizaci, nebo démonizaci. Anebo vytvořit archetyp nový, moderní, nezatížený očekáváním českých a slovenských čtenářů.

Originalita Babičky© spočívá zvláště ve stylu vypravěčských forem, tematicky se pohybuje spíše v průměru soudobé tvorby. Ivana Gibová však své literární kvality bezesporu prokázala, a proto by novela měla být poměrně bezpečnou volbou pro ty, kteří se nebojí těžkých témat zaobalených v pečlivé práci s jazykem.