Druhé vydání Portugalských pohádek a pověstí šlo opět na dračku. Nakladatelství Dauphin se spolu s překladatelkou Marií Havlíkovou rozhodlo, že první vydání z roku 1998 nepatrně rozšíří a potěší čtenáře další várkou pro nás jistě zajímavých příběhů. Marie Havlíková příběhy nejen přeložila, ale také vybrala a pro tuto příležitost uspořádala.

Podle Aarneho-Thompsonova katalogu, nejznámějšího mezinárodně uznávaného systému klasifikace pohádek a pohádkových bytostí, se pohádky dělí do osmi základních skupin – například pohádky o zvířatech, pohádky s kouzelnými (magickými) motivy, náboženské pohádky nebo příběhy o hloupém čertovi či obrovi – a řady typů a podskupin. Tento katalog bývá kritizován pro svůj eurocentrismus, pro rozmanité prostředí portugalských pohádek přesto jako by nestačil. V roce 2006 badatelka Isabel Cardigos v Helsinkách publikovala Catalogue of Portuguese Folktales, který na mezinárodní katalog navazuje, ale zároveň tvoří první oficiální portugalskou typologii, čítající přes 600 pohádek a jejich variant.

V češtině vychází výběr portugalských pohádek již podruhé. První vydání bylo dlouho vyprodané, a tudíž nedostupné, proto se nakladatel rozhodl (i díky svému zájmu o Portugalsko) knihu vydat znovu v mírně rozšířené verzi. Oproti původní verzi však postrádá barevné ilustrace. Vychází opět v edici Ethnos, kde už vyšly například maďarské či sibiřské pohádky. Předmluvu napsal český diplomat a etnograf Václav Hubinger (nar. 1949) – během své diplomatické služby pobýval několik let i v Portugalsku.

Překladatelka a současně autorka výběru textů podle svých slov volila pohádky zaznamenané v co nejautentičtější podobě. Tomu odpovídá i jejich styl respektující co nejvěrnější přepis ústního vyprávění. Je tudíž jednoduchý, občas s tendencí k repetitivnosti. Překlad stylistickou podobu původního textu zachovává v nejširší možné míře. Z komparativního hlediska je zajímavé, že v knize najdeme různé verze očividně téhož příběhu.

Překladatelka se také snažila vybírat pohádky, které připomínají vyprávění známá v našem prostředí (například různé variace na pohádku o Červené Karkulce nebo o Sněhurce), v portugalské verzi se však děj často odvíjí zcela jinak, než jsme zvyklí. Kromě pohádek s nám blízkými náměty zařadila do souboru i příběhy s exotičtějšími prvky, jako jsou třeba opice či tropické ovoce.

Jak již bylo řečeno, styl překladu zachovává jednoduchost ústního vyprávění, a je proto velmi čtivý. Zarazit může snad jen použití velmi tradičních českých jmen – například Jiřina nebo z českých pohádek notoricky známý Honza –, která v daném kontextu mohou působit nepatřičně.

Z široké škály motivů nám některé jsou velmi blízké: slabší, který díky své chytrosti vyzraje nad silným, výrazné ženské hrdinky přechytračí ostatní (např. Stařena a slepice, s. 63). Mnohé příběhy také kopírují iniciační vzorec známý i z českých pohádek – postava „hloupého Honzy“, který se vydává do světa, čelí různým zkouškám a nakonec se vrací domů jako „chytrý Honza“. Objevují se zde i další nám dobře známé motivy – zlá macecha, lest, proměny lidí ve zvířata a naopak, zakletí princové a princezny, hádanky, opakování do třetice všeho dobrého nebo postava slabošského otce, který se nechá zmanipulovat buď zlou macechou, nebo jednou ze svých dcer, jež ho poštvala proti té dobré, často také krásné dceři.

Proto se čtenáři zpočátku může zdát, že vyprávění probíhá podle očekávaného schématu, případně že končí klasickým happy endem, jak jsme u pohádek zvyklí. Ovšem v klasických portugalských pohádkách se v závěru často přihodí něco nečekaného, co někdy vede až k absurdnímu či drsnému zakončení. Ve druhé polovině knihy už si čtenář příliš netroufá tipovat, jak portugalský pohádkový příběh skončí.

Portugalské pohádky často nesou ponaučení, i když ne vždy ve formě explicitní pointy. Zdůrazňují zejména hodnoty, například čest, poslušnost či úctu k druhým. Vedle toho se v nich objevují i motivy odvahy, chytrosti a odměny za dobro, zatímco zlo a sobectví bývají potrestány. Občas však jako by ponaučení zcela chybělo.

Výbor obsahuje i příběh vysvětlující, odkud se vzala figurka malého barevného kohouta, na níž turisté v Portugalsku často narážejí. Legenda o kohoutovi z Barcelos, který zachránil jednoho nevinného člověka, je tak dostupná i v českém znění (O pečeném kohoutovi, s. 120). Kromě jiného se také dozvíme, proč je na světě zlo (Ďábel v arše Noemově, s. 23) nebo proč mají Portugalci tolik rádi lupinu (Pověst o lupině, s. 116). Může za to sama Panna Maria, které jednoho dne šlo šustění lupinových stvolů natolik na nervy, že rostlinu proklela slovy: „Kdo vás okusí, nikdy nebude mít dost.“ Dozvíme se také, o čem vypovídají toky portugalských řek (Tejo, Douro a Guadiana, s. 115, nebo Pověst o řece Zêzere, s. 145).

Zvláštností je motiv padání věcí z pusy. Kladným postavám padají z pusy květiny, těm zlým zase žáby či kozí bobky. Což sice může působit poněkud groteskně, nicméně obraz žab padajících z úst může odkazovat i k novozákonnímu Zjevení Janovu.

Pokud původní uvedení příběhu obsahovalo informaci o tom, kde byl zaznamenán, editorka českého vydání ji přebírá. Autory pohádek v pravém slova smyslu neznáme, ale jistý autorský podíl na textech zajisté patří těm, kdo příběhy sbírali a zaznamenávali. Jsou mezi nimi významné osobnosti kulturního i politického života v Portugalsku. Většina z nich působila v 19. století, kdy sběr lidových vyprávění a zájem o folklor měly širší význam a kdy byla pohádka ostatně i uznána jako literární žánr.

Výbor zahajují pohádky, které zapsala přední představitelka moderní portugalské folkloristiky Marie Aliete Galhoz (1929–2020), mimo jiné i významná znalkyně díla Fernanda Pessoy a básnířka. Po ní jsou zastoupeny další známé osobnosti. Například Joaquim Teófilo Fernandes Braga (1843–1924) byl portugalský právník, literát, historik, politik a na pár měsíců i prezident. Jeho publikační činnost byla rozsáhlá – od vícesvazkových Dějin portugalské literatury přes Dějiny romantismu v Portugalsku až po Dějiny portugalského divadla. Lingvista, archeolog a etnograf (ačkoliv vystudovaný lékař) José Leite de Vasconcelos (1858–1941) celý život zasvětil portugalské lidové kultuře a mimo jiné se zabýval portugalskými dialekty. Zófimo Consiglieri Pedroso (1851–1910), jeden ze zakladatelů etnografie a sociální antropologie v Portugalsku, svůj výbor portugalských pohádek publikoval poprvé roku 1882 v Londýně anglicky, další knihy však vydával již v Portugalsku. Seznam sběratelů doplňují spisovatel a novinář José Viale Moutinho a António Augusto de Rocha Peixoto (1866–1909), zakladatel portugalské etnografie a antropologie, který se zaměřoval především na severní Portugalsko.

Celkově jsou pohádky v tomto výboru v porovnání s modernizovanými verzemi původních pohádek, jaké děti dnes běžně znají, poměrně dost drastické. V mnohých není ani náznak obvyklého „a žili spolu šťastně až do smrti“. A zdaleka ne všechny by byly vhodné pro nejmenší posluchače (ledaže bychom jim chtěli číst o rodičích, kteří si z potomků uvaří polévku, jako v příběhu Chlapec a děvče, s. 125). Kniha je tedy určena spíše starším čtenářům. A rozhodně všem, kteří se zajímají o portugalskou kulturu.