Novináři Veronika Sedláčková a Jakub Železný vždy s dvojicí vybraných hostů postupně debatovali nad tím, „jaká budoucnost nás čeká a jak se na ni připravit“. Ze série rozhovorů, které jsou dostupné také jako videopodcasty, vychází kniha Na čem dnes záleží. Známé osobnosti Česka v ní promlouvají o budoucnosti svobody (Mikuláš Kroupa a Daniel Kroupa), přírody (Dan Bárta a Marie Šabacká), vědy (Pavel Jungwirth a Alžběta Ressnerová), kultury (Marek Adamczyk a Helena Třeštíková), pravdy a novinářství (Petra Procházková a Josef Šlerka), školství (Ondřej Šteffl a Dita Formánková) nebo měst a regionů (Adam Gebrian a Jan Školník). Samostatnou kapitolu kniha věnuje i budoucnosti mladé generace: psycholožka a psychoterapeutka Roksana Táborská se v ní mladých lidí přesvědčivě zastává a tvrdí, že pokud jsou schopni vyjadřovat svoje pocity a zacházet s nimi, je to jejich silná stránka, nikoli slabost. Zato zmíněná Alžběta Ressnerová smutně konstatuje, že pro ni jako mladou vědkyni jsou podmínky tak těžké, že jí to možná nedovolí mít vlastní děti.

Řada témat prochází napříč jednotlivými kapitolami – například důraz na rozvíjení komunitních vztahů, důležitost vzájemné komunikace i zachycení hlasů těch, kteří odcházejí.  (O což se záslužně snaží sbírka orálních vzpomínek Paměť národa, kterou v knize představuje Mikuláš Kroupa, zakladatel ústavu Post Bellum). Architekt Adam Gebrian právem polemizuje s představou rozšířenou zvláště v 90. letech, že si každý může na svém domě či zahradě dělat, cokoli se mu zlíbí, a pokud k tomu snad má někdo připomínky, je automaticky onálepkován jako „komunista“. Fyzikální chemik Pavel Jungwirth zase mluvil o tom, jak srozumitelně a pokud možno bezplatně komunikovat výsledky vědecké práce: přimlouvá se za režim „diamond open access“, což znamená, že i špičkové články mají být přístupné bez omezení všem, ale současně by za jejich publikování neměli být nuceni platit ani jejich autoři. (Dané periodikum musí být v takovém případě financováno jinak, například štědrými sponzory.) Právem kritizováno je naopak rozeštvávání společnosti a démonizace ideového protivníka: biolog (a zpěvák) Dan Bárta proto s lítostí podotýká, že se Václavu Klausovi bohužel úspěšně podařilo dosáhnout toho, aby nemalá část zdejší veřejnosti vnímala ekology jako ekoteroristy a nebezpečná individua, která mají „radši žáby než lidi“.

Skoro všichni respondenti se také pochopitelně vyjadřují k tomu, jak jejich obory změní AI. Někteří včetně tazatele Železného se přitom jen obtížně smiřují třeba s představou, že významným (rovněž) uměleckých odvětvím jsou dnes už i počítačové hry, ač o tomto fenoménu už i česky vyšlo několik fundovaných knih a dalo se na ně narazit dokonce už i v Národní galerii v Praze. Mnozí z respondentů optimisticky a nadějeplně předpovídají, že záplava umělých zpráv a falešných tváří vyrobených algoritmy přinese touhu po autentických lidech a vztazích, ať už to budou umělecká díla, nebo zprávy živých reportérů.

Kniha vyšla k výročí 200 let České spořitelny, která ji také společně se zmíněnou organizací Post Bellum vydala. Pro ty, kteří sledují zdejší veřejné debaty, asi žádná převratná zjištění, objevy ani prognózy nepřináší, ale poskytuje solidní přehled, co si někteří zdejší intelektuálové myslí, co očekávají a v čem se případně shodují, i když spolu zřejmě nikdy společně ve vlaku nejeli. Uskutečnit podobný projekt a publikovat takové dílo je samozřejmě jednou z těch lepších možností, jak připomenout výročí existence bohaté finanční instituce. I na tom, jestli se podaří prosadit leckteré z knihou formulovaných podnětů, záleží, jestli za dalších 200 let bude mít ještě kdo slavit a jestli tu bude něco ke slavení…