Kniha Plno mladého autora Jakuba Fráni (ročník 1996) kombinuje žánr novely a krátké epistolární povídky. Hlavní hrdina originální prózy je postavou komplikovanou, která se pídí po své roli ve světě, pokouší se definovat sebe samu v tajemném a dynamickém dění, jež připomíná scény z populární beletrie žánru krimi či thrilleru. Ač tyto prvky napětí tvoří kostru složitého příběhu, jsou to především protagonistovy duševní pochody, co je na knize tím nejzajímavějším.

Téma prózy je veskrze existenciální: hlavní postava muže to pojmenovává jako „boj nitra se skutečností“ (s. 19), z nějž především pramení jeho neúspěch při snaze o „uplatnění se“ v životě. Nejistotu v prostoru představuje už samotná absence jména hlavního hrdiny, chybí i jakýkoli popis vzhledu. Vše je obráceno k introspekci, která doprovází ústřední dějovou linku. Na počátku stojí pokus muže o samoléčbu úzkostí, jež mu ztěžují život. Přítomnost pocitů odcizení čtenářům připomene řadu jiných existenciálně laděných próz. Jedinec zde stojí jako kolečko v dějinném strojku a neví si se sebou rady.

Síť, konspirace, introspekce

Zásadním okamžikem děje je hledání odpovědí v deníku, který je rodinným dědictvím a obsahuje informaci o tajemné Síti. Síť zde představuje neurčitou entitu, jejíž tajemství chce muž odhalit: „O Síti se totiž nemluví, nějak se to nejspíš bere, že je, stejně jako slunce a hvězdy na nebi, ale nikdo neví, kde leží, nikdo nedokáže, nebo nechce, nebo nepotřebuje říct, co Síť je.“ (s. 31) Myšlenka konspirace, která dělá hlavnímu hrdinovi nemalé starosti, je to, co činí Fráňovo dílo osobitým – kladem tématu hledání domnělého manipulátora je bezesporu jeho nadčasovost: ostatně nemusíme zacházet daleko, stačí se podívat na chod dějin.

Pro text je příznačná roztříštěnost; titul „Plno“ ho v tomto směru trefně vystihuje. Zdánlivě nekonzistentní příběh však drží pohromadě, nerezignuje na základní znaky novely (jedna hlavní postava, jedna dějová linka), i když si s tímto žánrem trochu pohrává. Mnohost, se kterou se čtenář setkává, je dobře rozpoznatelná z hlediska rolí hlavní postavy, jež se postupně stává novinářem, vrahem, únoscem, vězněm, podněcovatelem vězeňské vzpoury, revolucionářem i dobrodruhem. Co tyto role spojuje, je ovšem nejistota muže: je jeho účastenství adekvátní? Vyprávění tak doprovází komplikovaná rovina pozorování vlastních stavů mysli.

Se stylem novely vhodně koresponduje Fráňovo rozhodnutí situovat příběh do nepojmenovaného prostředí. Není zde nic konkrétního, vše se děje ve fiktivním státě, mnohé zůstává v mlze, ať už se jedná o pohnutky k převratu, či jednání Viktora, přítele hlavní postavy, který nakonec zradí. Autor odmítá vypomáhat si znalostí historických paralel, odmítá poukazovat na určitou epochu; místo toho se soustředí na duši jednotlivce a její nevšední příběh. V textu nechybí filozofující pasáže, například když protagonista uvažuje nad pojmem krásy: „Každá krása snad musí budit úzkost, neboť žádná nikdy není úplná. Resp. onen nepodchytitelný pocit krásy je možno pociťovat a úvahy nad krásnem lze vést jen proto, že existují jejich opaky.“ (s. 39) Kniha tak svým kontemplativním charakterem obohacuje žánr novely.

Jedním ze základních kamenů a zároveň silnou stránkou Plna je přítomnost absurdity – mnohé scény připomenou čtenáři výjevy z knih Franze Kafky či Egona Hostovského. Absurdní je například scéna, kdy se hlavní postava při procházce dostává do jakési roztržky: „Kolem se něco vyhrotilo s policisty, někdo křičí, že jeho partnerce rozbili hlavu, hází nás do řeky, tak plavu pryč. Je příjemné se vznášet v noční řece, kde není zcela jasné, kde končí hladina a kde začíná obloha.“ (s. 43) Podobně iracionálně působí rozhodnutí hlavní postavy spáchat vraždu: muž připravuje o život náhodného mladíka snad jen proto, aby si ozkoušel, čeho všeho je schopen. Kafkovsky působí také vztah s tajemným Viktorem, který protagonistu získá pro únos prezidenta nadnárodní organizace, později jej udává, a nakonec páchá sebevraždu. S absurditou nutně souvisí hyperbola, která se objevuje na mnoha místech, například i v závěrečné epistolární povídce: „Pár dní zpátky jsem se opil a příliš dlouho hleděl do jezera, v němž se odráželo slunce. Do teď mi na zraku zůstává podivná skvrna. Vy se tedy opatrujte a žijte rozumněji.“ (s. 126)

Pocit těkání

Častým jevem, který přidává na nejednoznačnosti hlavní postavy, jsou komentáře v závorkách: občas ji zlidšťují, často vyvracejí předchozí: „Bezobsažné otázky znamenají nudu a zahálku a každé uvažování o nich by mělo stát jeden prst, po němž pahýl by připomínal důležitost opodstatněnosti (tak dím ve chvíli intenzity – jindy bych třeba i lenost a její nepravděpodobnou plodnost blahořečil).“ (s. 100) Dynamika děje i duševních pochodů tak vyvolávají neklid a pocit těkání, který ovšem nemusí být vždy ku prospěchu věci.

Závěrečná povídka v dopisech psaných synem hlavní postavy – knězem – prezentuje rodové dědictví odcizení. Postava kněze je velmi rozporuplná, hledá úlevu a útěchu. Potvrzují to jeho závěrečná slova, která svědčí o bezmocném hledání ukotvení a věčné samotě: „Já východisko neznám, nenacházím.“ (s. 133–134) Nakolik je tato závěrečná povídka přínosem pro celek, je diskutabilní, snad ji autor do knihy zařadil pro zdvojení zoufalství, ale zároveň pro zobrazení lidství, když oba celky uzavírá myšlenka, že se vlastně zase tolik nestalo.

Plno Jakuba Fráni je dílo originální. Je to kniha přemýšlivá, občas však i domýšlivá, a tím pádem zbytečně komplikovaná. Přes některé drobné výtky se však autorovi podařilo podat pozoruhodný existenciální obraz s prvky trefně formulované absurdity. Bylo nám představeno komplikované Já, do jehož tajuplného, a přitom tak všedního světa se budeme rádi vracet.