Švýcarský román Kniha krve od Kim de l’Horizon, oceněný Německou a Švýcarskou knižní cenou, se loni dostal do širší nominace Litera za překladovou knihu. Autofikční román, do češtiny přeložený Janou van Luxemburg, experimentuje s jazykem mimo genderovou binaritu a zkoumá rodinné křivdy a traumata. Skrze postavu babičky, která kvůli demenci postupně přichází o paměť, společně s nebinární hlavní postavou pátráme po historii rodu, kořenech negativního vztahu k vlastnímu tělu i utajovaném incestu.

iLiteratura: Odkud jste při překladu Knihy krve čerpala informace o nebinárním jazyce?
Jana van Luxemburg: Nejprve jsem shlédla záznam z Jeronýmových dnů s přednáškou na toto téma, kterou mi poslalo nakladatelství. Z ní jsem získala určitou představu a tipy pro další hledání. Dále jsem při překládání brousila po různých webech, přečetla si Kvíření jazyka českého, inspirovala se v časopise Lui.cz, což je časopis pro LGBT+ komunitu, nebo na webu organizace Transparent. Zároveň jsem se snažila zjistit, co komunita sama považuje za přijatelné. Měla jsem možnost zúčastnit se workshopu pro překladatele Knihy krve, pořádaném v překladatelském domě Looren ve Švýcarsku, kde bylo přítomno i autorstvo Kim de l’Horizon. Řešili jsme nejrůznější problémy v souvislosti s jednotlivými jazyky, u slovanských jazyků hlavně tvary v jednotném čísle minulého času s patrnou binaritou. Se slovenskou a chorvatskou kolegyní jsme se shodly – a posvětilo nám to i autorstvo –, že bude nejlepší použít historický prézens a neutrální výrazy, aby text plynul, byl čtivý a přístupný pro širokou čtenářskou obec. Vlastně jsem to tak cítila od začátku, ale převést celou knihu do přítomného času jsem si sama bez souhlasu autorstva netroufala. Všichni překladatelé navíc od autorstva dostali dopis, v němž byli vybízeni k co největší kreativitě.

iLiteratura: Vycházela jste z nějakých příkladů podobně přeložené literatury?
Jana van Luxemburg: Nic podobného jsem nenašla. Kniha je svým stylem tak originální, že nic srovnatelného asi zatím do češtiny přeloženo nebylo. 

iLiteratura: Podle poroty Německé knižní ceny „nebinární vypravěčská postava hledá s obrovskou tvůrčí energií svůj vlastní jazyk. Forma románu je v neustálém pohybu.“ Jak jste přistoupila k překladu?
Jana van Luxemburg: Používala jsem neutrální výrazy, například místo „byl jsem smutný“ obrat „bylo mi smutno“, a historický prézens. V knize jsou kapitoly, kde autorstvo mluví o dětství, psány ve středním rodě, což je v češtině stejné, „to“ dítě. Také jsem se snažila, aby přeložený text měl podobný rytmus jako originál. Případné hvězdičky v textu jsem nechávala, týkalo se to jen asi dvou míst, jejich přítomnost text vlastně zdůrazňovala, tudíž bylo třeba je zachovat. Řídila jsem se přáním autorstva, aby text plynul, aby do něj čtenáři vpluli od prvního okamžiku a nechávali se jím unášet.

iLiteratura: Co byl největší problém?
Jana van Luxemburg: Velkou výzvou byl překlad pojmenování dvou hlavních postav – maminky a babičky, u nichž autorstvo používá výrazy z bernského dialektu, které jsem nakonec přeložila jako „méri“ a „grosméri“. První z výrazů neoznačuje pouze matku, ale i moře, druhý pak babičku a velké moře, což má v knize svůj význam. To bylo potřeba v překladu nenápadně dovysvětlit. Oba výrazy musely fungovat jako v originále. V bernském dialektu byl i jeden větší úsek textu, který bylo třeba převést tak, aby působil jako dialekt, ale žádný konkrétní dialekt nepřipomínal. To mě moc bavilo. Vlastně celá kniha byla jedna velká překladatelská výzva.

iLiteratura: Někdy může inkluzivní jazyk narušovat plynulost textu. Kde je ta hranice a jak jste ji hledala?
Jana van Luxemburg: V knize vlastně inkluzivní jazyk v podstatě není. Používá se v ní často střední rod, ale ten je využit u postavy dítěte, což je v češtině stejné. Jediná část, kde jsem (nepravidelně) střídala mužský a ženský rod, je poslední kapitola. Ta je ovšem specifická, anglický text autorstvo schválně přeložilo do němčiny pomocí překladače DeepL, aby vynikla nedokonalá angličtina hlavní postavy. Překladatelé měli postupovat stejným způsobem. Při převodu do češtiny používal překladač namátkově ženský a mužský rod, což jsem víceméně zachovala, aby výsledek působil potřebně neučesaně. Musela jsem ovšem občas upravovat nesmyslné konstrukty, které si překladač v češtině vymýšlel.

iLiteratura: Uvažovala jste nad použitím koncovky x u sloves?
Jana van Luxemburg: Původně jsem uvažovala nad střídáním jednotného a množného čísla, protože střídání ženského a mužského rodu mi přišlo trochu matoucí. Později se však v knize objevovaly pasáže, kdy hlavní postava popisovala různé zážitky s přáteli, a nebinárně použitá první osoba množného čísla se začala nebezpečně prolínat s „obyčejnou“ první osobou množného čísla. Takže jsem tuto volbu zase zavrhla a začala vážněji uvažovat o historickém prézentu, s nímž později souhlasilo i autorstvo.

iLiteratura: Jaké jsou hlavní limity češtiny s ohledem na genderově neutrální jazyk? Nebo má čeština v tomto ohledu i nějaké výhody?
Jana van Luxemburg: V češtině je v první osobě minulého čísla na rozdíl od němčiny nebo nizozemštiny, z níž také překládám, poznat rod, což je v tomto případě nevýhoda. Ale nějaké neutrální řešení se v případě potřeby dá podle mě najít vždycky, čeština je kreativní jazyk.

iLiteratura: Kim de l’Horizon v knize přichází s množstvím nových slov, která mají záměrně více významů a „přetékají“ z jednoho významu do druhého, podobně jako je gender hlavní postavy tekutý, fluidní. Jsou nějaká slova, která nám při vyprávění genderově nekonformních příběhů chybějí? Vzpomenete si na konkrétní situaci, kdy vám takové slovo chybělo?
Jana van Luxemburg: Spíš naopak: jeden český výraz svým druhotným významem Kim de l’Horizon doslova nadchnul, a to výraz „bukvice“. Buk totiž v knize hraje důležitou roli. Navíc sama hlavní postava se častuje nejrůznějšími hanlivými výrazy, takže jsem nemusela mít strach, že by tato volba vzbudila pohoršení. Myslím, že mi žádné slovo v češtině vyloženě nechybělo, případně se dalo vytvořit, k vytváření novotvarů ostatně nabádal už zmíněný dopis překladatelům.

iLiteratura: Změnila Kniha krve váš pohled na nebinární lidi?
Jana van Luxemburg: Myslím, že jsem mnohem lépe připravena na případnou komunikaci s nebinárním člověkem, vím, na co se hned na začátku zeptat, čeho se vyvarovat atd. Ale i obecně při čtení jakéhokoli textu si častěji všímám generického maskulina a podobných jevů, nicméně musím přiznat, že mě v češtině nijak zásadně nepohoršují (záleží samozřejmě na kontextu).

iLiteratura: „Možná právě proto tolik z nás píše autofikci, protože jsme stále ještě fikcí, protože nejsme skutečnými těly.“ Co nám vyprávění o genderově nekonformních lidech umožňují pochopit?
Jana van Luxemburg: Když jsem četla kapitoly, které vyprávějí o dětství hlavní postavy, došlo mi, že člověk, jenž se svým genderem nikdy nezabýval, si vůbec neuvědomuje, jak nešťastné a zmatené může být dítě, které s protichůdnými pocity zápasí. Myslím, že kdyby si knihu přečetl ten, kdo nebinaritu neuznává, měl by možná větší pochopení. Je smutné, že někdo dokáže fyzicky nebo verbálně napadnout člověka jen proto, že má vousy a make-up zároveň, tím přece nikoho neohrožuje.

iLiteratura: Kniha krve získala Německou a Švýcarskou knižní cenu a v mezinárodním kontextu se o ní docela dost mluvilo. Odpovídalo tomu podle vás i její přijetí v Česku?
Jana van Luxemburg: Ze začátku se nic moc nedělo, až na Světě knihy jsem mluvila s lidmi, kteří knihu četli a byli z ní nadšení. Většina čtenářů po ní asi prvotně nesáhne, nepředstavuje zrovna oddechové čtení, knížku k vodě (i když proč ne?). Ale kdo si ji přečetl, tomu se líbila, alespoň co vím ze svého okolí a z doslechu. V Německu a ve Švýcarsku získala kniha publicitu díky knižním cenám i díky originálnímu vystoupení autorstva při předávání jedné z nich. (Pozn. red.: Autorstvo si na předávání Německé knižní ceny oholilo hlavu, čímž chtělo podpořit Íránky, které se bouřily proti zakrývání hlavy.) Hodně se psalo i o útocích na autorstvo spojených s knihou.

iLiteratura: Proč podle vás v Česku nevychází víc genderově nekonformní literatury?
Jana van Luxemburg: Možná mají nakladatelství trochu obavu, jestli by se jim to vyplatilo. Při bližším pohledu ovšem vidíme, že takové knihy u nás vycházejí, například Rozložíš paměť od Marka Torčíka nebo tituly z oblasti young adult, mladší čtenářstvo je určitě otevřenější. Ale ani v překladové literatuře myslím výrazněji nezaostáváme.