V květnu představilo nakladatelství Prostor román Pavla Hrnčíře Střepy v mlíce. Přestože se v kratičké bibliografické poznámce na záložce knihy naznačuje, že text vychází z autorovy zkušenosti několikaletého pobytu v Paříži, rozhodně ho nejde zařadit do autobiografického žánru v pravém smyslu slova, mnohem spíše má nakročeno k francouzskému typu postmoderní prózy, kterou reprezentují například Milan Kundera nebo Michel Houellebecq, ať už velmi neintuitivním konstruováním vyprávěcí situace, zcizující vypravěčskou strategií, hladkostí povrchu, nebo intertextovostí.

„Pozvánka na páteční večeři do restaurace Hélène Darroze. Se dvěma smajlíky. Domácí kuchyně z Périgord. Kachní játra s fíkovým chutney, kaštanový krém, černé lanýže s míchanými vejci, jehněčí na tymiánu, drůbeží pečené ve vlastní šťávě flambované v armagnacu. M. M. je v rauši. Zavře se v koupelně, kontroluje svoji tvář v zrcadle: romantik, lhář, pokrytec, hromádka neštěstí, nafoukanec, Joker, fanfarón, prchavé obrázky krasohledu. Otáčí kroužkem kolem krku a do omrzení mění barevné rejstříky. Nakonec strhne plastový závit a rozsype se na střepy.“ (s. 153)

Je evidentní, že jednou z možností uchopení románu je klíčová úloha vypravěče, tedy vypravěčky, kterou autor svěřil manželce hlavního hrdiny a matce jeho pomalu dospívající dcery. Především jde o vypravěčku značně nespolehlivou. Z povahy věci – hlavní explicitní zápletkou je milostný poměr jejího manžela – vypráví o věcech, o kterých by měla nanejvýš tušit, a přesto zabíhá do podivuhodných podrobností, ať už jde o milenku samotnou, nebo o detaily schůzek. Zdá se však, že přinejmenším na jedné úrovni se její vyprávění s realitou míjí, Střepy v mlíce ale mají přinejmenším tři různé úrovně v různých časech, a pokud vypravěčka selhává na jedné z nich, může mít čtenář jistotu, že na jiných se na ni může spolehnout? A jakou má vypravěčka pro vyprávění tohoto příběhu vlastně motivaci?

M. M. pracuje na úřednické pozici v mezinárodním mlékárenském koncernu, který sídlí v Paříži. Kdysi možná snil o bohémském životě a dráze umělce, teď je ale rád za nádheru konferenčních místností, pracovní rauty a „služební byt v osmém patře, jednou týdně uklízečka“ (s. 24). Zatímco pro něj Paříž představuje i v této své konformnosti splněný sen, manželce, vypravěčce, se stýská po Praze. O jejich vztahu víme jen málo, snad jen to, že se ničím neliší od jiných vztahů po takové době.

Maud, kterou M. M. potká na konferenci, mu okamžitě uhrane. Celou osobností ztělesňuje francouzské kouzlo – elegantní, trochu omšelé, snobsky intelektuální, pro v Paříži stěží usazeného M. M. neuchopitelné, nepochopitelné a očividně nedostupné. Možná by se mohlo zdát, že Maud je personifikací Paříže jako takové, ale když už si čtenář myslí, že chápe autorův záměr, přižene se na scénu bouře v podobě ošuntělého a nevychovaného Sovičky. Sovička se objevuje na výstavě fotografií ještě východnější Evropy, než je vypravěččina Praha, a tento muž je vším, čím nebyla Maud: čistou živočišností, jednáním. Jeho ošuntělost není elegantní, spíš podezřelá, jeho intelekt není duchaplný, spíš rušivý, jeho pohled není odtažitý a jde okamžitě na věc. Na rozdíl od Maud působí jako jednoznačný produkt kocoviny nultých let. Kamil Sova, Enšpígl. Klaun spíš zlomyslný než směšný. Maud a Sovička tvoří paradoxní, ale komplementární dvojici, jsou dvěma stranami téže mince. Navíc v sobě oba mají něco ďábelského, protože se umí nečekaně objevit tam, kde potřebují – jako by uměli číst v myslích obou protagonistů, zjeví se tam, kde hrdiny donutí k nějakému pohybu, slovu, zamyšlení.

Paříž i Praha, jejichž atmosféře věnuje Hrnčíř dostatek prostoru, aby se čtenář mohl procházet spolu s ním, pohlcují svou výrazně specifickou krásou, ale nakonec se stejně ukazuje, že tato krása směřuje k zmaru a nicotě. Na rozdíl od postav se ale města vzájemně nedoplňují: Praha se vyznačuje plností, zatímco Paříž (by) mohla zachránit jen Maud – jinak její vyprázdněnost křičí spolu s vypravěčkou do tvarohové tváře M. M., aby se konečně probudil. Pro něj tam nic není. Chvíli to vypadalo, že může v Paříži žít, že tu může být šťastný a zapomenout svůj původ, historii i malé sebevědomí, ale ukáže se, že mu Paříž nikdy nenabídne víc než svůj lesklý a hladký povrch. Nikdy se nestane Pařížanem.

Když už se zdá, že se obě hlavní postavy dostaly do situace, ze které už nemohou najít cestu ven, autor najednou otáčí. Karnevalově posunutý smysl danse macabre posledních sedmnácti dnů potvrzuje tušení, že pečlivě budovaná realističnost postav, zejména pařížského milieu, byla pouhým klamem, hrou, možná narážkou. Vše se vrací na počátek. Myslel-li si čtenář na některých místech, že už má autora a vypravěčku přečtené, najednou zjišťuje, že pouze obelhával sám sebe. Stejně jako román i čtenář se potřebuje vrátit na začátek, aby mu zkušenost konce pomohla znovu přečíst celek.