O Hvězdném městečku nedaleko Moskvy slyšel asi každý, kdo se jen trochu zajímá o dějiny vědy a techniky, ale podobných uzavřených měst uměle vytvořených za jedním vědeckovýzkumným účelem bychom po tehdejším Sovětském svazu nalezli mnohem více, dokonce se pro ně v ruštině ustálil samostatný výraz „naukograd“. Jedním z nich byla i Dubna, mezinárodní jaderné výzkumné středisko na pomezí Moskevské a Tverské oblasti. Zdejšího výzkumu se nicméně mohli účastnit i vědci ze sovětských satelitů, kteří sem obvykle na nějakou dobu přesídlili i se svými rodinami. Díky tomu měla možnost strávit část dětství v tomto pozoruhodném městě i brněnská rodačka a spisovatelka Veronika Büchler (nar. 1980). Ve svém románu Dubna s podtitulem Ostrůvky stability nicméně neusiluje primárně o autobiografické, případně dnes tolik oblíbené autofikční literární zpracování vzpomínek na dětství. Unikátní prostředí, kam se podařilo nahlédnout jen nemnoha vyvoleným, jí slouží jako kulisa k zamyšlení nad otázkami lidské (ne)schopnosti čelit zlu v jeho mnoha na první pohled nenápadných podobách.

Před čtenářem se ve dvou rovinách rozvíjí příběh jaderného fyzika Petra Weinera, který v Dubně v 80. letech pracoval. Zatímco rovina odehrávající se na sklonku existence socialistického bloku je vyprávěna v er-formě a obsahuje i pasáže, v nichž Weiner sám nevystupuje, graficky odlišená rovina ze současnosti je vyprávěna samotným Weinerem, který se ve svém monologu obrací k nejmenované ženě, snad přímo autorce, snad některé jiné posluchačce. Tato současná rovina téměř postrádá děj, Weiner v ní spíše vysvětluje své kroky a myšlenky, popisované v dějové lince z 80. let. A do značné míry je též obhajuje či bagatelizuje, k čemuž má dobrý důvod.

Weiner totiž za možnost pracovat v Dubně nevděčí jen svému talentu a píli, ale rovněž tomu, že se zavázal ke spolupráci s StB. Zjevně sice nepatří mezi vysloveně aktivní spolupracovníky, ostatně jeho řídící důstojník po něm ani donášení na kolegy nevyžaduje, ostatní kolegové v ústavu se mu ale pro jistotu vyhýbají. Jako pěšák ve složitých hrách zpravodajských služeb je pak sám pod kontrolou a autorka přesvědčivě vykresluje nelehké psychické rozpoložení člověka, který v každém pokusu o navázání přátelství hned vidí provokaci ze strany tajných služeb. Zároveň si Weiner nedokáže přiznat, že vědomou spoluprací s StB ztrácí v očích mnoha lidí morální kredit, a sám sebe vnímá jako oběť totalitního režimu, nikoli jako jeho spolutvůrce.

Tíživou atmosféru komunistické totality autorka vykresluje nejen na Weinerově sílící paranoie, ale i na problémech, jimž v Dubně čelí malá československá komunita jako celek. Především Weinerova manželka a syn jsou konfrontováni s averzí z řad ruských občanů a spolužáků, kteří vnímají lepší možnosti přístupu k exkluzivnímu i běžnému zboží, jež mají vědci z jiných zemí socialistického bloku k dispozici. Aniž by sklouzávala k parodii, dokáže autorka zachytit tyto nálady i diskuse o následných problémech; zvolená slova a obraty používané při stranických schůzích skvěle navozují atmosféru dob minulých a vystihují přesvědčení etnických Rusů o vlastní nadřazenosti vůči soudruhům ze satelitních států.

Samotné téma jaderného výzkumu hraje v románu menší roli, než by čtenář očekával. Autorka sice do děje poměrně obratně zakomponovala výbuch v černobylské elektrárně, spíše než jako zdroj dramatických či vysloveně akčních scén jej ale využívá jako další podnět k všeprostupující paranoie, kdy Weiner i další vědci tuší, že vláda a strana před nimi skutečný rozsah tragédie tají. Z čistě „vědeckých“ aspektů vázajících se k tématu se Büchler zaměřila především na transfermiové války. Šlo o další oblast, v níž spolu soupeřily Spojené státy a Sovětský svaz, tentokrát na poli výroby umělých prvků (proto některé existují pod dvěma různými názvy). Do přílišných vědecko-technických detailů se ale autorka nepouští.

Dubna představuje další variaci na téma nerovného vztahu obyčejného člověka a represivních složek sloužících totalitní moci, v tomto případě zaměřenou spíše na jeho zpětnou subjektivní reflexi než na proces postupného zabředávání do osidel, z nichž v podstatě není úniku (jak to popisuje například román Zimní muži nebo kolektivní monografie Člověk v soukolí StB). Každopádně jde o variaci velmi čtivou, a to nejen díky neobvyklému prostředí, v němž se odehrává, a vzhledem k situaci v dnešním světě i potřebnou.