Fantasy romány, v nichž hraje klíčovou roli železnice, představují v literárním vesmíru poměrně vzácný úkaz (zlí jazykové by možná dodali, že i poněkud zbytečný, protože tuzemská realita cestování vlakem leckdy předčí i ty nejbujnější fantazie nejnadanějších spisovatelů). Inspirována vlastní cestou po Transsibiřské magistrále, konkrétně po její větvi z Pekingu přes Mongolsko do Moskvy, nyní obohatila skromné penzum těchto románů britská badatelka Sarah Brooksová (nar. 1980), sinoložka působící na univerzitě v anglickém Leedsu. Určité renomé si získala jako autorka povídek, Průvodce obezřetného cestovatele Pustinami představuje její románový debut.

Titulní Pustiny představují tajuplnou část Sibiře na pomezí Ruska a Číny. Není zcela jasné, jaké přesně nebezpečí v nich na neopatrné lidi číhá, to však nebrání Transsibiřské společnosti vybudovat trať mezi hlavními městy obou říší, po níž jezdí nejluxusnější vlak své doby (tedy přelomu 19. a 20. století). Kvůli jistým problémům, o nichž zaměstnanci společnosti raději mluví jen potichu a v náznacích, musel sice být provoz na nějakou dobu přerušen, nyní je však dle oficiálního vyjádření společnosti vše opět v pořádku a nic nebrání tomu, aby vlak opět vyrazil z Pekingu do Moskvy. Na palubě se sejde pestrá skupina postav, od na pohodlí náročné ruské hraběnky přes vědce toužícího dokončit svůj výzkum v oblasti evoluční teorie až po dívku jménem Wej-wej, která se kdysi přímo ve vlaku narodila. Protože její matka při porodu zemřela a žádné jiné příbuzné se dohledat nepodařilo, stala se Wej-wej postupně svého druhu maskotem celé posádky a nyní při jízdě vypomáhá všude, kde je potřeba. Jak je obvyklé, u řady postav jejich motivaci zpočátku jen tušíme a ne všichni mají během cesty krystalicky čisté záměry.

Zatímco se vlak dnem i nocí řítí Pustinami, mezi personálem i cestujícími narůstá nervozita. Ačkoliv to mnozí odmítají vyslovit nahlas, zdá se, že nebezpečí sídlící v Pustinách nabírá na síle. Podivné pohyby za neprodyšnými okny vlaku se zdají být stále blíže, stejně tak hejna ptáků slétající se k vlaku jsou stále početnější, na intenzitě nabírají i podivné noční záblesky v krajině, kde podle oficiálních údajů žádní lidé nežijí.

Ve vlaku se ovšem najdou i lidé, které tyto úkazy přitahují a chtějí jejich podstatě přijít na kloub. Na interní konflikt, osvědčený hnací motor zápletky románů odehrávajících se v uzavřeném prostředí, je tedy zaděláno a rozpory mezi jednotlivými postavami naberou na intenzitě poté, co je posádka vnějšími okolnostmi přinucena improvizovat a využít starou, již dávnou nepoužívanou boční trať. Specifikem knihy je důraz na postupnou gradaci tohoto napětí, autorka se obešla bez jednorázového spouštěče v podobě tajuplného úmrtí některé z postav (čímž nemá být řečeno, že všichni na palubě vlaku cestu přežijí, jak je ostatně před odjezdem Transsibiřská společnost výslovně upozorňuje).   

Vedle nervozity a vnitřního napětí se mezi osazenstvem vlaku šíří tušení, že navzdory oficiálnímu stanovisku provozovatele vlak možná není od Pustin až tak úplně hermeticky oddělen a navíc se sám stává krajinotvorným faktorem ovlivňujícím dění kolem sebe. Pasáže týkající se tohoto motivu mohou někdy působit snad až příliš abstraktně, zejména očekává-li čtenář v knize spíše přítomnost monster či nadpřirozených bytostí, postupně však stále jasněji vysvítá jejich poselství: vlak a Pustiny se vzájemně ovlivňují podobně, jako se vzájemně ovlivňují lidské kultury, když přijdou do styku, ač by s tímto tvrzením v době, kdy se román odehrává, patrně souhlasil jen málokdo. V tomto smyslu je nutné chápat i samotný závěr románu, kde autorka popustila uzdu fantazii (či fantasmagorii, opět záleží hlavně na úhlu pohledu a očekáváních každého jednotlivého čtenáře) a nechala vlak opustit prostředí, vymezené mu technickými možnostmi.

Román lze zároveň číst jako příběh zrání mladé Wej-wej, která se z počátku chová jako malé rozpustilé dítě, ale postupně je okolnostmi transformována do zodpovědné dospělé ženy, schopné převzít odpovědnost za sebe i své okolí.

Ačkoliv děj nehýří akčními scénami a autorka je poměrně střídmá i co se týče vědeckých a technických detailů, dokáže čtenáře vtáhnout do podmanivé atmosféry fin de siècle natolik, že místy zapomene na skutečnost, že vlastně čte fantasy a nikoliv historický román o cestování vlakem. I když vzhledem k tomu, že čínský výraz pro lokomotivu doslova znamená „hlava ohnivého draka“, nemusí být snadné rozhodnout, kudy vlastně hranice mezi oběma těmito žánry vede…