Na letošním pražském Světu knihy proběhlo několik akcí souvisejících s mezinárodním projektem CELA (Connecting Emerging Literary Artists). Ten sdružuje a propojuje začínající autory, překladatele a literární profesionály z takzvaných malých jazyků, kterým dává možnost v partnerských zemích projektu (letos je jich jedenáct) prezentovat svoji práci, najít kolegy, překladatele, seznámit se s nakladatelským prostředím.

Mezi účastnicemi v Praze byla ukrajinská autorka Jevhenija Kuzněcova, jejíž kniha Krátké dějiny ukrajinského boršče česky vyšla už v loňském roce. Ostatní mladí autoři takové štěstí zatím neměli. Když jsme si s Jevhenijí povídaly na pražském Výstavišti, z rozhovoru vyplynulo, že spousta věcí kolem vydávání knih je v Česku a na Ukrajině podobná. O překladatelských honorářích ani nemluvě. Shodly jsme se, že pokud nakladatelství překladové knize nejen začínajícího autora nezajistí dobrou propagaci, pak nastává problém.

Mezi Prahou a Kyjevem

Na kyjevský veletrh Knyžkovyj Arsenal (Knižní arsenál) se coby účastnice projektu CELA vypravila významná česká novinářka Magdalena Sodomková, s níž jsem měla kdysi tu čest se potkat – shodou okolností tehdy také nad ukrajinskou tematikou a ruskou propagandou.

Ukázku z Magdiny knihy Matematika zločinu si vybrala k překladu Olha Futoran, která vystudovala češtinu a ukrajinštinu v Olomouci a už spoustu let žije a pracuje v Praze. Právě začínajícím překladatelům otevírá projekt CELA možnosti, jak svou práci zužitkovat v praxi dále. To se dělo i v rámci veletrhu. Mladé překladatelky a mladí překladatelé se během akce nazvané Překladatelský dialog setkali jak se zkušenými překladateli, tak nakladateli, kterým své překlady jeden po druhém představovali. Olha tedy prezentovala Matematiku zločinu. Další program byl i přímo takto zaměřený – nesl název Jak zaujmout nakladatele? Zúčastnila se ho zkušená překladatelka ze srbštiny do ukrajinštiny Alla Tatarenko nebo básnířka Julija Stachivska, která kromě jiného spolupracuje s kyjevským Českým centrem a zná situaci nejen na Ukrajině, ale i u nás.

Konkrétní texty jak v originále, tak v ukrajinském překladu si poté mohli vyslechnout i všichni návštěvníci Knižního arsenálu. Na takzvané autorské scéně se sešly účastnice projektu CELA, spisovatelky a jejich překladatelky: Magdalena Sodomková s Olhou Futoran a mladá slovinská autorka Julija Lukovnjak s překladatelkou Julijou Stankevyč. Obě autorky představily své knihy, které se tématem i žánrem velmi lišily: Magdina reportážní kniha je postavená na skutečné investigativní novinařině, zatímco Julija prezentovala fantasy text z chystané pentalogie.

Díky Českému centru v Kyjevě vystoupila Magda na Arsenálu také společně s investigativním novinářem Danylem Mokrykem. Debatovali o tom, jak psát reportáž na základě reálných faktů a investigativního vyšetřování, nakolik taková reportáž může pomoci či uškodit konkrétní soudní kauze či policii a jakým reálným hrozbám novináři čelí. To je téma více než aktuální, zvláště v současné době. Ukrajina má velké zkušenosti z dřívějška. Nejen SSSR novináře fyzicky likvidoval – i devadesátá léta byla poznamenána vraždami žurnalistů, kteří se nehodili oligarchickým vládám a kriminálním kruhům. Vzpomeňme ukrajinského novináře Heorhije Gongadzeho, za jehož vraždu (2000) je dodnes obviňován tehdejší prezident Leonid Kučma. Danylo Mokryk působí v anglickojazyčném médiu Kyiv Independent, kde se věnuje zločinům rusů proti Ukrajincům, vraždění dětí ruskými vojáky, v poslední době pak perzekucím a genocidě ukrajinských duchovních v ruskem okupovaných regionech. Je pravda, že vedle tak strašlivých hrůz, které nyní zažívají Ukrajinci, se problém monopolu soudních znalců (i když tak závažný) zdál jaksi nemístně slabý. S tím se mi později svěřilo několik posluchačů diskuse.

Ani Magda nebyla v Kyjevě poprvé, takže jsme měly možnost porovnávat, vzpomínat a hlavně obdivovat. Veletrh navštívilo přes třicet tisíc lidí, stály se dlouhé fronty, protože bezpečnostní kontroly probíhaly vskutku důkladně. Lidé byli ochotni stát i dvě hodiny na přímém slunci, aby se dostali do areálu, který sám nese název Arsenál. Čtvercová budova Arsenálu byla postavena na přelomu 18. a 19. století jako muniční sklad na místě bývalého ženského kláštera a patřila ke kyjevskému opevnění. Jde o první klasicistní kyjevskou stavbu. Pro pořádání výstav a veletrhů je ideální, patří k jedněm z nejrozsáhlejších v Evropě. Ke kulturním akcím byl Arsenál předán díky rozhodnutí prezidenta Viktora Juščenka v roce 2006.

Všechno mezi námi je překlad

V rámci veletrhu bylo pro mě osobně velkým potěšením všudypřítomné logo: Vse miž namy PEREKLAD / Everything is translation (Všechno mezi námi je PŘEKLAD). Tato zcela pravdivá věta, kterou nemohl minout jediný návštěvník, se objevovala na plakátech, videích a velkoformátových plachtách, nechyběla ani na tištěném programu. Šlo o jedno z témat letošního veletrhu, které pěkně doplňovalo program CELA. Jak uvedla ředitelka Knižního arsenálu Julija Kozlovec, téma navrhly kurátorky Marci Shore a Oksana Forostyna. Marci Shore je specialistka na dějiny postkomunistických zemí, a kromě jiného manželka historika Timothyho Snydera. Je velká škoda, že její práce nejsou přeložené do češtiny. Obě kurátorky podtrhly důležitost sémantiky v době, kdy se za pomoci překladu snažíme porozumět zkušenosti těch, kteří se ocitají v mezních situacích. Nakolik je takové pochopení skrze text možné.

V textu osvětlujícím téma překladu aktuálního veletrhu si návštěvníci mohli přečíst citát Krzysztofa Czyżewského, polského básníka a esejisty, podle nějž se fráze „pislja peremohy“ (po vítězství) musí stát univerzálním konceptem pro nás všechny. Upozorňuje na to, že slovo peremoha (vítězství) v ukrajinštině obsahuje něco, co chybí v tomto slově v jiných jazycích. Czyżewski vidí v jeho etymologii cosi, co přesahuje naše možnosti, a přeci je to dosažitelné: pere-moha = přes-možnost. A to je to, k čemu bychom měli všichni směřovat, uvažujeme-li o současné ruské válce proti (nejen) Ukrajině.

„Číst blažené knihy“

Obecně téma jazyka – mezijazykové (ne)porozumění, hegemonie konkrétních jazyků v konkrétních společnostech, pozice ukrajinštiny v současné ukrajinské společnosti – propojovalo téměř všechny debaty, diskuse a vystoupení jak ukrajinských, tak zahraničních hostů.

Hlavní program byl nazván „Náš Arsenál“, k čemuž snad není co dodat. Jeho kurátorka Iryna Slavinska při jeho koncipování vycházela z toho, že v současných ukrajinských reáliích je nesmírně důležité si uvědomit, v čem leží síla a základ ukrajinského boje za svobodu. Vypomohla si ukrajinskými dějinami a filozofií Hryhorije Skovorody. Ten v jednom z dopisů píše: „Nyní jsi rekrut: jak se procvičuješ ve svých činech, tak se časem staneš bojovníkem.“ „Co tedy zbývá?“ ptá se filozof a odpovídá si: „Číst blažené knihy.“ Na Ukrajině nyní platí, že cesta vede od čtenáře k vojákovi, a to doslova, ne jako prázdné gesto. Proto se téměř všemi debatami prolínala problematika identity, kultury, dějinných narativů, obrany před lží. K tomu se vyjadřovali všichni významní spisovatelé, umělci a intelektuálové, z nichž mnohé jsme už měli možnost poznat či potkat i u nás: Oksana Zabužko, Teťana Filevska, Oleksandra Matvijčuk, Olesja Ostrovska-Ljuta, Jurij Andruchovyč, Andrij Kurkov, Andrij Ljubka, Konstantin Sigov, Volodymyr Vjatrovyč, novináři Alim Alijev, Maksym Butkevyč, Jevhen Hlibovyckyj, Vachtang Kipiani a další.

V rámci veletrhu probíhal i literárně-překladatelský festival TRANSLATORIUM, kterého jsem se zúčastnila s kolegy z Francie, Německa a Švédska. S překladatelkou z Německa Claudií Dathe jsme nemohly nevzpomenout na loňské první největší setkání překladatelů z ukrajinštiny do ostatních jazyků, na jehož náplni se Claudia obrovským dílem podílela. To se odehrálo v Berlíně, a nejen za sebe mohu říci, že v takové společnosti jsme se všichni zúčastnění (z několika desítek evropských zemí a USA) cítili jako v překladatelském nebi.

Knižní Arsenál je největší ukrajinský knižní veletrh, na nějž se sjíždějí autoři a nakladatelé z celé země. Organizátoři ovšem vybírají maximálně 100 nakladatelství. V objektu je umístěno několik scén (hlavní a největší, literární, autorská, nakladatelská, místnost lektorská a dílny), před samotnou budovou je pak venkovní scéna, kterou můžete sledovat od stolků a stánků s občerstvením.

Od podpisového stolku do krytu a zpět

Nelze minout cedule s označením „Ukryťťa“ (kryt). První delší poplach přišel v sobotu k večeru, kdy byla venkovní část plná lidí relaxujících po náročném dni, veselých a s plnými taškami knih, a vedle hlavní scény už druhou hodinu podepisovala své knihy spisovatelka Oksana Zabužko. Ta předtím vystupovala na hlavní scéně, k níž nebylo možné se ani zdálky přiblížit; byla zcela zavalená a dobré dvě stovky lidí se mačkaly všude kolem, aby si poslechli o právě vydané autorčině sbírce esejů Naša Jevropa (Naše Evropa). Pravidlo je takové, že pokud nastane poplach, program musí skončit, lidé se mají odebrat do krytu nebo opustit budovu. Dobrovolnice nás všechny obcházely a doslova prosily, abychom si vybrali, kam půjdeme, k čemuž se měl málokdo. Oksana Zabužko se ovšem zvedla a vydala se směrem ke krytu, kam ji následovala fronta minimálně stovky lidí s knihami k podpisu. Poplach naštěstí netrval dlouho a zvláštní zástup lidí se spisovatelkou v čele se pomalu sunul zpět k podpisovému stolku.

V noci na neděli pak poplach trval mnoho hodin a návštěvníci hotelu z vyšších pater skutečně strávili noc v podzemním úkrytu. Byla jsem vděčná personálu, že nás nenechal bez snídaně, při které jsme pokračovali v setkáních se spisovateli a překladateli a debatovali a diskutovali dál.

Když jsem byla na veletrhu v roce 2019, nebylo příjemné vidět, že vojákům, kteří od roku 2014 bojovali na východě Ukrajiny a své zážitky vydali knižně, byl přidělen vojenský stan venku před budovou Arsenálu. Letos se takzvaná veteránská literatura prezentovala a vystavovala hned za vchodem, dále pak návštěvníci měli možnost koupit a darovat knihu přímo vojákům na frontu. Pro velkou část z nich je to morální vzpruha, mít v zákopech k dispozici knížky…

Nechyběl ani stánek připomínající okupovaný Krym a jeho politické vězně, které rusko nezákonně drží a mučí, mnoho z nich „záhadně“ mizí… V této souvislosti musím zmínit zajímavou debatu, kterou jsem vedla s britskou novinářkou Lily Hyde na téma nejen jazyka, ale hlavně neznalosti a hlouposti lidí ze Západu. Lily žije v Kyjevě už dlouhá léta a ani válka ji nezviklala, aby Ukrajinu opustila. Nedávno dokončila rukopis krátkých próz situovaných právě na Krym. Je zajímavé, že krymská tematika stojí stále stranou zájmu jak ukrajinských, tak zahraničních nakladatelů. Podělila jsem se s Lily o nepříjemnou zkušenost z příjezdu do Kyjeva. Ve vlaku jsem si nějakou dobu povídala s dámou z Velké Británie, která jela na několik týdnů pracovně do Kyjeva. Před rokem 2022 na Ukrajině několik let pracovala, umí skvěle rusky, ale nikdy nevykročila z tamních ruských kruhů, neznala jméno jediného ukrajinského spisovatele. Přiznám se, že jsem málem omdlela, když jsme nastoupily u nádraží do taxíku a dotyčná začala řidiči žoviálně vyprávět o svých známých v moskvě a porovnávat Kyjev s hlavním městem ruska. Takovou dávku nesoudnosti jsem v roce 2025 opravdu nečekala. Lily se s podobnou ignorancí setkává poměrně často, a přestože také mluví rusky lépe než ukrajinsky, je nešťastná z omezenosti a netaktnosti mnoha nejen Britů, kteří Ukrajinu v současné době navštíví. Shodly jsme se, že ať chceme nebo ne, narativ „vyššího ruského“ bude stále dominovat a doba, kdy i inteligentním a vzdělaným lidem konečně dojde, že žijí v zakletí propagandy, aniž by to tušili, je téměř v nedohlednu.

Ve výstavních prostorách probíhalo také několik výstav, témata byla různá: Válka. Artefakty. Umění; Stěna ilustrátorů; Ztracené pohádky; Tady a zítra; Ukrajinský literární plakát; Válečné kroniky Ukrajiny 2014–2025; Knížky, které mě provázejí během války apod.

Popsat všechna nakladatelství je nemožné, podělím se tedy alespoň o zážitky s některými z těch, jejichž knihy si lze půjčit i ve Slovanské knihovně v Praze, kde pracuji. Velmi ráda jsem navštívila stánek malého nakladatelství Matelot, které vydává knihy s námořní tematikou. Založil ho spisovatel Anton Sančenko, bývalý námořní radista, který byl mimochodem hostem na Světu knihy v roce 2012, kdy byly tématem černomořské literatury. Matelot vydává vítězné autory Soutěže námořní prózy Jurije Lysjanského. Knížky mají velmi pěknou úpravu, každý rok se na obálce objeví maják, ale pokaždé jde o skutečnou budovu.

Do Slovanské knihovny jsem přivezla dva díly vzpomínek politické vězeňkyně a oběti sovětského teroru Nadiji Surovcové (1896–1985), které vyšly v nakladatelství Komora. Diplomatka, historička, publicistka a překladatelka vypráví o svém dětství v Kyjevě a Umani, o studiích v Petrohradě, účasti na Ukrajinské lidové republice, životě v exilu a na Sovětské Ukrajině až do svého zatčení v roce 1927, za nímž pak následuje epos z gulagu, kde autorka přežila téměř třicet let. Nakladatelství Komora mělo na stánku i dva české překlady: Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové a Liška v dámu Jiřího Kratochvila.

Do kufru se mi vešla ještě sbírka neznámých textů Jurije Ševelova (1908–2002), jednoho z nejvýznamnějších ukrajinských jazykovědců 20. století. Knihu vydal charkovský nakladatel Oleksandr Savčuk, který se soustředí na vysoce kvalitní publikace z oboru dějin, etnografie a umění.

Knižní design a grafická úprava ukrajinských knih jsou obdivuhodné. V podstatě všechny knihy jsou na první pohled krásné a knihomol by si je nejraději jednu po druhé vyskládal doma na poličce. Bohužel, jejich ceny stoupají a inflace je nezadržitelná. I tak je úžasné, v jakém množství a v jaké kvalitě knihy vycházejí, jaký je o ně zájem a na kolik zajímavých témat lze narazit.

Nelze než dodat, že se přijel podívat i prezidentský pár a několik ministrů. Prezident Zelenskyj zakoupil několik knih, které pak věnoval vojákům na frontě.