„Potom si vezmu mapu země před rokem 1948, rychle ji ale zase poskládám, protože mě sevře hrůza. Takových palestinských vesnic, jako je ta, kterou se na izraelské mapě chystá spolknout žluté moře, jsou tu desítky a jejich jména na mě z papíru skoro vypadávají.“ (s. 102) Toto je jediný trochu citový výlev nad totální nepřítomností všeho palestinského na bývalém území Palestiny, kterého se dočkáme v románu Podružný detail spisovatelky Adanii Shibli. Jinak se i svou třetí knihou palestinská autorka vytrvale odmítá přizpůsobit běžným čtenářským očekáváním. Nepřináší jasné odpovědi, nestrhává emotivním vyprávěním a realitu spíše zhmotňuje, než aby ji vyprávěla.

Neudělená cena

Román Podružný detail vyšel arabsky v roce 2017, v roce 2021 byl nominován na prestižní americkou knižní cenu National Book Award a jeho anglický překlad se téhož roku ocitl na longlistu Mezinárodní Bookerovy ceny. Když však měla v říjnu roku 2023 Adania Shibli na Frankfurtském knižním veletrhu slavnostně obdržet cenu LiBeraturpreis za německý překlad Podružného detailu, bylo její jméno vyškrtnuto z programu. Proč? Protože deset dní před začátkem veletrhu provedly militantní skupiny Hamás a Palestinský islámský džihád krvavý útok na Izrael, který odstartoval současnou válku a humanitární katastrofu v Pásmu Gazy. Navzdory všem kontroverzím, které kolem knihy tehdy vznikly, ji rozhodně nelze považovat za politickou agitaci. To, že sama autorka nesouhlasí s izraelskou okupací a ponižováním Palestinců, přece ještě neznamená, že je antisemitka. A po dvou letech války, která si už vyžádala přes 62 000 životů, zůstává kniha nelítostným nositelem existenciální síly.

Na začátku bylo násilí

První část románu se odehrává v Negevské poušti v roce 1949, krátce po vyhlášení Státu Izrael a vyhnání stovek tisíců Palestinců z jejich domovů. Když izraelská vojenská hlídka povraždí skupinu beduínů, unesou jedinou přeživší dívku do svého tábora, kde ji drží v zajetí, znásilňují a nakonec zabijí. Tuto epizodu, založenou na skutečné události doložené v izraelských archivech, autorka nevypráví nijak dramaticky ani emotivně. Spíše ji chladně zaznamenává, téměř jako by popisovala laboratorní pokus. Každičký detail – a že jich Shibli uvádí mnoho – je přesně vybraný a úsporně formulovaný: „Jeden z vojáků ostříhané vlasy poházené po písku posbíral do kusu hadru, který pak stočil do koule a přihodil na hromadu k dívčinu roztrhanému oblečení. Kus od ohně polykajícího kupičku látek zůstalo na písku ležet pár černých kudrn.“ (s. 38)

Vyprávění je chirurgicky přesné, s naprostým odtažením vypravěče od subjektu. Až trýznivě dopodrobna se tak dozvídáme o hygienických návycích velitele izraelské posádky, jeho zdravotním stavu a obsesi čistotou. Tento způsob psaní přináší až fyzický pocit napětí, jako bychom sami chtěli vzít do ruky skalpel a rozříznout hnisající ránu. Tuto tíhu Shibli ze čtenáře nesejme až do konce – nenabízí psychologizování ani filozofování, morální odsouzení viníků ani nářek nad oběťmi. Tímto mlčením však zpřítomňuje vše nevyslovené stejně nevyhnutelně, jako by to křičela do světa z plných plic.

Současnost jako marná snaha pochopit

Ve druhé části sledujeme bezejmennou Palestinku, která si o několik desítek let později o této události přečte v novinách. Datum vraždy mladé beduínky se shoduje s datem jejích narozenin – podružný detail, který se postupně stává posedlostí. Hrdinka se vydává na cestu z Rámalláhu do Negevu, přes kontrolní stanoviště, za přísného dozoru okupačních sil, aby se pokusila proniknout k jádru příběhu, jehož střípky najednou vidí všude okolo sebe. „Chvilkami po ní kradmo pokukuju, vidím kousky její tváře zbrázděné ostrými vráskami, její ruce spočívají v černé látce klína, a připadá mi, že bytelnější ruce jsem v životě neviděla. Křižují je modré žíly podobné čárám na mapách, které jsem ve chvíli, kdy jsem zastavila, abych ji nabrala, odhodila na zadní sedadlo. Bude jí přes sedmdesát. Dívka by byla v jejím věku, kdyby ji nezabili.“ (s. 129)

Ani zde se nejedná o klasické vyprávění, jazyk je strohý, téměř deníkový, plný záznamů o počasí, dopravní situaci a jiných drobných pozorování (samozřejmě zaměřených na podružné detaily). To vše přerušované strachem, vyčerpáním a nejistotou. Čtenář tak není vtažen do hrdinčiny psychiky – je jí vystaven. A spolu s ní i světu, kde se musí žít v hranicích. Pokud je překročíte, následky na sebe nenechají dlouho čekat.

Když jsou důležité i mezery

Shibliina próza je mistrovským příkladem minimalismu. Styl je tak úsporný, že místy působí až ploše – avšak právě díky tomu je jeho dopad tak drtivý. Vyprávění je očištěno od psychologických motivačních rámců, nepoužívá citové argumenty, neklade důraz na identifikaci čtenáře s postavami. Místo toho ho nechává stát stranou a tiše přihlížet (a to je, přiznejme si, pozice nesnesitelná).

Zásluhu na tom, že Podružný detail v češtině neztrácí nic ze své síly, má překladatelka Jitka Jeníková. Už anglický překlad Elisabeth Jaquette byl opakovaně chválen za věrnost tónu i rytmu originálu, ale Jitka Jeníková v české verzi dokazuje, že lze stejnou rytmickou přesnost přenést i do našeho jazyka. Její překlad drží strohost, aniž by sklouzl k suchopárnosti. Při čtení je cítit, že každá věta byla pečlivě zvážena a že mezery mezi slovy jsou stejně důležité jako slova samotná. Překlad z arabštiny tak nepůsobí ani exoticky, ani doslovně, nýbrž vyváženě – a hlavně zachovává napětí originálu. Překládat knihu, jejíž síla spočívá v tom, co se neřekne, je nesmírně náročné – a Jitka Jeníková to zvládla s mimořádnou pokorou a jistotou.

Žádný detail není podružný

Adania Shibli napsala knihu, kterou můžete přečíst za jedno odpoledne, ale zůstane s vámi měsíce. Ne proto, že by nabízela silné obrazy nebo velké emoce. Právě naopak: její chlad, přesnost a odtažitost vás přinutí přemýšlet o tom, co všechno lze v literatuře říct beze slov. A že právě tím, co zůstává podružné, se odkrývá pravý rozměr historického i současného násilí. Podružný detail je román, který je třeba číst pomalu a pozorně. Jako bychom četli důkazní materiál. Nebo epitaf.