České písemnictví se nemůže pochlubit přebytkem držitelů Nobelových cen za literaturu ani tím, že by zdejší autoři patřili k těm světově nejpřekládanějším. Přesto se ale i v cizině najdou badatelé, kteří ho zasvěceně zkoumají a vydávají o něm studie, jež pak souborně vycházejí i v podobě dosti tlustých svazků. Z těch, které se poslední dobou dostaly k českému čtenáři, zmiňme knihy V perspektivě desetiletí Olega Maleviče, Ďáblové, ženy a národ Roberta Pynsenta, Komu múza přeje. Od Máchy k Topolovi Leszka Engelkinga nebo Co je ironická věda od Istvána Vöröse. Tuto řadu nedávno rozšířil další výbor bohemistických studií. Nese název České světy a jeho autorem je dánský historik a bohemista Peter Bugge. Texty v něm jsou seřazeny chronologicky, od studií o době pozdní vlády habsburské dynastie v 19. století až po ty o socialismu a problematice disentu.

Malý národ v německém sousedství

Hned v úvodu autor zdůvodňuje, proč se věnuje právě naší literatuře: pro něj jako pro Dána bylo v české kultuře s její ironií, kmenovostí, autostylizacemi a mýty „malého národa“ cosi důvěrně známého. Čímž je už také naznačeno, že významným tématem, které prochází napříč jednotlivými texty, jsou podobnosti mezi Dány a Čechy.

Jedna studie se věnuje obrazu Dánska u profesora germanistiky a literárního historika Arnošta Krause (1859–1943). Kraus Dánsko chválil jako vzor úspěšného a obdivuhodného malého národa v sousedství Německa, přičemž některé aspekty dánského národního života vyzdvihoval jako pro Čechy zvlášť hodné následování. Sám Bugge ovšem nedává svoje spolurodáky Čechům přímočaře za vzor, ale i v pozdějším období upozorňuje na paralely mezi oběma národy, i když zcela jiného druhu: v oblasti boje proti americké hudbě, který vůbec nemusel být „výsadou“ socialistických států: „I v Dánsku byla dostupnost amerických desek ztížena přísným omezením dovozu zboží z USA. Až konkurence Radia Luxembourg a Radia Mercur, komerčního pirátského rádia vysílajícího z lodi v mezinárodních vodách průlivu Öresund, přinutila kulturně konzervativní monopolní dánský rozhlas, aby zřídil stanici, která hrála rock a pop. Do té doby byl rock ve veřejném rozhlasovém a televizním vysílání prakticky zakázán.“

Zideologizovaný zeměpis

Dalším obsáhlým a vracejícím se tématem je postavení Čech mezi Západem a Východem/Orientem, případně mezi střední Evropou a Balkánem. S nemalým pobavením, ale zcela právem autor konstatuje, že na mentální mapě zvláště západních pisatelů/cestovatelů byla naše země lokalizována takřka libovolně, někdy jsme kousek Západu východně od Německa, jindy jádro středoevropského prostoru, u dalších ale figurujeme jako velice vzdálená východní Evropa, či dokonce „asijská poušť“. Bugge zdůrazňuje a plasticky dokládá, jak výrazně vnímání místních obyvatel/domorodců ovlivňuje hodnotově-civilizační umístění země: čím civilizovaněji v očích západních pozorovatelů obyvatelé vypadají, tím západněji podle nich Čechy leží.

Jiná jeho stať se zaměřila jen na výsek cestopisných textů, totiž na to, jaký obraz Čech a Čechů vyvstává z britského cestopisectví v letech 1836–1857. Autor tvrdí, že v daném materiálu nenašel žádnou stopu „poloorientálního“ východoevropského diskurzu. Což si minimálně žádá doplnění: alespoň později najdeme doklady toho, kdy slovanští Pražané nejen že nejsou považováni za součást kultivovaného Západu, ale ani lidského druhu. Britský básník, kritik a časopisecký redaktor Arthur William Symons roku 1902 ve slovanských Pražanech našel „trochu té něžné, nevědomé divokosti zvířat, jež si člověk ochočil, ale jež nikdy nezapomněla na les“.

S ideologickým vnímáním prostoru také souvisí výborná Buggeho studie Utváření slovenského města. Československé přejmenování Pressburgu/Pozsony/Prešporoku, 1918–1919 o tom, jak složitě se hledalo, či spíše konstruovalo slovanské/slovenské pojmenování města, aby byl potlačen jeho německý a maďarský charakter: nový název město symbolicky „čechoslovakizoval“ ještě před konečným rozhodnutím velmocí o jeho státním začlenění a „samozřejmě také před skutečnou (čecho-) slovakizací jeho obyvatel“.

Diagnózy a (ne)moc literátů

Výborná stať Nákaza světa. Nemoc a epidemie v dílech Karla Čapka z konce třicátých let zkoumá, jak se Čapek prostřednictvím metafory nemoci pokoušel stanovit diagnózu současného světa. Bugge uvádí, že Čapek opakovaně zkoumal narušení přírodního řádu doprovázené nemocí. Připomíná také nijak překvapivou tezi, že roboti i mloci byli Čapkem stvořeni současně jako lidé i jako jejich negace. Zatímco ale v závěru R.U.R. dochází k polidštění robotů, podobný proces u mloků pak už Čapek připouštěl pouze v opačném, negativním směru, tedy „pomločování“ lidí. V závěru života již totiž Čapek nedokázal najít zdravý či záchranný bod, ať v lidské povaze, nebo v přirozeném řádu, který by jemu, Čechům a Evropě mohl poskytnout východisko. Nastolené problémy se totiž ukázaly jako nevyléčitelné.

V tomto smyslu je také skeptická jedna z posledních kapitol Příliš mnoho slov? Spisovatelé pražského jara očima československých politických vůdců roku 1968 a je. Přes obrovskou medializaci například manifestu Dva tisíce slov se nikdo z tehdejších, ani těch reformních politiků nedomníval, že by činnost spisovatelů zásadnějším způsobem ovlivnila procesy, které vedly k srpnové invazi: „Svět Vaculíka, Kohouta a dalších politicky angažovaných spisovatelů se ukázal být špatně sladěný se světem jejich politických vůdců.“

Další texty pojednávají například o Arthuru Breiskym, o kterém Bugge s humorem poznamenává, že je tím lehčí být českým dekadentem, čím déle jste po smrti, nebo o literárním vědci a sémiotikovi Vladimíru Macurovi, na nějž autor vědomě navazuje.

Peter Bugge nepřináší tak provokativní až výsměšné teze jako například zmíněný Pynsent, místo toho píše s porozuměním, hravostí a humorným nadhledem pro zakomplexovanost a (sebe)mystifikace našeho nevelkého národa. Přitom ale kupříkladu nemá potřebu upírat zmíněnému Karlu Čapkovi spisovatelskou velikost. A v něčem mu snad právem přiznává i aktuálnost, která se stejně tak týká i jím tematizované otázky, kam Česko a Češi civilizačně patří, případně kam je chtějí manévrovat jimi volení politici.