Snad nikdo z lidí, kteří na přelomu tisíciletí pracovali s počítačem nebo k němu alespoň měli přístup, se nevyhnul hře „Hledání min“, tehdejší neodmyslitelné součásti operačních systémů Windows. Někteří její existenci jen zaznamenali, jiní ji po pár pokusech vzdali a už se k ní nikdy nevrátili, pro další se stala symbolem času proflákaného v kanceláři (pojem prokrastinace tenkrát ještě nikdo neznal). A vyskytli se i tací, u nichž se na hraní této hry vyvinula regulérní závislost. Podobně jako u řady dalších domněle samozřejmých věcí se nejspíše i u této hry jen málokdo zamyslel nad tím, co asi stálo za jejím vznikem a kde se vůbec vzala. Americký novinář Kyle Orland (nar. 1983), který se na psaní o počítačových hrách a všem, co s nimi souvisí, již dlouhá léta specializuje, tak svou knihou s prostým názvem Hledání min patrně nejednoho pamětníka hned v několika ohledech překvapí.

Autor v knize postupuje dle nepříliš překvapivé osnovy, nejprve tedy čtenáře seznámí s hrami z počítačového pravěku, které lze označit za určité předchůdce Hledání min. O tom, v jak dřevních dobách výpočetní techniky tyto první pokusy vznikaly, svědčí nejlépe skutečnost, že se často jednalo o hry ryze textové, k jejichž ovládání sloužila pouze klávesnice. Jaké nároky takové hry kladly na hráčovu představivost, to si dnes asi dokáže plně uvědomit jen málokdo. Hlavní rozdíl většiny těchto her oproti pozdější herní legendě spočíval ovšem v tom, že jejich cílem obvykle nebylo odhalit všechny miny, nýbrž provést herní postavičku bezpečně všemi nástrahami, které na ni na herním plánu číhaly. Zároveň nechyběl doprovodný příběh, který bychom u vlastního Hledání min hledali marně, někdy byl i dosti vyhrocený: autor zmiňuje hru, v níž bylo cílem protáhnout herním polem amerického vojáka nesoucího důležitou zprávu, a pokud se hráči nepodařilo hru úspěšně dokončit, na obrazovce se mu objevila hláška „Zklamal jste Ameriku“. Všem těmto předchůdcům bylo společné to, že obsahovaly některý z prvků, které se pak v Hledání min úspěšně protnuly, ať už šlo o běžící časomíru, možnost označit si políčko, kde se jistě nástraha skrývá, nebo možnost vidět celý herní plán od samotného začátku hry.

Kapitoly popisující vývoj hry přímo v kancelářích Microsoftu pak překvapí především tím, že se nejednalo o produkt, jehož tvůrci, od začátku přesvědčení o jeho úžasnosti, by museli bojovat s odmítavým postojem nadřízených, jak tomu v podobných případech bývá. Oba tvůrce hry naopak úspěch produktu dosti zaskočil, podstatu jeho popularity nikdy pořádně nepochopili a o svém nejslavnějším díle se s novináři odmítali bavit. Obavy korporátních manažerů z přínosu vydání hry pro Microsoft samotný tak nepomohl překonat entuziasmus jejích tvůrců, nýbrž sám Bill Gates, který hře propadl natolik, že nakonec museli jeho nejbližší spolupracovníci programátory požádat, aby mu přístup ke hře na jeho počítači zablokovali. Což vedlo jen k tomu, že Gates začal Hledání min hrát na jejich počítačích místo na svém…

Chování majitele firmy tím jen potvrdilo obavy obou tvůrců, že hra bude zaměstnance odvádět od pracovních úkolů. Tento názor se po vydání hry rozšířil a autor mu věnuje hned několik kapitol, přičemž argumenty jeho zastánců a opatření učiněná proti hraní her v pracovní době dle očekávání celkem ironizuje. Na druhou stranu ale uznává, že Hledání min mělo navzdory (nebo možná právě díky) své jednoduchosti potenciál vyvolat v lidech závislost na hraní, kterou se někdy podařilo překonat jen velmi těžko. Snad jen škoda, že konkrétních příkladů známých osobností, které hře propadly nebo jí alespoň věnovaly velkou část svého času, autor neuvádí o moc více, než kolik jich je uvedeno v anotaci knihy.

Snad kolem každé hry vznikne nějaká komunita hráčů, Hledání min v tomto ohledu nebylo výjimkou, jakkoliv to může znít neuvěřitelně. Tomuto tématu autor věnuje celých pět desítek stran knihy, přičemž velkou část zabírá otázka, která komunitu rozštěpila, totiž zjištění, že navzdory téměř nekonečnému množství kombinací algoritmus hry z nějakého (autorem nezjištěného nebo alespoň do knihy nezařazeného) důvodu používá jen několik tisíc variant rozmístění min na herním poli. To pro normálního smrtelníka postačuje na celý jeho život, ovšem pro zapálené hráče bylo otázkou měsíce či dvou, než celý cyklus vyčerpali – a místo logického přemýšlení se tak snaha o získání nejlepšího výsledku proměnila v naklikávání předem připravených sekvencí, tedy přístup, který jiná část hráčů kritizovala, ovšem bez faktické možnosti jej jakkoliv penalizovat. V tomto kontextu pak asi nejvíce překvapí, že samotný Microsoft, ačkoliv se později začal angažovat i v herním průmyslu, nikdy neprojevil snahu komunitu hráčů Hledání min nějak podpořit, usměrňovat či se jinak zapojit do její činnosti. Samotné Hledání min zůstalo spíše jen jakými přívěskem, který byl přebírán mezi jednotlivými verzemi operačního systému Windows, dokud nebylo s nástupem verze Windows 8 rozhodnuto použít Hledání min jako taháku, který by měl uživatele přimět k návštěvě microsoftového storu. (Podobnou roli ostatně sehrálo Hledání min na počátku 90. let, kdy spolu s dalšími jednoduchými hrami zařazenými do tzv. Windows Entertainment Pack mělo sehrát roli lákadla, kvůli kterému by děti tlačily své rodiče k pořízení počítače domů). V zájmu zvýšení zisků pak Microsoft nechal do Hledání min přidat další funkce, samozřejmě placené. Odpovědní manažeři jako obvykle hovoří o vycházení vstříc přání zákazníků, z autorových komentářů ovšem mezi řádky jasně prosvítá jeho nesouhlas s opuštěním původní myšlenky Hledání min jako jednoduché logické hry. Otázkou ovšem zůstává, co vlastně původní myšlenkou Hledání min bylo, oficiální materiály obvykle zmiňují především snahu naučit uživatele zacházet s myší, novinkou vzniklou na počátku 80. a 90. let. Autor i jím zpovídaní pamětníci se ovšem kloní k názoru, že se jedná o jakousi zpětnou konstrukci, s jejíž pomocí si Microsoft snažil udržet image producenta seriózního korporátního software.

O dosti macešském přístupu Microsoftu k Hledání min svědčí i skutečnost, že si společnost nikdy nenechala originální anglický název Minesweeper registrovat jako ochrannou známku. Díky tomu mohla celá řada fanouškovských a polooficiálních napodobenin a rozšíření na název hry svým jménem přímo odkazovat. Ačkoliv alespoň některé z nich obsahovaly zajímavé nápady, jako rozšíření do 3D a dokonce 4D prostoru nebo změnu políček na trojúhelníky, či dokonce šestiúhelníky, žádná se z nich se svou popularitou nemohla ani zdaleka měřit s původní hrou. U té se mimochodem s vývojem 3D verze zpočátku počítalo také, ale pak z plánů sešlo.

Zajímavostí týkajících se v zásadě jednoduché hry autor zahrnul do knihy více, není ale cílem recenze je všechny vyzradit. Snad jen škoda, že se autor alespoň krátce nezmínil o jiném fanouškovském počinu, totiž traileru k filmu, který by se dal podle námětu hry natočit, jako tomu bylo v případě jiných počítačových her (např. Mortal Kombat nebo Tomb Raider). Více v knize ovšem chybí obrazová příloha, celý text je doprovázen všeho všudy třemi obrázky, přitom porovnání vizuální stránky jednotlivých edic hry nebo ukázky zmíněných herních klonů by jistě představovaly obohacení.

Ačkoliv knihu vydala společnost zaměřující se především na hráče počítačových her, je  srozumitelná i čtenářům, kteří se ve své hráčské kariéře o moc dále za Hledání min nedostali, jen občas textem probleskne výraz, nad jehož významem technicky méně zdatní zaváhají. Hledání min je sice k dispozici i dnes, dokonce i na platformách a zařízeních, jejichž existenci si v dobách vzniku hry nedokázali představit ani ti největší vizionáři, ale přesto má hra chvíle své největší slávy za sebou, což uznává i sám autor. Nad stránkami knihy tak nejspíše většina čtenářů bude především nostalgicky vzpomínat – nebo se možná ke hře vrátí a znovu propadne jejímu jednoduchému, ale přesto podmanivému kouzlu.