Po Teorii o čínské duši (Fra, 2009) a antologii Zápisky z mrtvého ostrova. Kubánská skupina Diáspora(s) (Fra, 2007) vychází Carlosu A. Aguilerovi, kubánskému exulantovi žijícímu v Praze, další kniha kritizující současné i minulé společenské poměry.

Hlavní postava, Oblomov Jednooký, inspirovaný Gončarovovým románem Oblomov, je v Aguilerově podání jakýsi kyklop. Bůh ho při honu na lišku připravil o jedno oko, a to jako trest za jeho hříšné myšlenky i za hříchy celé jeho rodiny. Domníval se, i když marně, že by to Oblomova mohlo odradit od vytvoření vlastní říše. Oblomov Jednooký se ovšem cítil jako vyvolený k vybudování věže pro jinou rasu, věže pro „vadné“, o které snil: „O věži, ve které by po důkladném tělesně-mentálním vyšetření mohla mezi knihami a vypreparovanými zvířaty společně žít skupina lidí: kulhavců, trpaslíků, náměsíčníků, epileptiků, blbů, syfilitiků…“ (s. 11) Jejich výběr by samozřejmě probíhal velmi pečlivě, dle tzv. Oblomova zákona: „A myšlenka by v podstatě spočívala v tom přilákat lidi, kteří žili nebo stále žijí v otevřeném střetu se zlem. A to zlem v podobě nějaké nemoci nebo zděděného vrozeného znetvoření: neléčitelná tuberkulóza, tříselná kýla o velikosti pštrosího vejce, shnilý nebo snětivý nos, sloní noha, duševní zpozdilost… Zlem v podobě touhy ustřelit si hlavu jednou z těch pušek, které prodává kdejaký cikán na jakémkoli trhu.“ (s. 12)

Od prvních řádků knihy je zřejmé, že se její děj odehrává na Východě, a Oblomov se o něm nevyjadřuje právě lichotivě: „Od prvních let jsem to území nenáviděl: jeho historii, způsob, jakým se lidé navzájem špehují, ulice vydlážděné kamením, zahnutý nos prodavače mléka, sauerkraut, krupobití.“ (s. 9) A možná pro svou nenávist k tomuto kraji chce vybudovat onu věž zde. „Věž muzeum. Věž leprosárium. Věž kliniku. Věž archiv. Kde budeme všichni žít.“ (s. 50) „Věž, kde Inkvizitor bude spolu s bílou biologií vládnout tisíc let.“ (s. 254)

Co si ovšem pod takovým pojmem Východ představit? Čtenář dostává od autora několik indicií, které naznačují, že se pohybuje v prostoru mezi Německem a Ruskem a mezi Baltem a Rakousko-Uherskem. Díky začlenění mnoha německých výrazů si pak vyprávění spojí i s jinými, neruskými vůdci, kteří usilovali o ovládnutí Mitteleuropy. Odkazy na Německo lze však v knize najít i explicitnější: „A mrtví ještě dřív, než se uzavřela nějaká dohoda s německou vládou, jelikož něco takového by vyvolalo hněv ne jenom v Moskvě, ale i v Berlíně. V té druhé hydře plné hrůzy z toho, že by nemusela ovládnout svět, kterou pociťovala na vlastní kůži přinejmenším od poloviny 19. století.“ (s. 180)

Stejně jako místo příběhu, ani jeho zasazení v čase není na první pohled zcela zjevné. Z nápověd v textu lze vyvozovat, že jde především o první polovinu 20. století. Odkazuje se zde například na čerstvě vzniknuvší Rudou gardu a Ruskou revoluci roku 1917: „A coby rondelle neboli puk posloužila objemná a ex-vladařská hlava nejpomalejšího z Romanovců […] mezi jednotlivými ranami z ní crčela krev a občas se zasekla mezi dvěma nebo třemi hráči (všichni samozřejmě byli příslušníci čerstvě zavedené Rudé gardy), jako by se jeho nechuť k moci, ta znuděnost, která Mikuláše II. provázela po celý život a svým způsobem postihla i jeho potomky, když se znovu vynořili v exilu […].“ (s. 133) Nicméně v celé knize je také velkým tématem tzv. Kauza, pojící se s panslavismem, jenž čtenáře přenáší do 19. století.  „Ta Kauza, zpočátku velmi oceňovaná a později ze stejného důvodu naprosto opomenutá, byla kauza panslavistická. Panslavistická a monarchistická.“ (s. 132) Prostor pak dostává mimo jiné i jakýsi exilový klan Uljanů, kteří v sobě mají východní náturu, utíkají před režimem, plánují svržení „kremelské stvůry“ a návrat do své rodné země a zároveň v knize reprezentují určitý prototyp a karikaturu tehdejšího ruského emigranta.

V knize není nic konkrétní a jasné; přestože se soustředí na historii rodu Oblomovů, těžko bychom zde hledali hlavní dějovou linku. Narativ leckdy odbíhá k posedlostem Oblomova Jednookého, pocitům a myšlenkám bláznivého Boha, náboženským „plkům mamušky Oblomovové“ či mindráku a úchylkám doktora Bertholda. Toto vše tvoří téměř tří set stránkovou koláž, v níž si každá postava chce urvat své místo, přičemž zároveň zastupuje určitý stereotyp. Kniha obsahuje i pasáž vydávající se za divadelní hru, několik odborných článků a genealogický strom Oblomovů.

Nutno je vyzdvihnout práci překladatele Petra Zavadila, který si pohrál s repetitivností, lexikální pestrostí i autorovou fantazií: „A tak začali Oblomova odlišovat přízviskem Oblomov Jednooký, Oblomov Satanáš, Oblomov Polyfémos, Oblomov Hadí očko, Oblomov Děravý, a tak začal ten ‚nejhorší ze všech Oblomovů‘, jak mě jednou nazval otec […].“ (s. 24)

Kromě toho, že dílo vede k zamyšlení se nad minulostí i přítomností a je nyní v kontextu probíhající války na Ukrajině i vzhledem k ostatnímu světovému dění více než aktuální, inspiruje také ze stylistického hlediska; autor používá závorky za větami k doplnění vtipných poznámek, nešetří peprností a ironií a zároveň ani historickými a filozofickými odkazy.

Celý text drží pohromadě díky propracovanému prologu, který předznamenává styl vyprávění, představuje hlavní postavu a buduje napětí a touhu číst dál, a také díky závěrečné, shrnující kapitole. Oblomovskou říši lze stručně charakterizovat jako karikaturu jakéhokoli totalitního režimu, kterou stojí za to přečíst alespoň dvakrát.