Lidé se odedávna snažili vymezit vlastní identitu tím, že se proti někomu cizímu/jinému ostře vyhranili. V Evropě to často byli barbaři. Po 2. světové válce se ovšem silně prosazuje pohled, že „barbarství“ rozhodně není výhradní vlastností necivilizovaných národů, že jeho definice je velmi relativní a závislá na úhlu pohledu. Toto pojetí se také promítá do našeho hodnocení minulosti. Kupříkladu španělský historik Josep Fontana líčí v knize Evropa před zrcadlem (NLN 2001), že antický protiklad Řek versus barbar „sloužil k zamaskování reality hybridních počátků“ řeckého národa, které jsou ovšem zakódovány v jejich mýtech. Podle těch byla Evropa dcerou fénického krále sídlícího v Asii. Kategorie „barbara“ podle něj deformovala obraz toho druhého etnika či jiné skupiny, aby se tak vylepšil obraz skupiny vládnoucí. Vlastně totéž, ale podrobněji a na materiálu starořímských dějin, líčí rovněž publikace Barbaři. Rebelie a odpor vůči Římské říši. Napsal ji historik Stephen P. Kershaw,  působící na Oxfordské univerzitě. V podobném duchu tento autor zdůrazňuje, že římské vylíčení barbarů nebylo součástí dialogu mezi „námi“ a „nimi“, nýbrž mezi „námi“ a „námi“.

Pryč s degenerovanou barbarskou asijskou minulostí i přílišnou zjemnělostí

Pro Řeky byli i sami Římané technicky vzato barbaři. Ale Římané se rozhodli tento pojem vztáhnout spíše na chování než na rasové náležitosti. Tam, kde jim to vyhovovalo, si přivlastnili a přetvořili původní řeckou ideu. Mytický příběh Římanů začal hrdinou Aeneem, jedním z Trójanů, tedy lidí pocházejících z Asie. Proto také Vergilius popsal vznik římského národa tak, že se původní emigrovavší Trójané, Aenovi potomci a lid, spojili s místními Latiny nebo Italy a po nich se také měli nazývat, nikoli už nadále Trójané. Rozdíl byl v tom, že Italové byli v Aeneidě pojati jako „otužilí synové tvrdé práce, vychovaní jako lovci, rolníci a válečníci“; zatímco Trójané byli charakterizováni „žlutě a purpurově barvenými oděvy“ a tím, že měli údajně nalézat potěšení v tanci a zahálce. „Jste frýžské ženy, ne frýžští muži!“ vytkl jim ve Vergiliově podání jeden italský bojovník. Římané tedy v zásadě měli zavrhnout svou degenerovanou barbarskou asijskou minulost, interpretovala podle Kershawa událost Aeneida, epos zakládající identitu starého Říma.

Později se ovšem v Římě silně debatovalo o přijímání vlivů z Řecka, které bylo podle tradicionalistů až příliš velké. Svým spoluobčanům vytýkali, že přehlížejí staré římské tradice
ve prospěch těch řeckých. Dokonce i největší vojevůdce Říma Scipio Africanus Starší byl obviněn, že se v Syrakusách „pořečtil“, protože se choval způsobem, který byl „nevojenský, neřkuli neřímský“; potuloval se po tělocvičně v řeckém plášti a sandálech a věnoval
se knihám a tělesnému cvičení“. V těchto pasážích už se ovšem kniha zabývá spíše římskou xenofobií, viz Iuvenalovy Satiry: „A nyní mi dovolte hned promluvit o rase, která je našim boháčům nejdražší a které se ze všech nejvíce vyhýbám; žádná ostýchavost mi nebude stát v cestě. Nemohu snést… Řím plný Řeků!“ Ledažeby by přílišná civilizovanost, zjemnělost mravů a umění byla označována jako barbarská, nicméně mravokárci dané jevy vnímali spíše v kategoriích morálního úpadku a slabosti. Dodejme, že historik Tacitus později používal popis podle něj nezkažených, prostých až drsných zvyků Germánů jako jakési kritické zrcadlo pro morální úpadek a zjemnělost římské společnosti jeho přítomnosti. Římané jeho doby mu připadali zkažení luxusem, přepychem, politickými intrikami a morálním úpadkem, který přineslo bohatství a rozvinutá civilizace.

Kdo je tady vlastně barbar?

Dále Kershaw podrobně rekapituluje řadu střetnutí Římanů s Kartaginci, Kelty, Germány či Huny. Přesvědčivě demontuje římskou propagandu a ukazuje, že tito tzv. „barbaři“ byli často sofistikovanými hráči na geopolitické scéně, respektive že se mírou své krutosti či proradnosti od Římanů nijak nelišili.

Ostatně to občas zaznívalo už v antických pramenech, alespoň z úst neřímských představitelů, ale někdy i domácích historiků, například že Římané v tom či onom napodobili barbary „způsobem nehodným Římana“. Kupříkladu takto jim měl Brennus, náčelník keltského kmene Senonů, který později vydrancoval část Říma, vysvětlit, že se Keltové ve své dobyvačnosti chovají stejně jako Římané sami, a nemají si tedy co vyčítat: „Vytáhnete proti tomu lidu, a když se nechtějí dělit o svůj majetek s vámi, zotročíte je, oloupíte a srovnáte jejich města se zemí; ne že by tyto vaše činy byly jakkoli kruté či nespravedlivé, ne, jste jen poslušni toho nejstaršího zákona, který dává silnějším majetek jeho slabších sousedů, co svět světem stojí, počínaje samotným Bohem a konče zvířaty, která hynou…“

Někdy to přitom byli protivníci Římanů, kteří jim vytýkali, že se nechovají podle svých zásad a cti, třeba i slavný Hannibal. Než tento vojevůdce vypil pohár s jedem, poukázal prý na to, že dřívější Římané poslali svému protivníkovi, králi Pyrrhovi, výstrahu, aby ho varovali před úkladnou otravou, zatímco Římané-současníci za Hannibalem sami poslali vyslance v hodnosti konzula, aby navedl panovníka Prusia, u nějž našel azyl, aby spáchat zločin na svém hostu. I v tomto bodě se tedy sami „Římané zachovali jako barbaři“, konstatuje autor rezolutně. I když ve svých závěrech a výrocích tento seriózní historik nezachází tak daleko jako záměrně přepjatá a satirická kniha (a TV série) Barbaři. Neotřelý pohled na dějiny Římské říše (Mladá fronta, 2008) od Terryho Jonese a Alana Ereiry. Ta napřímo tvrdí, že staří Římané „zfalšovali obraz světa“, v čemž po nich měla pokračovat římsko-katolická církev.

Kreativní syntézy

Také „pád“ Západořímské říše Kershaw nelíčí černobíle. Nepíše o dramatickém „konci“ římského světa, ale spíše o jeho „transformaci“. „Barbarské“ osídlení západu bylo provedeno s relativně malou úrovní rozkladu, takže nové obyvatelstvo se integrálně zapojilo do starého římského světa. Což víceméně odráží současný akademický konsenzus, že raný středověk (dříve zvaný „temný věk“) byl ve skutečnosti dynamickou, kreativní dobou syntézy starého římského světa s novými, germánskými a slovanskými kulturami.

V jednotlivostech by se jistě dalo s autorem diskutovat či polemizovat, například s jeho tvrzením, že Řekové považovali Trójany (mluvící stejným jazykem a uctívající tytéž bohy) za barbarské. Někdy jsou jeho popisy příliš detailní a chybí obecnější pohled. Ze stránek knihy je ale více než zřejmé, jak silně byl pojem „barbar“ proměnlivý a v řadě situací silně matoucí, takže často je až absurdní ho používat. V závěru Kershaw cituje báseň Konstantinose Kavafise, ostatně stejně jako před ním již zmíněná kniha Josepa Fontany. Daná pasáž vyslovovala emoce císaře a senátorů marně čekajících na příchod barbarů: „Protože padla noc a barbaři nikde a někteří z našich mužů, zrovna ti od hranic, tvrdí, že žádní barbaři už nejsou. Co z nás teď bude bez barbarů? Ti lidé byli jakýmsi řešením.“ Ano, vymezit se proti těm druhým, zlým a divokým barbarům může být pro leckoho východisko, jak si vyřešit dilema své identity. Další možností je ovšem připustit, že divoké, vášnivé, občas násilné, živoucí barbary máme v sobě všichni.