Lyrickoepická sbírka Doma v bezpečí, věnovaná autorově rodině, řekám Odře a Olze a vesnici Gorzyczki, je intimním průzkumem rodinné paměti. Úsporným, vyrovnaným jazykem zachycuje básník, hudebník a výtvarník Petr Ligocký (nar. 1990) dětství a dospívání chlapce, dědečkův život poznamenaný válkou a prací, avšak naplněný láskou k holubům a králíkům, i náhlé onemocnění otce, které otřese celou rodinou.

Motivy dospívání, stáří i nemoci a každodennosti se střídají s meditativními intermezzy s přírodní tematikou. Lyrický subjekt osciluje mezi ich- a er-formou, primárně je však jaksi nezúčastněný.

Když někdo naposledy vyřkne naše jméno, zemřeme podruhé a naposled?

Již úvodní citáty polských autorek Weroniky Gogoly a Małgorzaty Lebdy naznačují základní teze celé sbírky. Gogolino tvrzení „[...] když se někdo nevrací, tak to neznamená, že se o něm nemá mluvit. / Protože když se o někom mluví, tak je to skoro, jako kdyby tu znovu byl.“ uvítá čtenáře ještě před samotnými básněmi a seznamuje ho s charakterem sbírky. Je totiž možná příliš jednoduché smířit se s fyzickým odchodem jako definitivním koncem. Lebdin citát „Obracel jsem vaši pozornost k věcem země tak úspěšně že když na mě budete myslet budete mluvit jazykem rostlin.“ pak Gogolině úvaze dodává nový rozměr: paměť nemusí být nutně uchována jen v lidském mozku, ale vtiskává se do krajiny, ticha, přírodnin, do prostoru.

Kompozice celé sbírky je vskutku kreativní: skládá se především ze tří rozfragmentovaných, vzájemně se prolínajících tematických paralel Pupus, Pro avus a Ictus, čímž je dosaženo trojgenerační mozaiky vnuk, dědeček a otec. Zmíněné tři poeticky-narativní proudy jsou zároveň hustě protkány vzpomínkovými intermezzy s přírodní tematikou a záblesky z dětství, které odrážejí podstatu úvodního citátu Małgorzaty Lebdy. Tato linie je navíc obohacena trojveršovými básněmi připomínajícími haiku.

Na straně 53 však nalezneme intermezzo, které se ostatním vymyká. Je totiž samostatnou epizodou glosující krutý život matky spojený s mrtvicí jejího manžela. Tato báseň funguje jako povzdech nad matčiným zmarem, který spočívá v nenaplněných přáních. Je poměrně zajímavé, že básně obsažené ve sbírce Doma v bezpečí nezobrazují příběhy žen, vyjma několika obrazů například s prodavačkou ze samoobsluhy, které ale nejsou tak intimní jako v případě tří ústředních „aktérů“ a matky, jež na sebe výrazněji poutá pozornost pouze v jedné básni. Za zmínku stojí také intermezzo na straně 50, ve kterém se vyskytuje frekventovaný motiv králíka, jehož se malý chlapec učí zabít a vykuchat. Báseň v sobě nese nostalgická témata venkova a obyčejů, která jsou vlastní celé sbírce. Zajímavý je relativně drsný kontrast, jenž je tvořen obrazem malého dítěte, které strýc učí usmrtit králíka a stáhnout ho z kůže. Čtenář se zpočátku může cítit v bezpečí klidných, meditativních veršů – podobně jako králík, který netuší, že mu záhy přijde rána do týla. Takovým (prvním a nejsilnějším) úderem je však pro čtenáře první báseň z linie Ictus, báseň syrová, jež zcela naruší atmosféru předchozích veršů a čtenář se od té chvíle stává nedůvěřivým. Básně z narativní linky Ictus přicházejí jako rány z čistého nebe. „Vedle v kuchyni / už neleží můj stárnoucí poloochrnutý otec / plamen jeho obrazovky vyhasl / kuchyně je prázdná a tichá / tak jako nemocniční pokoj / kde tátu už druhý týden / krmí trubičkami“ (s. 21).

Petr Ligocký kombinuje několik principů: paralelní a chronologickou výstavbu básní prokládá kontrastním motivickým vrstvením. Každá ze tří linií se vyvíjí samostatně, chronologicky, zároveň se však navzájem propojují. Vzhledem k silné epičnosti Ligockého básní lze pozorovat dva dominantní kompoziční i tematické zlomy: náhlé onemocnění otce a symbolické vyvrcholení sbírky smrtí dědečka. Náročná kompozice a tematika jsou naopak odlehčené prostým a věcným jazykem – místy jsou užívány dialektismy, odkazující na severovýchod Moravy.

Chlapectví, stáří a…

Básně z části Pupus (lat. „chlapec“) mapují proměnu chlapce v dospělého muže v prostředí, kde se stýká nevinnost s násilím a vulgaritou světa dospělých. Setkáváme se zde s obrazy života na gymnáziu, klubových nocí, motivy šikany, prvních konfrontací s něžným pohlavím, s rozchody, videohrami i rvačkami, ale také s existenciálními prožitky a prvními zkušenostmi se smrtí – ať už se jedná o zabíjení králíčat, zlom v osobnosti, nebo prožití dědečkova úmrtí. Paralelní linky jsou místy propojeny analogiemi – například od zamyšlení nad chlapcovou zálibou v hraní násilných videoher se lyrický subjekt dostane k dědečkovu válečnému traumatu.

Chlapec poté už jako dospělý muž zakouší pracovní život: směnný provoz v továrně, práci na benzině, vyčerpání, otupělost, rodičovství a věčný stereotyp, který autor v básních okázale líčí také prostřednictvím scrollování na Tinderu nebo instagramových reels: „dělá na směny / v továrně za městem / sotva si zvykneš na ranní / zas musíš na ty zkurvené noční / a nejhorší jsou ty noční / na kterých si ani chvilku nelehneš / nejvíc na chuja jsou ale odpolední / to ani ráno ani odpoledne / nic neuděláš / večer pak přijdeš domů / celý dojebaný / dáš si alespoň pár prdů / nebo pět šest piv / a jdeš spát / aby ses za pár hodin / čuměl zas na ty blbé ksichty / všude kolem“ (s. 35).

Pro avus (lat. „pro dědečka“) je melancholickou poctou dědečku Josefovi – muži, jehož život formovala válka, těžká práce na šachtě a zemitá láska ke zvířatům. Časté motivy zvířat (především ptactva) evokují svobodu, spiritualitu a návrat; chov králíků a drůbeže zase odkazuje například k péči, cykličnosti a každodennosti. Skrze dědečkův příběh je čtenář konfrontován se zakořeněností, protože právě tato postava představuje generační kotvu, k níž se můžeme vztahovat jako k bodu jistoty: „Vždycky před závodem / jsi v holubníku / trávil spoustu času/ šeptals svým malým závodníkům / kudy se mají dát / a kudy rozhodně ne / varovals je před všemi nástrahami / které by je mohly při letu potkat / hlavně jsi jim ale opakoval / aby se vždycky vraceli nazpět / tou nejpřímější cestou / to abys mohl zanést včas / jejich kroužky / do konstatovacích hodin / ale hlavně proto / že jedině tady u tebe / jsou doma v bezpečí“ (s. 34).

Ictus (lat. mrtvice) přináší kompoziční i tematický zlom. Záznam života otce po mrtvici je zde podán s drtivou otevřeností – lyrický subjekt zobrazuje tělo blízké osoby, které náhle přestalo sloužit a je naprosto závislé na svém okolí. Motiv telefonu, který „marně vyzvání v tichém režimu“, i popisy nemocničního pokoje, kde se otec snaží velice omezeně sdělit své potřeby nebo je „krmen trubičkami“, se dohromady skládají v těžko snesitelné obrazy ztráty důstojnosti; a čtenáře velice pravděpodobně přepadnou myšlenky i na jeho blízké. „Marně vyzvání / telefon v tichém režimu / máma bude muset / zase sama zvedat / tátu z podlahy “ (str. 17). Ictus je také oddílem mlčení – oproti výřečnějším dvěma předchozím částem tu dominuje prázdnota, krátký rozsah básní a tichá pieta. Přesto zůstává naděje v ostatních obrazech – cyklus života se přeci nezastavuje, i když nastává bolestivá životní zkouška jak pro otce, tak pro jeho okolí. „NA-NA-NA NA-NA NA-NA-NA / vysvětluje mi táta nervózně / že k večeři nechce ani párky ani paštiku“ (s. 48). Název sbírky lze souběžně interpretovat několika způsoby, kdy „doma“ neznamená jen fyzický prostor, ale také intimní útočiště duše. Titul navíc otevírá otázku: kdo z nás vlastně byl doma v bezpečí?

Poezie jako konfrontace, objetí a nástroj útěchy najednou

Sbírka Doma v bezpečí v současné české básnické produkci vyčnívá nadčasovou a meditativní reflexí života a smrti. Básně, které jsou velmi intimní a které čtenáři umožňují nahlédnout do soukromí jedné rodiny, pracují se značnou epičností a ukazují, jak snadno se může život obrátit naruby. Přestože sbírka může ve čtenáři zanechat pocit tíhy, nemusí se vylučovat s úlevou, že kroky do neznáma sdílíme se všemi bytostmi – dokonce i s králíky, kteří netuší, že už zítra spočinou na talíři s knedlíky a zelím. Petr Ligocký ve svých básních konstatuje všudypřítomnost smrti jako něčeho, co je naprosto přirozené – byť mysteriózní a nevyzpytatelné. Jeho nejnovější sbírka pojmenovává věci tak, jak jsou. A právě v této neokázalé ryzosti spočívá síla celé jeho poezie.