Jako šumění v korunách stromů
Míková, Marka: Stromy, kořeny a kluk

Jako šumění v korunách stromů

Příběh spletitý jako kořeny a rozrostlý jako koruna košatého stromu učí malé i velké čtenáře naslouchat tomu, co si mezi sebou stromy vykládají. Vyprávění plyne pomalu a mezi jednotlivými oddíly umožňuje přeskakovat jako veverka z větve na větev.

Laureátce Magnesia Litery a dvojnásobné držitelce Zlaté stuhy Marce Míkové (1959) vyšel v pořadí osmnáctý titul. Věnuje ho říši stromů a v úvodu čtenáře poetickým jazykem vyzývá k tomu, aby si proces čtení užíval a vybíral si pasáže podle aktuálního rozpoložení. Titul Stromy, kořeny a kluk tak na čtenáře klade větší nároky než jen otáčet stránku za stránkou a číst si lineární příběh. Hlavní vyprávěcí linku doplňuje množství menších, vsunutých příhod, které se zpravidla ve chvíli toho největšího napětí přeruší a čtenář dostane instrukci, na kterou větev (stranu) může přeskočit, chce-li se dozvědět, co se stalo dál.

Výlet do Kalifornie, Česka, Švédska i na Island

Hlavními patnácti kapitolami knihy nás provází rodina kalifornských sekvojí a jejich sousedé. Když stromy v knize promlouvají, slovům se nahodile prodlužují samohlásky. Hlasité předčítání evokuje ševelivý tón, jako kdyby do koruny stromů zrovna zafoukal vítr: „Šiiišky ze strachu vypudííí semena. Leknou se, že hoooří, a tak rychle vystrčí semínka ze šišek veen, aby vyrostly další sekvojeee a les se zachránil,“ vysvětluje babička Babu jeden z mnoha faktů ze života stromů, jimiž je kniha prorostlá.

Sekvoje a nejen ony si postupně vyprávějí, co zažily, o čem se od jiných stromů doslechly dříve nebo co k nim právě doléhá vzdáleným šuměním. Podobně jako v knize Stromové jsou zde stromy prezentovány jako živé bytosti významné pro lidské společenství. Na rozdíl od Zuzany Čupové Marka Míková míří převážně za české hranice. Zmíní sice stoletou klokočovskou lípu, jinak ale popisuje australské wolemie, které vzpomínají na dinosaury, břízu pýřitou či švédský exemplář smrku ztepilého jménem Old Tjikko, jehož kořenový systém je starý 9550 let. Na několika místech text na okrajích stran doplňují informace o stáří stromů či jejich latinských názvech.

V deváté kapitole se pozorný čtenář dovtípí, na co narážela zmínka o něčem malém a červeném, co úplně na začátku vyprávění polechtalo velkou tlustou sekvoji v kmeni. Do kmene obrovského stromu se schoval malý kluk Adam – od toho okamžiku dostává v příběhu větší prostor, aby jej nakonec v patnácté kapitole uzavřel.

Seznámení s cizími termíny ulehčuje jazyková hravost

Samostatné vložené drobné příběhy, vyprávěné prostřednictvím stromů z celého světa, odlišuje jiný font i barva. Postupně tak čteme o indiánském chlapci a ukradené polívce, závistivém baobabu nebo třeba o Adamovi a Evě v ráji.

Autorka se nebojí do textu zapojovat i složitější a cizí slova a jazykově si s nimi pohrává prostřednictvím promluv mladších stromků, jimž výrazy připadají vtipné. Chichotají se tak například „bra chi chi“ plamennému stromu brachychitonu. K jazykové hravosti se přidává také šišlání malého stromku Zigiho a textovou rozmanitost obohacují poetické či veselé veršované písně jednotlivých stromů, které zpravidla pěkně rytmicky plynou: „Pařez je ámen, / náhrobní kámen. / Dokud ti tělem proudí míza, / ať už jsi sekvoje, či bříza / na větvích popožeň své šišky, / jen ať padají pěkně z výšky / až dolů na zem, / rychle jak blázen, / aby tu rostly další stromy, / silné a krásné / tak jako my.“

Poetičnost textu podporují jemné obrázky ilustrátorky a grafičky Anety Františky Holasové (1985), jež rostlinné téma zpracovávala už v Bylinkáři (2019) či Tajemství staré zahrady (2022) Moniky Čechové Golasovské. Celostránkové a dvojstránkové ilustrace i drobné kresbičky v zelenohnědé paletě velmi vkusně a něžně doplňují tóny růžové, modré a žluté. Mezi stromy pobíhají veverky i děti z příběhů a z listů na nás vykukují malinkatá očka, nosíky i zívající pusinky rostlin. Celkový dojem ještě vylepšuje strukturovaný potah knihy, který na dotek připomíná plátno a nabízí tak smyslový vjem navíc.

Čtenáři by práci s textem ulehčilo koncepčnější nakládání s obsahem. Ten sice na konci prozrazuje názvy a strany všech patnácti hlavních kapitol, už ale nepomůže s orientací v doplňkových příbězích. Někdy se totiž názvy kapitol vztahují k lince sekvojové rodiny, jindy přímo k mikropříběhům a na dvou místech mají vsunuté texty v rámci kapitoly názvy vlastní, ale v obsahu se neobjevují (Polívka, Jak vznikl svět). Dílčí části vyprávění jsou v seznamu pojmenovány jen jako „pokračování na druhé větvi (ze s. 24)“. Při hledání konkrétního vloženého příběhu tak musíme často listovat celou knížkou.

Navzdory této drobné výtce však Stromy, kořeny a kluk Marky Míkové lákají ke společnému čtení a aspirují na to, stát se trvalou položkou v domácí knihovničce. Mají předpoklady zasít do malých čtenářů semínko láskyplného přístupu k přírodě kolem, který jim vydrží až do dospělosti.

Chcete nám k článku něco sdělit? Máte k textu připomínku nebo zajímavý postřeh? Napište nám na redakce@iLiteratura.cz.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.