Švýcarský román Kniha krve od Kim de l’Horizon, oceněný Německou a Švýcarskou knižní cenou, se loni dostal do širší nominace Litera za překladovou knihu. Autofikční román, do češtiny přeložený Janou van Luxemburg, experimentuje s jazykem mimo genderovou binaritu a zkoumá rodinné křivdy a traumata. Skrze postavu babičky, která kvůli demenci postupně přichází o paměť, společně s nebinární hlavní postavou pátráme po historii rodu, kořenech negativního vztahu k vlastnímu tělu i utajovaném incestu.

iLiteratura: Odkud jste při překladu Knihy krve čerpala informace o nebinárním jazyku?
Jana van Luxemburg: Nakladatelství mi poslalo záznam z Jeronýmových dnů s přednáškou na toto téma, kterou jsem si vyslechla. Při překládání jsem brousila po různých webech, přečetla jsem si Kvíření jazyka českého. Inspirovala jsem se v časopise Lui.cz, což je časopis pro LGBT+ komunitu, nebo na webu organizace Transparent. A ptala jsem se i dcer, které jsou v teenagerovském věku a berou to vlastně naprosto přirozeně. Snažila jsem se i zjistit, co je nejpřijatelnější pro lidi, kterých se to týká. Našla jsem ale rozporuplné názory. Někteří používali střední rod, jiným se střední rod nelíbil. Narazila jsem také na jednu úsměvnou věc: před nějakou dobou se používaly tvary jako „one byle“, ale setkala jsem se i s tím, že to připomíná výraz „motýle“ od jistého politika.

Měla jsem štěstí, že v době, kdy jsem Knihu krve překládala, se ve Švýcarsku pořádal workshop s autorstvem Kim de l’Horizon. Rozdělili jsme se podle jazykových skupin a ve slovanské skupině jsme s dvěma kolegyněmi řešily hlavně tvary v minulém čase. Společně jsme se shodly – a posvětilo nám to i autorstvo –, že bude nejlepší použít historický prézens a neutrální výrazy, aby text plynul, byl čtivý a přístupný pro širokou čtenářskou obec. Vlastně jsem to tak cítila od začátku, ale převést celou knihu do přítomného času bych si sama bez souhlasu autorstva netroufla. Všichni překladatelé navíc od autorstva dostali dopis, ať jsme co nejvíce kreativní: když je v původním textu novotvar a nám se do překladu nehodí, ať novotvar nahradíme jinde.

iLiteratura: Vycházela jste z nějakých příkladů podobně přeložené literatury?
Jana van Luxemburg: Nic podobného jsem nenašla. Knížka je svým stylem tak originální, že nic podobného asi do češtiny přeloženo zatím nebylo. 

iLiteratura: Podle poroty Německé knižní ceny „nebinární vypravěčská postava hledá s obrovskou tvůrčí energií svůj vlastní jazyk. Forma románu je v neustálém pohybu.“ Jak jste přistoupila k překladu?
Jana van Luxemburg: Zaprvé jsem používala neutrální výrazy, například namísto „Byl jsem smutný“ jsem použila „Bylo mi smutno“. A potom historický prézens. V knize byly kapitoly, kdy autorstvo mluví o dětství, a to ve středním rodě, což v češtině není problém, protože i tam je dítě středního rodu. Chtěla jsem, aby to vyznělo stejně i rytmicky. Když byla v původním textu hvězdička, tak jsem ji tam nechala. Bylo to jen asi na dvou místech, šlo spíš o její podtrhnutí, takže tam se naopak zachovat musela. Jinak bych postupovala, kdyby šlo o knihu, kde budou v němčině novotvary. Pak bych v češtině hledala taky novotvary. Autorstvo však chtělo, aby text plynul, aby do toho čtenáři od prvního okamžiku vpluli a aby je to dál unášelo.

iLiteratura: Co byl největší problém?
Jana van Luxemburg: Problémem byl překlad pojmenování dvou hlavních postav – maminky a babičky. Tam autorstvo používá výrazy z bernského dialektu, které jsem nakonec přeložila jako méry a grosméry. První z výrazů totiž v původním jazyce knihy neznamená jen matka, ale i moře, a druhý z nich je používán ve smyslu babička a velké moře. To bylo potřeba v překladu dovysvětlit. Jedna kapitola je napsaná v bernském dialektu. To mě hrozně bavilo. V textu je také báseň, u které jsem místy nevěděla, o co tam jde. Naštěstí s námi ale autorstvo na workshopu ve Švýcarsku báseň probralo a vysvětlilo, co je některými výrazy míněno.

iLiteratura: Někdy může inkluzivní jazyk narušovat plynulost textu. Kde je ta hranice a jak jste ji hledala?
Jana van Luxemburg: V knize vlastně inkluzivní jazyk v podstatě není. Používá se tam střední rod, ale ten je využit u postavy dítěte, takže to tak vlastně nevnímáme. Jediná část, kde jsem střídala mužský a ženský rod, je poslední kapitola. Ta je ale specifická, protože je schválně přeložená v překladači DeepL, což po nás chtělo i autorstvo. Překladač střídal ženský a mužský rod, takže jsem to tak nechala, mělo to záměrně působit neučesaně. Jediné, co jsem v této části upravovala, byly různé nesmyslné konstrukty, které si překladač vymýšlel.

iLiteratura: Uvažovala jste nad použitím koncovky x u sloves?
Jana van Luxemburg: Původně jsem uvažovala nad střídáním jednotného a množného čísla, protože ženský a mužský rod mi přišel matoucí. Pak jsem to ale zavrhla, protože v některých pozdějších pasážích autorstvo popisovalo, co zažilo s přáteli, a tam se najednou objevilo množné číslo i v momentě, kdy bylo autorstvo samo a zároveň když bylo s kamarády, což je matoucí. Takže jsem začala uvažovat o historickém prézentu, a tuto volbu mi později i autorstvo posvětilo. Tak jsem se dopracovala k tomu, aby u sloves nebyly žádné novotvary, protože v originále vlastně taky nejsou.

iLiteratura: Jaké jsou hlavní limity češtiny s ohledem na genderově neutrální jazyk? Nebo má čeština v tomto ohledu i nějaké výhody?
Jana van Luxemburg: V češtině je často poznat rod, což je nevýhoda. Výhoda mě popravdě žádná nenapadá. Sleduju situaci i v holandštině, kde si s tím lámou hlavu o něco míň než v němčině. Mají totiž jedno zájmeno, kde není poznat, o jaký rod jde. Původně se shodli, že ho budou používat, pak ale narazili na to, že v množném čísle u tohoto zájmena jde rod poznat, a tím pádem se v tom začali zase motat. Němčina se češtině podobá v užívání neutrálních výrazů jako třeba „studující“, jinak je ale hodně genderovaná.

iLiteratura: Kim de l’Horizon v knize přichází s množstvím nových slov, která mají záměrně více významů a „přetékají“ z jednoho významu do druhého, podobně jako je gender hlavní postavy tekutý, fluidní. Jsou nějaká slova, která nám při vyprávění genderově nekonformních příběhů chybí? Vzpomenete si na konkrétní situaci, kdy vám takové slovo chybělo?
Jana van Luxemburg: Spíš naopak: jeden český výraz Kim de l’Horizon doslova nadchnul, a to výraz „bukvice“. Buk totiž v knížce hraje důležitou roli. Sama bych si asi bukvici nedovolila použít, ale v originále se také občas vyskytují hanlivé výrazy. I u slova krev se ukázalo, že čeština dobře zvládne dvojí význam: krev jako tělní tekutina i krev ve smyslu rodu. I díky tomu jsme mohli doslovně přeložit název knihy. Dokonce některá slova z bernského dialektu, která měla vcelku složitý význam, se dala do češtiny přeložit. Autorstvo všem překladatelům a překladatelkám poslalo dopis s výzvou, abychom byli v překladu kreativní, což mi právě při hledání českých ekvivalentů slov v bernském dialektu dost pomohlo.

iLiteratura: Změnila Kniha krve váš pohled na nebinární lidi?
Jana van Luxemburg: Kdybych měla komunikovat s nebinárním člověkem, určitě teď mnohem líp vím, jak na to. Ovlivňuje mě to ale i obecně při čtení jakéhokoli textu, například když je někde napsáno „účastníci“ a já vím, že jsou tam především účastnice, hned si takového zkreslení všímám, dřív by mě to asi nenapadlo.

iLiteratura: „Možná právě proto tolik z nás píše autofikci, protože jsme stále ještě fikcí, protože nejsme skutečnými těly.“ Co nám vyprávění o genderově nekonformních lidech umožňují pochopit?
Jana van Luxemburg: Když jsem třeba četla kapitoly, které vyprávějí o dětství hlavní postavy, došlo mi, že člověk, který se svým genderem nikdy nezabýval, si vůbec neuvědomuje, jak se v tom to dítě motá a jak je nešťastné. Myslím si, že kdyby si knihu přečetl člověk, který nebinaritu neuznává, tak by najednou pochopil. Přijde mi smutné, že někdo dokáže fyzicky nebo psychicky napadnout člověka jen proto, že má vousy a make-up zároveň.

iLiteratura: Kniha krve získala Německou a Švýcarskou knižní cenu a v mezinárodním kontextu se o ní docela dost mluvilo. Odpovídalo tomu podle vás i její přijetí v Česku?
Jana van Luxemburg: Ze začátku se nic moc nedělo, až na Světě knihy za mnou přišlo několik lidí, kteří mi hrozně děkovali. To byla ale určitě bublina, navíc nejde o knížku k vodě. V Německu a ve Švýcarsku získala kniha publicitu díky knižním cenám i díky tomu, jak se autorstvo při předávání zviditelnilo. (Pozn. red.: Autorstvo si na předávání cen oholilo hlavu, čímž chtělo podpořit Íránky, které se bouřily proti zakrývání hlavy.) Určitě se taky psalo i o útocích spojených s knihou.

iLiteratura: Proč podle vás v Česku nevychází víc genderově nekonformní literatury?
Jana van Luxemburg: Možná se nakladatelství bojí, jestli by se jim to vyplatilo, protože podobné knihy určitě zlatý důl nejsou. Při bližším pohledu ale vidíme, že takové knihy tu vychází, například Rozložit paměť od Marka Torčíka nebo young adult knihy, protože mladší čtenářstvo je určitě otevřenější. Oproti Nizozemsku nebo Německu v tomto ohledu nezaostáváme. Ráda bych v této souvislosti zmínila třeba nizozemského autora Lucase Rijnevelda a jeho knížky S večerem přichází tíseň nebo Ty moje skvostné zvířátko.