Thomas Hylland Eriksen (1962–2024) byl jedním ze světově nejuznávanějších antropologů, o čemž svědčí mimo jiné to, že byl prezidentem Evropské asociace sociálních antropologů. Zřejmě jedním z posledních textů, které před svojí loňskou smrtí dokončil, byla předmluva k českému vydání knihy, která posléze vyšla pod názvem Co je antropologie?. Stručněji než ve své publikaci Sociální a kulturní antropologie v ní přibližuje základy oboru, jehož byl profesorem, ale i praktikem. Svůj výklad nestaví na dějinách antropologie, jak je obvyklé, ale na tématech jako příroda, myšlení nebo osoba.

Sebeironický antropolog

O svých konkrétních kolezích a oborových předchůdcích píše Eriksen úctou, ovšem o antropologii jako takové i s lehkou sebeironií. Podotýká, že antropologové mají „nechvalně známou schopnost“ zcela se při výzkumu cizí kultury znemožnit, protože jejich znalosti toho, jak se chovat a jak mluvit v souladu s lokálními zvyky, jsou omezené. Zároveň ale dodává, že paradoxně může jít o výhodu: „Porušování pravidel a norem může fungovat jako zkratka k porozumění právě těmto pravidlům a normám.“

Zdůrazňuje také, že významná část antropologů pochází z prostředí, které je do určité míry odcizilo jejich vlastní společnosti; řada z nich strávila několik let v cizině jako děti diplomatů, humanitárních pracovníků či misionářů nebo mají menšinový původ; v antropologii byli kupříkladu od počátku výrazně zastoupeni Židé: „Přinejmenším v tomto případě může být to, že jste částečným cizincem, výhodou.“ 

Kdo je cizincem vzhledem k čemu, je ovšem relativní a Eriksen si dává záležet, aby jeho výklad nepůsobil eurocentricky. Odmítá tedy představu o nadřazenosti kohokoli. Souhlasně cituje popularizátora vědy Jareda Diamonda, který tvrdil, že nejchytřejší lidé, které kdy poznal, byli příslušníci kmenů obývajících novoguinejskou Vysočinu: „Nemají ony berličky pro myšlení, které v naší společnosti představuje písmo a jiné druhy informačních technologií, a proto musejí být nepřetržitě ve stavu myšlenkové pohotovosti.“ Proto i Eriksen zpochybňuje názor, že člověk nedokáže počítat více než do čtyř bez pomoci nějakého nástroje, ať už jde o psané číslice, oblázky, či něco podobného. Známe totiž řadu tradičních společností, například v Melanésii, jejichž příslušníci dokážou počítat správně a k mnohem vyšším číslům s pomocí svých prstů na rukou a na nohou, ale i dalších částí těla: „Někteří zvládnou počítat do 70 i dále bez jakékoliv pomůcky kromě částí svého těla.“

Mezi objektivním pozorováním a interpretací

Klasicky zkoumali západní antropologové „přírodní národy“, ale někdo z třetího světa by klidně mohl zkoumat Evropany. Obecně přitom platí, že antropolog se sice může vrátit domů s řadou postřehů o tom, jak se příslušníci dané skupiny liší od jeho vlastní společnosti, vůbec to ale vůbec nemusí představovat adekvátní reprezentaci jejich společnosti. Indický antropolog Prakash Reddy, který v 80. letech 20. století prováděl terénní výzkum v dánské vesnici, byl ohromen tím, jak jsou dánské rodiny malé a jak málo času spolu jejich členové tráví. Zarazilo ho také, že se lidé podle něj chovali ke svým psům lépe než ke svým starým rodičům. Odkazují tato pozorování k prvkům charakteristickým pro život v dánských vesnicích? Řada Dánů, která se k Reddyho studii vyjádřila, měla za to, že dánské společnosti neporozuměl. Mohli mít pravdu, podle Eriksena  je ale těžké nepoložit si otázku, zda je toto neporozumění větší než v případě potenciálního dánského výzkumníka, který se z Indie na oplátku „vrátí s poznatkem, že místní obyvatelé jsou utlačováni kastovním systémem a nároky rodiny“.

Při setkání Indů a Dánů budou za obvyklých okolností rozdíly mezi oběma skupinami zřetelné, ovšem v mnoha jiných případech už to platí méně. Nejen podle autora ve skutečnosti nemusí být důležité „objektivní“ kulturní či jiné rozdíly, ale spíše to, jak jsou vnímány a interpretovány. Respektive to, jak jsou za pomoci negativních stereotypů zveličovány či uměle konstruovány: „Některé militantní feministky mohou zastávat názor, že všichni muži jsou potenciální násilníci, příznivci evropské radikální pravice mohou tvrdit, že všichni muslimští imigranti jsou buď parazité sociálního systému, nebo náboženští imperialisté. A na pobřeží Finnmarky na počátku 60. let 20. století bylo mezi etnickými Nory běžně sdíleným názorem, že většina Sámů je špinavá a přehání to s alkoholem.“

K odhalování podobných iluzí či pochybných rozdílů může být kniha výborným vodítkem.  Trochu sporné je přitom Eriksenovo tvrzení, že zřejmě existoval amazonský kmen, jehož členové se zřejmě vůbec nečervenali a „naučili“ je to až misionáři. (Pravděpodobnější je, že jde o vrozenou a univerzální lidskou vlastnost, která se ovšem může projevovat různě v závislosti na biologii jednotlivce i na kulturním prostředí; členové onoho kmene se po zásahu misionářů mohli prostě jen začít červenat i v situacích, kde to křesťanští návštěvníci vnímali jako nejadekvátnější).

Což ukazuje, že i v této oblasti je stále co objevovat, nebo o čem se přít. Kniha je každopádně lákavou pozvánkou i k hledání a rozlišování toho, co je pro lidi v rámci některých kultur/etnik jedinečné, a co naopak univerzální. Může přitom jít o věci vznešené či povznášející, ale i přízemní nebo choulostivé, jako dloubání v nose, za něž se v některých situacích dokonce můžeme i červenat. Což je ovšem přirozené…