Komiks Tady od amerického kreslíře Richarda McGuireho (1957) už dnes patří mezi klasiku a nechybí v žádném přehledu nejvýraznějších komiksových prací všech dob. I proto, že má vlastně dvě verze, které variují stejný nápad. Česky vychází ta druhá, pojatá jako rozmáchlá kniha, vydaná v roce 2014.

V roce 1989 jí předcházel šestistránkový komiks otištěný v undergroundovém časopise Arta Spiegelmanna RAW. Právě zde McGuire poprvé přišel s nápadem zachytit život jednoho hrdiny prostřednictvím identických záběrů z interiéru jeho domova. V podstatně rozsáhlejší knize tento nápad prohlubuje a rozvíjí, přičemž z něj trochu překvapivě – vzhledem k rozsahu díla – odstranil jakýkoliv náznak příběhu. Nakladatelství Host komiks označuje za grafický román, což je nepřesné hned ze dvou důvodů: zaprvé by mělo použít správnější a méně otrocký český ekvivalent anglického termínu graphic novel, tedy komiksový román, za druhé se vůbec nejedná o formát románu, ale v podstatě o nenarativní dílo, kterému by spíše slušelo označení komiksová poezie.

Vše se opět odehrává v jediném pokoji, který vidíme stále ze stejné diagonální perspektivy. McGuire pracuje s dvoustranami, přičemž základní pohled obsahuje okno na levé straně a krb na pravé, ostatní nábytek či předměty se mění. Obrázek se v knižní vazbě láme přesně tam, kde se láme i roh místnosti. Tento pohled sledujeme v různých časových etapách ve většinou vzájemně přímo nesouvisejících výjevech, přičemž postupně se do obrázku vkrádají další panely z rozdílných časových rovin – někdy vložené panely úplně zahltí dvoustranu. Obvykle jde o dvacáté století, ale dost obrazů pochází z doby dřívější, kdy dům ještě vůbec nestál (jeho výstavbu v roce 1907 zachycuje autor v závěrečných částech knihy). Pokud se objevují ucelenější víceobrázkové pasáže, vesměs jde jen o krátké scénky: čtveřice starších lidí si v roce 1989 vykládá vtip, a když se začnou smát, jeden z nich dostane infarkt; starý muž po úrazu leží na posteli a trochu si utahuje z druhého, který k němu chce být milý; indiánský pár v roce 1609 laškuje v lese; malíř si v roce 1870 rozloží stojan v plenéru a nedbá návrhů své přítelkyně, aby také někdy namaloval ji. Celá kniha je sice rámována příchodem ženy do místnosti v roce 1957 (tedy v roce autorova narození), přičemž žena přemýšlí, co tu vlastně chce. Na konci komiksu bere ze stolu knihu (nebo album?) se žlutými deskami, aniž by nám autor předtím jakkoliv naznačil, co ta kniha obsahuje; pro pořádek dodejme, že kniha Tady má v českém i americkém vydání obálku šedou.

Občas to dokonce vypadá, že se McGuire jakýmkoliv čtenářským nadějím na nalezení uceleného příběhu, či alespoň epizody vysmívá. Jak jinak si vyložit sérii obrázků z roku 1402, kdy indiánský lovec vystřelí šíp, kreslíř na dalších třech panelech sleduje jeho let, ale nikdy nám neukáže, zda trefil cíl? Podobně naznačených, ale nedopovězených dějů je tu více. Když pak přidáme krajinné výjevy z let, kdy na Zemi ještě ani neexistoval život, případně kdy tu ještě nebyli lidé, je jasné, že podstata komiksového sdělení je v dojmech, v atmosféře, v domýšlení asociací a vztahů mezi jednotlivými scénami. Nejstarší obrázek jakési zamlžené krajiny s vodní plochou umístil McGuire do roku 3 000 000 000 před naším letopočtem, poslední, kdy už krajinu v autorově vizi opět zalilo moře, je z roku 2113. Do budoucnosti zasazuje více pasáží, s lidmi i bez nich, ale opět tu žádná přímá souvislost s předchozími výjevy není.

Anebo je dobře skryta. Komiks Tady je samozřejmě určen k opakovanému čtení a prohlížení, jeho nelineární stavba vybízí k hledání souvislostí, které jeden při prvním čtení snadno přehlédne. A přitom ocení i výtvarnou stránku. Ta vychází ze základního pojetí pokoje v bezkonturové (pravděpodobně digitální) malbě s monochromatickými barvami. I postavám z některých období kontury scházejí, jiné se naopak v bezkonturovém pokoji pohybuji výrazně ohraničené a šrafované. McGuire někdy používá akvarel (zejména na výjevy z neosídlené krajiny), jindy to vypadá na kombinaci kresby s olejomalbou, některé panely vypadají jako překreslené (nebo jinak zreprodukované) fotografie. Lidé si v tom prostoru hrají (děti i dospělí), baví se, tancují či cvičí a čtenáři nahlížejí do jejich soukromí; nikdy ne nadlouho. Někdy autor simuluje listování rodinným albem, ale opět vždy jen letmé. McGuire nijak neupřesňuje, zda a kde dotyčný dům, v jehož pokoji jsme tak trochu uvěznění, stojí, nicméně v pasáži z roku 1775 vytušíme totožnost Benjamina Franklina a odtud už je snadné zjistit, že tím místem je malé město Perth Amboy nedaleko New Yorku, kde slavný otec-zakladatel USA sídlil jako guvernér New Jersey.

Zas tak moc na tom samozřejmě nezáleží. Tady je působivý sled výjevů, který můžeme přirovnat k nenarativním filmům, případně jej nazvat obrazovou nebo komiksovou básní. Jen musíme mít na paměti, že jde o báseň současného střihu, kde nad dějem nebo sdělením převažují obrazy, asociace a metafory. Komiks Richarda McGuireho samozřejmě své sdělení má: dává nahlédnout spletitost i pomíjivost (nejen) lidské existence v průběhu věků. Zní to trochu pateticky, komiks samotný ale naštěstí nijak patetický není. Snad jen trochu kryptický – anebo naopak roztěkaný.