Vydat knihu pomocí crowdfundingové kampaně může být vždy poněkud zrádné, neboť se tak nějak předpokládá, že je to kniha „pro kamarády“. Je tedy celkem jednoduché na podobný titul koukat skrz prsty. Kvalitu textu neposuzovala žádná redakce, potenciál prodeje neřešil žádný ekonomický úsek respektovaného nakladatelství. Není ovšem vůbec třeba na tento princip vydávání pohlížet odmítavě. Je to možnost, jak si splnit „spisovatelský sen“; silný text si své čtenáře navíc najde vždy a může si žít vlastním životem. Jedná se v podstatě o aspekt určité transformace literární produkce. Pokud se hudba z velké míry přesunula z fyzických nosičů do streamů, tak i literatura bude hledat nové možnosti pro „konzumaci“ (byť to slovo zní naprosto příšerně). Koneckonců nejeden úspěšný titul dnes získává audio podobu, jiné tituly vycházejí zase pouze v pdf verzi (viz nakladatelství Adolescent). Crowdfunding tak představuje pouze jeden z mnohých pokusů, jak literaturu dělat jinak. Své o tom jistě ví i Kamila Roučková (nar. 1982). Ústecká básnířka po časopiseckém publikování (Psí víno, Tvar) vydala v patrně nejznámějším crowdfundingovém nakladatelství Pointa debutovou básnickou sbírku Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych bejt černoška (2025). Na čtenáře čekají básně, které nejsou příliš komplikované, a věřím, že jsou tací, kteří v nich najdou zalíbení. Čtenáři poučenému ale bohužel nemají moc co nabídnout.

Dopovědět a vysvětlit

Ve sbírce Kamily Roučkové nalezneme celkem 25 básnických textů, které jsou spíše rozsáhlejší, což vytváří první problém. Vše je dopovězeno, vše je vysvětleno, a tím pádem je i čtenáři trochu znemožněno se na texty napojit, jelikož témata se občas motají v kruhu. Troufám si tvrdit, že je to důsledek básnické nezkušenosti – stejně jako neustálé opakování motivů (cigareta, alkohol, káva, kočka/pes), které se mísí s motivy nekonkrétními a bezobsažnými (tma, ticho, prázdno): „…mám jen svoji / černočernou tmu / tunel a na jeho konci / patetické světlo“ (Padat do stromů, s. 12). Dalším negativním jevem je nesourodost textů. Zčásti to je problém ryze formální. Asociativní báseň střídá sarkastický povzdech, po němž následuje vzpomínka na učitelku ze základní školy. Obrazová přírodní lyrika („brzy bude polovina prosince / nasněžilo / šípky omrzly“, Žádný předmět, s. 22) kontrastuje s reflexivní momentkou: „noc na nádraží / položíš oharek / pečlivě si hlídáš / peněženku / gumičku ve vlasech / čáry na dlaních / cestuješ pohybem očí“ (Definitivní srna, s. 20). Celé kompozici sbírky zkrátka chybí jakákoliv myšlenka, jedná se v podstatě pouze o soubor různorodých básní. Autorka vydává knihu ve zralejším věku, tudíž důvodem může být, že texty pocházejí z různých životních období. Jediné, co pak může čtenáři pomoci udržet pozornost, je lyrická mluvčí. Ta je ovšem kamenem úrazu celé knihy.

Dojem pózy

Lyrický subjekt se sice snaží být autentický, ale ono to prostě nefunguje. Je složité vůbec určit, kdo oním subjektem je. Nejčastěji se zjevuje jako ironizující žena zahalená v oblaku dýmu z cigarety, což ve výsledku působí trochu karikaturně. V dalších textech ovšem subjekt nabývá zcela jiné podoby, ať už se jedná o sebestřednou dvacetiletou holku či nejistou dospělou ženu. Čtenářova představa lyrického subjektu se mění tak často, až je přirozené na snahy o jeho identifikaci po chvíli rezignovat. Následuje ztráta „kontaktu“, uvěřitelných veršů je pak pomálu. O to horší ovšem je, že tam jsou; možná mohla výraznější redakční opozice některým obrazům pomoci více na světlo. Kolikrát by přitom stačilo nemilosrdné škrtání. Pak by totiž i pěkně započaté milostné vyznání nebylo rozmělněno nadbytkem slov: „Vzpomínka na tebe / mám k ní mapu s křížky / z bodu A do bodu B / tedy od tebe k sobě to vedu / přerušovanou čarou / občas je nutné přeskočit / mezeru mezi listím / chvěje se když na tebe myslím / odtud se občas vracím / s jezevčíkem zakousnutým v lýtku“ (Tak promiň, s. 41). Sluší se říct, že básnířka netvoří žádné nahodilé texty – nejedná se o terapii psaním, nýbrž o svébytné texty, které jsou samy o sobě promyšlené. Mají pointu, témata, ale vše se neustále pohybuje tak moc na povrchu, až básně splývají v jeden celek a vytvářejí dojem pózy. Koneckonců i titulní černoška je v podstatě jeden zbytnělý předsudek. „Chtěla bych bejt černoška / černoška s velkou prdelí / a hebkou ebenovou pletí / mluvila bych sprostě / a nikdy nikoho bych nepustila blíž / než na ostří nože“ (Kdybych si mohla vybrat chtěla bych bejt černoška, s. 54–55).

Poezii Kamily Roučkové není třeba srovnávat ze zaběhlými básníky a básnířkami, přesto bych neřekl, že jsou autorčiny básně zbytečné. Její poezie může mít smysl pro ty, kteří nevyžadují nic složitého – kteří chtějí jen soucítit, prožívat slova, nepotřebují se nad ničím zamýšlet, nechtějí nic hledat mezi řádky, nevolají po složitých metaforách. I bez literárních cen a kritických uznání lze dělat radost běžnému čtenáři. Troufám si tvrdit, že s kritičtější redaktorskou prací by ji mohla přinést i sbírka Kamily Roučkové. Najdeme v ní totiž i povedené verše: „Přítomnost má strupy / včerejška i zítřka“ (Snít, s. 15). Ty se ovšem ztrácejí ve změti vyprázdněných obrazů, bezduchých provokací, siláckých póz, ironizujících východisek a závanů komiky. „Moje permanentní obava je / že někoho zklamu / hadici ležící na zahradě / přerostlou zelenou zmiji / rajčata že jsem je nezalila“ (Rajčata, s. 28). Ilustrace Libuše Roučkové navíc jen překreslují vyřčené, takže ani ony nedonutí čtenáře nalistovat stránky opakovaně. Můžeme předpokládat, že Roučková si pomocí crownfundingu patrně splnila sen o vydání sbírky. Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych bejt černoška je ve výsledku jen další titul, který prošumí. Nemá totiž nic, čím by silněji upoutal. A pravidelného čtenáře poezie bude spíše nudit.