Miroslav Sosoi (nar. 1990) je básník, hudebník a výtvarný umělec. Své texty pravidelně publikuje v českých periodikách, zároveň byly přeloženy do několika jazyků (například angličtiny, srbštiny, němčiny nebo polštiny). Debutoval sbírkou Těla (2011, Československá anarchistická federace), následně vyšly sbírky Cruor Bestia (2012, ČSAF), Pokání (2013, ČSAF), Černá dvojka (2018, Pro libris) a Jako Ráma (2021, JT´s nakladatelství). Vydal také titul na pomezí poezie a prózy s názvem Déšť, který nebyl (2015, ČSAF). Letos přichází s nejnovějším básnickým dílem pojmenovaným Guláš, kunda a kříž (2025, JT´s nakladatelství). Skutečnost, že se kniha na pultech objevila pod hlavičkou nakladatele Jana Těsnohlídka ml., nebude pro mnohé překvapením. Svou poetikou totiž dokonale zapadá do edičního rámce jeho dílny. A to je koneckonců její největší síla i slabina. Surovost výrazu, obnaženost lyrického subjektu, míchání poetického a vulgárního do jednoho celku jsou čtenářsky vděčné atributy. Lyrický subjekt v podstatě představuje archetyp zhýralce s velkým srdcem, člověka trpícího pro umění. Jenže co s tím? Styl se neobměňuje, témata a motivy se opakují. U čtenáře tak může dojít k mírnému přesycení.   

Hledání smyslu mezi kontrasty a aluzemi

Je však příliš jednoduché vyčítat básnické sbírce, že se v ní neustále opakují témata, nálady a tvrdošíjně se spoléhá na jednotvárné básnické gesto. Taková je holt autorova poetika a je možné, že větší tematické i jazykové rozkročení by ubralo na uvěřitelnosti, přičemž právě ona dodává knize nejvýraznější náboj. A přes veškeré povrchní obrazy zhýralého života je zřejmé, že lyrický subjekt není jen hospodský povaleč. Je to jen člověk hledající smysl, ovšem většinou na špatných místech. „Perník v mým těle se zaujetím pozoroval / rozesmátej srpek Měsíce, / osobně jsem ale byl docela sám, / tak jako ten Měsíc“ (Čůráci z Újezda, s. 15). Téměř v každém textu se pracuje s kontrasty: nízkého s vysokým, pokleslého s uměleckým, pěkného s ošklivým. A nezáleží příliš na tom, zda jsou v rozporu jazykové prostředky (odborné výrazy proti hovorovému jazyku a vulgaritám) nebo motivy či celá témata. Častokrát ovšem kontrast nabývá spíše podoby konfliktu, čtenáře dokáže provokovat. „Měl jsem zůstat dál od srdce / a jen tě rychle omrdat“ (Přes Primeros mrdám jemně, s. 43). Je zřejmé, že stylizovaný výraz lyrického subjektu působí, jako kdyby vypadl z undergroundu. Ne nadarmo se ve sbírce odkazuje na Filipa Topola, jehož alter ego se v textech objevuje vícekrát. „Bude to krutý! / bude to směšný a možná že i dojemný, / ale já pevně sedím v černým sedle, / naproti tobě, Nedory!“ (Je sedm ráno, s. 8). V rámci celé sbírky se nejedná o aluzi jedinou. Na intertextualitu jsou Sosoiovy básně velmi bohaté, v různých formách můžeme najít J. H. Krchovského, Otu Pavla, Jaroslava Foglara, Jana Těsnohlídka ml., Václava Havla, ale i hudební interprety jako Neila Younga či Báru Zmekovou. O tom, že lyrický mluvčí nebude jenom neznalý zhýralec, následně svědčí i množství použitých jazyků (angličtina, polština, slovenština), případně historické a náboženské odkazy (2. světová válka a s ní spojený holokaust, totalitní režimy a jejich vůdci, náboženská hnutí a bohové jednotlivých náboženství). „Hovory s matkou kompenzuju modlitbou ke Kršnovi, / Višnovi, Marxovi, Pol Potovi a ke kundičce mý holky. / sedim na bobří hrázi. / nahozenej vlasec / ale už dobrý dvě hodiny / žádnýho božího tvora prozatím nezbavil nadějí, / nebo života“ (Polemika o kundě v jídelním voze českých drah, s. 41). Využívání podobných odkazů navíc není nahodilé, proto čtenář vůči lyrickému subjektu lehce pocítí pochopení a nemusí ho odsuzovat jako lidového pseudointelektuála.

Signifikantní na celé sbírce je už její název. Sice nás jako první napadne určité „čecháčkovství“, ale to je lichá myšlenka. Za každou pózou lyrického mluvčího lze vidět i další konotace. Za gulášem můžeme spatřovat určité pohnutky k nezřízenému životu, ale současně snahy tento život překonat, najít něco jiného, nového, lepšího. Vede nás k tomu různé filozofování a komentování současné podoby života a lidských vztahů. „Máme za sebou dvacet století vynikající civilizace / a přece by žádnej vztah dvou lidí nevydržel / ani dva měsíce pravdy“ (Navštěvuju hřbitov, s. 11). Za titulní „kundou“ se na první pohled může skrývat sex, jenž se ve sbírce také často tematizuje, ovšem i tady je to spíše „chlapácké“ pojmenování snahy o bližší emocionální vztah. „No zkrátka LÁSKA se stejně tak, jako sněhový vločky / padající střemhlav z nebe k ochozům chodníku srdce, / nejspíš nikdy nebude snášet / až k mejm nohám…“ (Čůráci z Újezda, s. 16). Ano, texty jsou naplněny ironií, sarkasmem, nihilismem, ale lze prokouknout, že je to pouze póza, snaha naplňovat maskulinní roli a vše, co se dotýká emocí, lehce odsoudit. Podobné je to i s oním křížem. Odkazy na Boha, Ježíše Krista či božstva z jiných náboženství lze vnímat jako snahu o hledání naděje. Často se bůh zpodobňuje s osudem, něčím, čemu se nelze vyhnout, co prostě existuje a nikdo s tím nic neudělá. Nejde tak kolikrát ani o určitou náboženskou entitu, ale o něco pevného, neproměnitelného, co utváří kontury každodenního života, co je běžnou součásti mluvy a myšlení lyrického subjektu. Bůh jako něco, co je jeho bytostnou součástí v krizích, myšlenkách i v hořekování. „Odvolej můj Vole, Bože – plytkou frázi lidstva „sbohem.“ / když tvůj výtvor – Člověk Noci – tahá flašku za vemeno… / Kriste, je ti kurva, doufám, jasný, / že tak vlastně zapomínáš na svý vlastní lidský jméno…“ (Když už tančí liška s volem, s. 23). Veškeré v básních se objevující negace a naděje jsou zobrazovány poněkud od podlahy, sbírce ovšem není cizí ani jistá poetičnost. Koneckonců i ta vytváří při pohledu na lyrického mluvčího dojem lidskosti, a nakonec i autenticity. „Pohladilas tiše vrásku pod srdcem. / nadechla ses / a protočila oči ke stropu mýho podnájmu života, / na nějž počínající den, / skrze napůl zatažený žaluzie, / opět kopíroval těžko zapamatovatelnou stínohru času. / den za dnem, noc za nocí, / k Faustovu domu“ (Až na dno boží vagíny, s. 49).

Spadlý řetěz

V doslovu knihy označuje Lucie Nencková texty jako radikální idealismus s připomínkou neustálého prolínání hořkotrpkého se sladkým a současně zmiňuje termín „obnažená duše“. Se vším se dá souhlasit. Jen je ta duše místy poněkud rigidní. Básníka můžeme za mnohé pochválit, můžeme ocenit, že dokáže i v delším textu (Byla jako ten přízrak) udržet čtenářovu pozornost a jednotlivé obrazy rozpracovávat, doplňovat. „Jako nekonkrétní, rozpitá silueta ženy / stojící v okně činžáku / jako přízrak, / skrývající svou nahotu za záclonou, / před případnejma, nenechavejma, pohledama cizinců / […] / na ten krátkej okamžik, / když jsem to všechno viděl / byl slyšet hlasitej řev jediný mlčící bytosti / na přeplněným náměstí Prahy sedum…“ (Byla jako ten přízrak, s. 19 a 21). Nicméně i přes tuto zručnost se v jednotlivých básních neustále opakují motivy, témata, celé verše, aluze, až se čtenář lehce přistihne při pocitu, že to vlastně nikam nesměřuje. Guláš, kunda a kříž je sbírka plná velmi syrových a nápaditých textů, jen jim v tom shluku časem prostě spadne řetěz. To pochopitelně nemusí být špatně, čtenář si knihu může se zaujetím přečíst. Patrně ale nezatouží přečíst si ji podruhé, což je škoda, neboť zručnost výstavby básnického textu Miroslava Sosoie by si to zasloužila.