Česky vyšel druhý román čínského spisovatele Ning Kchena (nar. 1959) nazvaný Město masek (Meng mian zhi cheng, 2001). Autor vícekrát oceňované knihy Nebe nad Lhasou se nám tímto představuje svou prvotinou, vydanou v roce 2001. Nakolik působilo Nebe nad Lhasou v kontextu čínských děl, známých českému čtenáři, výjimečně – mnohovrstevnatostí postav, vyprávění a perspektiv, filozofickými exkurzy, prací s exotikou prostředí, a především silně ambivalentní a unikavou postavou hlavního hrdiny –, potvrzuje nyní jeho prvotina, že jde o rysy, které patří k jeho autorskému stylu a uměleckému charakteru.

Město masek náleží k těm knihám, u nichž celou dobu čekáme, kdy autor pomyslně vyloží své karty a ukáže, jak to celé myslel. To, že to nakonec neudělá, z nich činí díla, k nimž má skutečně smysl se vracet a znovu prožívat a promýšlet scény a situace, ve kterých se s hlavními postavami dostáváme do nejednoznačných dilemat moderního života. Autory doslovu komentovaná struktura názvu, která v sobě spojuje slova „zahalený“, „tvář“ a „město“, jako by mj. evokovala i to, že podstata člověka, jeho pravá tvář, není jen mechanicky a (pod/ne)vědomě ukrývaná pod maskou, ale je skutečně téměř nedosažitelná, zahalená – ve velké míře i jemu samotnému.

Bildungsromán i roadmovie

Dílo má na první pohled strukturu a charakter klasického bildungsrománu spojeného s roadmovie, jde o líčení útěku mladého člověka z centra na periferii a zpět, o cestu zrání a hledání sebe sama lemovanou řadou formativních událostí a setkání. V čínské literatuře nám jako první paralela může vytanout na mysli monumentální Hora duše Gao Xingjiana, s níž můžeme najít řadu paralel, např. v líčení magické atmosféry dřevařské stanice, spojení přírody, prehistorie a tísnivé iracionality. Stejně tak svobodné a euforické popisy prostředí Tibetu, jeho obyvatel, nekonečných plání, hor a starobylé kultury dobře známe z autorova Nebe nad Lhasou. Následná konfrontace s rozvíjejícím se čínským kapitalismem 90. let nám zase připomene celou škálu literárních zpracování, od sociálně-kritických jako u Jü Chua, magicko-realistických jako u Mo Jena či Jen Lien-kchea nebo až sarkasticky-komediálních jako u Liou Čen-jüna. Přesto je v tom všem Ning Kchen jiný, specifický, matoucí a vlastně i trochu iritující.

Autor ve svém románu splétá příběh nesený několika postavami a výraznými místy. Vedle hlavního hrdiny Marka je to pár žen, které osudově vstupují do jeho života, několik přátel či známých, plnících spíše úlohu kontrastních charakterů k němu samému, a prostředí, jejichž symbolický význam koresponduje s jejich působivostí a atmosférou – výchozí Peking, lesní divočina, Tibet a nakonec megalopole Šen-čen, zažívající v 90. letech extrémní rozvoj. Přechody mezi místy jsou vesměs velmi ostré, oddíly knihy, které se jim věnují, působí dojmem samostatných, uzavřených celků. Pozorný čtenář může mít dokonce dojem, že každé prostředí a fáze románu jsou popisovány trochu odlišně, jako by se v tom odrážela dlouhá doba, po kterou kniha vznikala. Až mytologizující líčení lesní divočiny a tamní společnosti dřevařů kontrastuje s nekomplikovanými a idylickými popisy života a instalatérské práce v Tibetu, a to vše se zase odlišuje od sarkastické, přitom velmi zanícené a poučené mnohastránkové reportáže z hardcorového koncertu a vůbec prostředí velkoměstského hudebního undergroundu. Autoři doslovu ostatně zmiňují, že autor „své rešerše subkultur a často skrytých společenských fenoménů (…) bere poctivě a vážně“.

Outsider i charakter

Prvoplánový dojem určité nepropojenosti v románu má nicméně v druhém plánu zvláštní působivost. Ta se odráží primárně v postavě hlavního hrdiny Marka, který všechna prostředí specifickým způsobem sceluje a jehož můžeme bez váhání rovnou označit za typického antihrdinu. Tento typ, známý především v moderní literatuře z bezpočtu zpracování, zde dostává nesmírně zajímavou podobu. Stejně jako s hrdinou románu Nebe nad Lhasou je obtížné se s ním skutečně ztotožnit – není sympatický ani nesympatický, je zkrátka divný, zvláštně protivný, cíleně líčený trochu odpudivě, s výrazným akné, špinavý, zapáchající, neomalený… Problém jeho identity (nikoli ve smyslu genderu, ale tradičně: kým je) je leitmotivem celé knihy, způsob literárního zpracování tohoto obvyklého tématu je ale překvapivě vtahující. Marek si není jistý, je-li dítětem svého otce, odnáší si z rodiny řadu traumat, záměrně neudělá přijímací zkoušky na vysokou školu, utíká z rodného Pekingu a vydává se na „tradiční“ tuláckou pouť jemu podobných outsiderů po odlehlých západních provinciích Číny, vede život námezdního dělníka, až nakonec skončí v epicentru čínského kapitalismu jako pracant na stavbě. V jedné rovině máme brzy tendenci vnímat ho v kategorii ušlechtilého, charakterního, nezkaženého tuláka žijícího v kontrastu vůči usedlé, zajištěné, povrchně sebevědomé společnosti (viz např. výmluvný motiv vedení vlkem). Momentů utvrzujících nás v tomto čtení není v knize málo. Vždy ale záhy přijde okamžik, který to celé znejistí. Opakovaně a vtíravě se totiž vrací dojem, že Mark je vlastně skutečně lúzr, zvláštně asociální a samolibý, jehož nomádské protloukání se životem není výrazem nalezené hloubky a moudrosti, ale spíše nesympatického podivínství.

Tato zásadní nejistota v hodnocení hlavního hrdiny provází čtenáře po celou knihu a je zdrojem napětí, které velmi úspěšně pobízí ke čtení. Navíc je živena pozoruhodným formálním rysem románu – totiž mnohohlasím reflexe Marka ze strany dalších postav, především žen. Ning Kchen už v Nebi nad Lhasou ukázal mimořádnou schopnost v líčení ženských charakterů a jejich psychologie. V Městě masek je tato schopnost ještě výraznější. Je navíc umocněna tím, že jedna z postav, Tibeťanka Gautam, je spisovatelka, která do základního vyprávění o Markovi vnáší své vlastní psaní o něm jako o románové postavě (čímž rozvíjí zmíněnou polyfonii a klasické dilema „básně a pravdy“). Ženy v Ning Kchenově románu jsou vesměs silné, akční, schopné, odsekávají mužům, nenechají si nic líbit, jsou úspěšné a emancipované. Podléhají však zvláštnímu kouzlu hrdiny, který je nám (i jiným postavám knihy) spíše protivný, nesympatický, matoucí. Otázky, kým je, v čem spočívá jeho póza, maska, co je on a co projekce, kterou do něj vkládají jiní či jiné, prolínají – aniž by byly nějak explicitně vysloveny – celou knihou.

Jedna z žen Markova života si uvědomuje: „Ano, připouštěla, že jsou každý jiný, ale těžkou hlavu si z toho nedělala, chtěla pro něj jen to nejlepší, být mu po boku, podporovat ho. Měl v sobě něco vzácného, nevyzpytatelného, kvůli nikomu jinému by se takhle nesnažila. (…) Mark byl diamant v surovém stavu, stačilo tak málo, aby vybrousila jeho jedinečný půvab, měla dost prostředků na to, aby z něj učinila dokonalého muže, jakého si přála.“ (s. 351)

Úspěšný básník a posléze podnikatel Čcheng Jen, který značnou část knihy s Markem explicitně i implicitně soupeří (a jde samozřejmě o ženu, i když ne pouze…), vyjadřuje svůj postoj k němu ve vyhrocené scéně ze závěru knihy: „Nechal mě (= Mark, pozn. red.) na pochybách, které mě pak sžíraly. Nepovažoval jsem ho za důstojného soupeře, říkal jsem si, jak by on, vagabund, mohl se mnou soupeřit? Bylo mi stydno už za fakt, že musím čelit někomu takovému, strašně mě to štvalo, zatímco on byl ve skutečnosti nepokořitelný. Jenže já stále nechápu čím? Co má, co já nemám? Není ani bohatý nebo mocný, není ani ušlechtilý, duchovní, nestraní se světa, není nad věcí, je naopak přízemní, přesto si získal její srdce.“ (s. 392)

A Mark o deset stran později sám v souvislosti s básníkem, svým protivníkem, protichůdcem, stínem bilancuje: „Čcheng Jen bral všechno naprosto vážně, bez emocí, na rozdíl od něj, který vždy tak trochu vypadal, že si hraje. Čcheng Jen se nebál zajít do krajnosti, riskovat všechno včetně spásy, taková vášeň nemohla nechat Marka chladného. Kdy on bral něco takhle vážně? Kdo z nich byl víc člověk? Občas se za sebe styděl. Ve srovnání s Čcheng Jenem má sice smysl pro humor i sebedůvěru, bere si, co chce, a zas to nechá být, odchází, nebo se vrací, jak se mu zlíbí, zůstává sám, má ale tolik charakteru, pravdivosti, upřímnosti a odvahy jako on? (…) Kdy ty ses takhle položil do života, překročil vlastní stín? (…) Sáhl sis někdy až na samotné dno? Samozřejmě že ne, a tak nemáš právo pohrdat někým jako Čcheng Jen.“ (s. 403)

Spisovatelka Gautam to nakonec shrnuje přesně: „Literární tvorba, nebo skutečnost? Už je nedokázala rozlišit, realita často zasahovala do psaní, přidávala další vrstvu ke snu, postavy jako překrývající se stíny, každý nebyl jednou, nýbrž několika osobami…“ (s. 424)

Člověk bloudící moderním světem

Román Ning Kchena Město masek obsahuje bezpochyby ještě více rovin, z nichž mnohé jsou čtenářsky velmi atraktivní – obraz transformující se Číny v 90. letech, prostředí tehdejšího Tibetu a života v okrajových provinciích, sondy do undergroundové hudby a scény, postřehy o povaze umělecké tvorby. V centru toho všeho stojí nicméně hrdina-nehrdina, obraz člověka bloudícího moderním světem, který se stává spíš archaickou mytologickou postavou známou v jiných kulturách jako Trickster, Šibal – nikoli pro svůj humor, ale zvláštní antisystémovost existence, iracionalitu jednání; schopnost pozitivně okouzlit, nezištně pomoct a něco vyřešit, ale stejně tak hloupou poznámkou necitlivě zranit, postavit očekávání na hlavu, zklamat, vysmát se podané ruce… a zůstávat proto sám. Tak jako se archaické kultury byly nuceny vypořádat s podobným typem hrdiny a integrovat ho do svého nového hodnotového systému, staví jej Ning Kchen proti nově se rodící čínské civilizaci jako výzvu. Otevřenost románu i hodnocení jeho hrdiny napovídají, že jde o zdaleka neuzavřený proces. Tím silněji kniha působí jako výjimečné a odvážné literární dílo.

Při jedné z debat v Praze na jaře roku 2019 autor zcela bezelstně přiznal, že v některých detailech románu Nebe nad Lhasou ani přesně neví, co jimi chtěl vlastně říct, byl zkrátka veden určitou uměleckou intuicí. Mám zato, že se to v tom nejlepším odráží i ve Městě masek. Jistá nevyrovnanost některých úseků románu, silné švy a možná i nedotaženost určitých motivů asi odpovídají tomu, že jde o autorovu prvotinu. To vše je ale zároveň bohatě vyrovnáno nebývalou a nesamozřejmou vnitřní literární silou, která z knihy dělá překvapivě vyzrálé a mnohovrstevnaté dílo.

Jako už po tolikáté nezbývá než konstatovat, že moderní čínská tvorba skýtá ohromné množství překvapení, její četba má potenciál vracet nás k základům literatury a obnovovat důvěru v to, že právě skrze ni je skutečně možné unikátním způsobem poznávat svět i sebe samé. Je skvělé, že se autor i jeho knihy, které zatím nepatří mezi světově proslulé, péčí edice Xin a překladatelů Zuzany Li a Denise Molčanova dostali k nám. Jde o další mimořádný ediční počin, který by neměl zůstat přehlédnutý.