Spolupráce organizace Post Bellum, která vytrvale pořizuje záznamy vyprávění pamětníků druhé světové války a komunistického režimu, s komiksovými tvůrci začala v roce 2011 sborníkem Ještě jsme ve válce a evidentně nekončí. Je to sympatické a chvályhodné spojení, byť často jsou výsledkem komiksové povídky spíše konvenční, než takové, které by nějak narušovaly zažitá čtenářská očekávání. Občas to sympaticky zajiskří, ale obvykle bývá výsledkem komiks spíše popisný, „jen“ obrazová verze dotyčného vyprávění.

Podobně i pozoruhodná, efektní a ze všech dosavadních sborníků (a už jich bylo šest!) rozhodně nejpovedenější obálka Mikuláše Podprockého slibuje v případě letos vydaného souboru Těžká rozhodnutí mnohem víc, než čeho se nakonec čtenáři dočkají. Skvěle stínovaný výjev vychází z barokních obrazů či nástěnných maleb, nicméně na rozdíl od symbolických a spíše radostných pojetí andělíčků nebo světců v ladných stuhách nebo nařasených látkách zachycuje trojici (voják, žena a dítě) ve svízelné situaci: ornamentální vlajka Československa, do níž jsou všichni zamotáni, se totiž trhá a postavy se děsí pádu do hlubin, které nevidíme. Nic podobně promyšleného bohužel uvnitř už nenajdeme, nejinvenčnější povídka je samozřejmě dílem právě Podprockého a scenáristky Terezy Verecké, dvojice, která se našla při práci na komiksovém románu Winton nebyl sám. V povídce o Jaromíře Kočnarové opět ukazuje, jak vynalézavě lze s komiksovým médiem pracovat.

Jejich práce zaujme na první pohled: vertikálními panely, výraznými barvami (ve sborníku jsou mimochodem jen dvě plnobarevné povídky) i třemi dvoustránkovými okny na ploše dvacetistránkové povídky. Přičemž pro Podprockého to neznamená ulehčení práce, možná spíše naopak, protože všechny tři tyto dvoustrany mají promyšlenou kompozici a hýří detaily. Scenáristka Verecká zase zcela vynechává dialogy a celý příběh pojala jako kontinuální vyprávění, obrazově vedené ve dvou jen volně souvisejících linkách – popisované události jsou zachyceny prostřednictvím menších žlutooranžových oken v horní části stránky, zatímco paralelně sledujeme bloudění hrdinky ve věku holčičky zlověstným zasněženým lesem, v němž se jí zjevují přízraky a děsivé výjevy. Je v tom hodně nadsázky, ale právě nadsázka bývá největší silou komiksového média.

V ostatních povídkách už je nadsázky málo nebo žádná, nejvíce (ale stále spíše jen sporadicky) ji najdeme v závěrečném příběhu o zpravodajské brigádě studentů vedené ornitologem Veleslavem Wahlem. Černobílým příběhem mladých odbojářů, který nabízí asi nejvíce akčních scén z knihy, se prolínají barevní ptáci, kteří v realistickém i symbolickém pojetí doplňují některé výjevy, nejvýrazněji v posledním celostránkovém okně, kde Wahla poté, co přežil okupaci, popravují komunisti.

Tři další komiksy neurazí, ale ani nenadchnou, nabízejí konvenční pojetí. V každém objevíme drobnosti, které trochu zamrzí: v příběhu odbojářky Libuše Nachtmanové (scénář Barbora Šťastná, kresba Františka Loubat) narazíme na naivně pojaté scény, kdy se zatýkaní zdají být překvapeni nacisty v uniformách, jednou v posteli, podruhé sedící u stolu. V příběhu partyzána Alexandra Gajdoše (scénář Simona Skrbková, kresba Tomáš Pánek) je příliš nevysvětlených scén a dějových skoků, v příběhu sedláka Aloise Denemarka (scénář Jan Blažek, kresba Maja Chyl) je zbytečně mnoho prostoru věnováno notoricky známým scénám z atentátu na Heydricha a pronásledování parašutistů. Dodejme, že většina zmíněných (s výjimkou Loubat a Blažka) zatím s prací na komiksu neměla žádné nebo jen minimální zkušenosti – a na výsledku je to znát, zvláště v konfrontaci se sehranou dvojicí Verecká–Podprocký.

Význam sborníku jako takového to samozřejmě nijak nesnižuje, ostatně i v těch předchozích se nacházejí komiksy kolísavé úrovně. Síla skutečných životních příběhů, kdy hrdinové protinacistického odboje museli záhy čelit komunistické diktatuře, nemizí – a zvláště v časech, kdy se v českém veřejném prostoru začínají nebezpečně silně prosazovat nacionalistické až fašistické tendence, jsou takové projekty více než potřeba.