V pořadí již šestá sbírka Kláry Goldstein Birán vychází v menším nákladu v nakladatelství Adolescent, které na sebe upozornilo již mnoha zajímavými tituly a grafickým zpracováním svých knih, jež moderním a svěžím způsobem obohacuje aktuální tuzemskou produkci. Nejinak je tomu u Biránu – povedená obálka a ilustrace Vojty Líby představují nadmíru slušivý doprovod.

Sbírku tvoří tři tematicky odlišné oddíly. První z nich s názvem am modenapark se soustředí na prostor města, druhý, pojmenovaný birán, chytře transformuje kubánské revoluční téma, třetí k. grätz uskutečňuje lyrickou rekontextualizaci bitvy u Hradce Králové z roku 1866. Básně se i přes využití historické látky vyhýbají klišé, epické reálie tu slouží spíše jako základ, ze kterého Goldstein vyzdvihuje detail okamžiku, v němž konstruuje obrazy bez zbytečného patosu a hledá porozumění s člověkem i okolním světem.

Jedním z aspektů, který při četbě této poezie ihned zaujme, je přítomnost hudebního motivu, jenž ostatně Klára Goldstein ve své tvorbě využívá dlouhodobě (například ve sbírce Deště Maierniggu). V básních jsou zmíněni hudební skladatelé v originálních konotacích (například přirovnání milování k dirigování Sibelia, představa hoboje na počátku Brahmsova koncertu), hudební termíny jsou součástí metafory: „lehký krok rozevírá podzim / pod tím vším generálbas / ostinátní figury jako / dech nekonečna“ (s. 22). Nejsou to ovšem pouze slova, ale i celé hudební skladby, které vytvářejí obsah básně (ciaccona, passacaglia, canción rebelde, canción de flamingo). Jako by v tomto bodě sbírka spěla k jisté klasičnosti, návratu k tematizaci hudebních forem, který má v naší poezii silnou tradici. Už v Deštích Maierniggu básnířka dokázala, že i současná poezie může smysluplně pracovat s tématem klasické hudby, a nyní jen dotvrzuje, jak niterný dialog spolu hudba a poezie mohou vést: „představ si hoboj na počátku / druhé věty brahmsova / houslového koncertu / nebo / slunce zapouštějící kořeny mezi / ušima kočky / jde vlastně o totéž / něha ovijí prázdnotu / prosakuje strach“ (s. 24).

Nebyla by to poezie Kláry Goldstein, kdyby se v ní neobjevily historické reálie. Dějinné téma je nosníkem druhého a třetího oddílu sbírky. Že prostředí levicové Kuby může být využito pro lyriku bez prvoplánové manifestace, o tom nás zpravuje druhý oddíl, pojmenovaný stejně jako celá sbírka po kubánském městě. Slova revolučního inventáře (viz básně teritorium, vylodění, narušená linie nebo pojmy jako barikáda, revoluce) ovšem v této poezii nenesou roli hesel – naopak jsou vtažena do imaginace, v rámci které je čtenář intenzivně zpravován o tom, že každý žitý okamžik může být revolucí: „volnost jsou kroky v dosud obléhaném městě / kočka na slunci uprostřed barikády / každý detail života, jizva po zpěvu / kterou se vyvalí krev a vítr“ (s. 30). Je tu vzývána přítomná chvíle na úkor minulosti či budoucnosti, a tato přítomnost může oplývat rozmanitostí a bohatstvím, ocitá se zcela mimo politické konotace: „nejširší alameda je tohle srdce / moje přítomnost v nadcházejícím okamžiku“ (s. 44).

Mimo zorné pole takzvaných velkých dějin zůstává také příroda – krajina je jimi s lhostejností destruována. U Kláry Goldstein je na přírodu naopak brán neustálý zřetel: poezie se odvrací od „událostí“, k okolní krajině je směřována neúprosná pozornost, jako například v básni teritorium: „viděl jsi částečné / zatmění měsíce v noci / před úplňkem v býku?“ (s. 36). Přírodní motivy rovněž umně doplňují revoluční téma: „další vývoj věcí budeme / sledovat z korun stromů / která dnes klíčí v betonu / ohlazená kůra pod našima / nohama bude připomínat pád / zdi se budou / držet pravidel břečťanu“ (s. 38). Někdy zase přírodní obraz spěje k metafoře obecně lidského, například důsledků revoluce („k vyvrácení lesa / který se neprotivil / nemělo dojít“, s. 42). Podobně se nakládá s přírodou i ve třetím oddíle, v němž je vyobrazována melancholicky: „oči plné hlíny / lesní hlas / vydrolí se z cárů / zanaříká / zakuvíká / kdesi sova“ (s. 49). Snad bychom ani nevěděli, že někde vpovzdálí se odehrává tragédie bitvy u Hradce Králové, kdyby nás o tom nezpravil název oddílu či nebylo bezpříznakově sděleno: „benedek píše julii“ (s. 49).

Lyrický subjekt ve sbírce Kláry Goldstein neusiluje o konstrukci velkolepých gest, jeho přítomnost spočívá v detailu, v okamžiku tak svébytně ztvárněném silnou obrazností. Je z něj cítit touha hledat pro sebe své každodenní „město“, místo kontemplace, pochopení i povzdechnutí nad smutkem, který přinesla dějinná minulost. I když se jednotlivé oddíly od sebe odlišují, tato strategie je vlastní celé sbírce.

Čtenář si směle může položit otázku, jak je to vlastně s tou revolucí? Je prezentována neobvykle, staví se vlastně proti dějinám, jak je známe ze školních učebnic. Ne že by snad Birán snesl srovnání s klasikem ruské literatury; čtenářům Vojny a míru ale přesto sbírka může připomenout scénu, v níž Bolkonskij hledí na nebe – podobně pohled básnického já v této poezii, které obklopuje dějinnost, směřuje někam za horizont, „zaostřuje do dálky před sebou“ (s. 56).

Nejednoho čtenáře může napadnout, zda bude takováto poezie čerpající z reálií působivá; nedopouští se snad autorka romantizace, a tím přehlížení tíhy tak problematického tématu, jakým je kubánská revoluce? Básně Biránu však dokazují, že i tato nevyhledávaná látka může mít v současné poezii své platné zastoupení a že může projít úspěšnou lyrickou dekonstrukcí. Nejen z těchto důvodů lze druhý, titulní oddíl sbírky považovat za vrchol celé knihy.

Nicméně je nutné poznamenat, že i v Biránu se občas objevují hluchá místa. Některé básně „pouze“ konstruují určitou náladu, nedochází však k jejímu zvýznamnění či k přesahu. Jako by se autorka trénovala v kupení obrazů (například básně vize 8, vize 14, žalm). Sem tam se objeví také klišé; Klára Goldstein však má nepochybně nadání pro důmyslné metafory, které by jí mohli závidět i zkušenější básníci („na téhle zastávce metra jsi / norská lesní kočka // projíždějící souprava rozvlní / nekonečný kožich prosince“, s. 23). Polemika vyvstává nad tím, zda sbírce sluší básně většího formátu, v nichž se verš díky své mnohomluvnosti občas dostává do potíží (například báseň ráno pálím bílý kopál za mrtvé).

Poezie v Biránu není v pravém slova smyslu revoluční; zato je však vyzrálá, koncentrující se na okamžiky, které by dějinnost nechala bez povšimnutí, ale které nám autorka zpřítomňuje s působivou obrazností. Rozhodnutí pracovat v básních s historií je odvážné, nejedná se však o cestu zpět, ale o lyrickou alternativu příběhu, o kterém jsme si mysleli, že jej tak dobře známe. Je v tom kus touhy vyrovnat se sebou samým, uvědomovat si přitom čas a prostor, který byl doposud opomíjen. I přes občasná škobrtnutí zde poetika Kláry Goldstein dosahuje další „kóty“ (pokud tedy sebereme odvahu a budeme hovořit autorčiným jazykem).