Od roku 2011 se na konci května v hlavním městě Ukrajiny pořádá knižní veletrh Knižní arsenál (s výjimkou roku 2020 – pandemie covidu a 2022 – celoplošná invaze ruska proti Ukrajině). Na Arsenálu jsem nebyla poprvé, poprvé jsem ale zažila tento svátek literatury a knihy v době reálné války. Je zcela neuvěřitelné, jak se Ukrajinci ke své kultuře stavějí během bojů o holý život. Jenže on to není jen boj o ten pozemský, tělesný život, ale v první řadě o svobodu, nezávislost a existenci jako takovou. Ať se nám to líbí, nebo ne, Ukrajina v současné době zadržuje šílené rusko před něčím ještě strašnějším. Možná to mnozí cítíme, jen si to nechceme přiznat a Bůh chraň, abychom to jen vyslovili. Ukrajincům jde o všechno a motivaci měli, mají a mít budou.

Ukrajinská kultura byla ponižována a likvidována po staletí. V novodobých dějinách měla Ukrajina poprvé šanci projevit se coby stát až po první světové válce, a to jen na velice krátkou dobu, kdy ji stejně nikdo neuznal. Posléze ji téměř celou požralo bolševické rusko, po druhé světové válce se pak celá stala Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou.

Rusko-sovětská totalita udělala všechno pro to, aby se porobené národy a jejich kultury staly v očích zbytku světa „ruskými“. Dodnes je běžné, že když zaslechneme slovanský jazyk, v němž se vyskytují slova, která známe (nebo si to myslíme) z ruštiny, okamžitě se nám spojí s ruskem – a často i ve vzpomínkách těch, kteří zažili nejen takzvané osvobození roku 1945, ale i invazi v roce 1968 a novodobě pak chování rusů v zahraničí, nejčastěji v přímořských resortech.

Ukrajinci ovšem mají zkušenost ještě o poznání komplikovanější, protože velká část obyvatel má v rusku příbuzné a spousta rusů zase žila a stále pobývá na Ukrajině. Ruština pak patří k druhému nejčastějšímu jazyku, na který mezi Ukrajinci narazíte. Pamatuji doby, kdy se nám jako studentům ukrajinštiny na kyjevské státní univerzitě tamní studenti vysmívali, že jsme křupani z vesnice. Ano, tak byla ukrajinština mnohými vnímána. Byla ovšem dominantou těch Ukrajinců, kteří si přes veškeré perzekuce a zákazy uchovali znalost vlastního jazyka a díky němu i kultury a dějin. Jen pro příklad – za takzvané perestrojky, kterou mnozí adorují jako téměř čirou svobodu a demokracii, byl v lágru umučen jeden z největších ukrajinských básníků 20. století Vasyl Stus a ve školách se likvidovaly ostrůvky (nepovinné) výuky ukrajinštiny tím, že ruštináři dostali zvlášť přidáno.

A po rozpadu SSSR, na kterém se velkou měrou podíleli právě Ukrajinci, kdy Západ naivně a zcela hloupě očekával, že demokracie a kapitalismus „se tam tak nějak samy udělají“, nikomu nedošlo, že rusko takové ponížení nemůže nechat jen tak. Když se našel další „vůdce“, který navázal na své předchůdce brežněvy a staliny, situace se – na ruské poměry! – stabilizovala a ideologie ruského miru (ruského světa; ideologie znamenající de facto „kde je jeden mluvící rusky, tam je rusko“) už prolezla informačním prostorem Ukrajiny, všichni včetně Ukrajinců samotných jsme se konečně lekli a snad i zamysleli…?

Proto nemohu psát rusko s velkým písmenem, v současné době už není na stejné úrovni jako jiné státy, a navíc je to můj osobní protest (odpusť, gramatiko).

Hned naproti komplexu Arsenál, kde se knižní veletrh pořádá, se rozkládá Kyjevsko-pečerský klášter, kde od roku 1615 fungovala jedna z nejvýznamnějších tiskáren tehdejšího ruského impéria. V budově tiskárny funguje Muzeum knihy a tisku Ukrajiny, které také dává během veletrhu prostor literatuře a knihám. Bylo mi potěšením tam opět navštívit ředitelku muzea Valentynu Bočkovskou, s níž nás pojí jak pracovní spolupráce nad starými cyrilskými tisky, tak i přátelství. Prolétla jsem novou expozicí, kde nyní kromě starých tisků, tiskařských strojů a nejrůznějších artefaktů spojených s knižním tiskem narazíte na fragmenty raket a dronů, na které děti i dospělí malují. Nejčastějšími motivy jsou zvířata, kytičky, pestré barvy; návštěvník se mimoděk usmívá, jak je to všechno „hezké“. Tomuto surreálnému pocitu se ovšem nevyhne nikdo, kdo Ukrajinu v současné době navštíví.

Téměř my všichni nekyjevští účastníci veletrhu jsme byli ubytováni nedaleko centra, poblíž Botanické zahrady a hlavního nádraží. Kyjevští přátelé mě ještě před příjezdem upozornili na poškozenou skleněnou budovu vedle nádraží. Na tu rusové zaútočili už v prvních dnech celoplošné války, kdy celý svět čekal, jak se z Ukrajiny za tři dny opět stane ruská kolonie. Nepatřím k lidem, kteří by si s potěšením fotili trosky a lidské neštěstí. Na doporučení kamarádů jsem ale zašla k pomníku svaté Olgy před Svatomichalským chrámem. Na stěně obklopující klášter jsou od roku 2014, kdy válka skutečně začala, umisťovány portréty padlých, ale v současnosti už je není kam dávat. Na náměstí pak stojí památník milionům obětí uměle řízeného Hladomoru 1932–1933 a dnes tam najdeme „výstavu“ pod širým nebem nazvanou Freedom. Tam si cizinci fotí rusy zničenou techniku, kusy raket, dronů, spálených aut apod. Jako doplněk je zde několik panelů s fotkami z otevírání masových hrobů a mučíren v místech, která zažila ruskou okupaci. Není toho mnoho, jen tak „decentně“, o to silněji to ale na vás působí. V takové chvíli si nelze nevzpomenout na všechny ty chytrolíny, kteří z euroamerického pohodlí nabádají Ukrajince, ať už začnou jednat a že už jsme všichni z té války unaveni a proč pořád ta Ukrajina něco chce a ať už se všichni ti Ukrajinci vrátí domů...

Není mi z těch asociací úplně nejlépe. Zajdu aspoň k monstrózní sovětské budově dnešního ministerstva zahraničí. Na zdi vedle vchodu je maličká vlaštovka se zvonečkem a cedulka s nápisem: Ščedryk – pisňa dyplomat (Ščedryk – píseň-diplomatka). Z mikrofonu se po zmáčknutí tlačítka ozve světoznámá ukrajinská novoroční koleda, kterou – jako snad všechno, co vytvořili Ukrajinci – si rusové uzurpovali jako vlastní. Tímto obratem se vracím na začátek, k prvnímu novodobému ukrajinskému státu, takzvané Ukrajinské lidové republice (1918–1921). Symon Petljura, její nejvyšší představitel, tehdy vyslal do světa pěvecký sbor, který měl ukázat, že Ukrajinci mají vlastní jazyk, kulturu, dějiny a identitu. Sbor tehdy objel tři kontinenty a Ščedryk se stal jakousi hymnou ukrajinské kultury. Bohužel tehdy Ukrajinu nemohli na poválečných mírových jednáních zastupovat skuteční diplomaté, protože ji jako stát nikdo neuznával. Ze strachu a nevědomosti byly otevřeny brány bolševickému rusku, aby si bez velkých potíží zabralo, co chtělo, a vytvořilo jednu z nejstrašnějších diktatur ve světových dějinách.