Žili šťastně až do smrti. A jestli nezemřeli, žijí dodnes. Přemýšleli jste někdy o tom, co všichni ti hrdinové a hrdinky dělali, když jejich dobrodružství skončilo? Jak vypadal jejich život? Přesně o tom vyprávějí Kanehito Jamada a Cukasa Abe v sérii Frieren: Když jedna cesta končí, která vychází od jara loňského roku v nakladatelství Crew v překladu Matěje Vozábala. Od svého debutu v roce 2020 ve Weekly Shónen Sunday posbírala manga řadu prestižních ocenění a dočkala se právem oslavovaného anime zpracování, jehož druhá řada měla na Crunchyrollu a Netflixu premiéru 16. ledna. Celosvětově se Frieren prodalo na 32 milionů výtisků (v japonštině zatím vyšlo patnáct sebraných příběhů, v češtině prozatím čtyři) a už teď se díky krásné propracované kresbě a skvělému scénáři řadí mezi nejlépe hodnocené příběhy vůbec. Neokázalé překračování hranic žánru a soustředění pozornosti na samotné bytí namísto pouhé oslavy konání ukazuje, že na vyvolání hlubokých emocí nepotřebujete žádné velké drama.

Příběh začíná na první pohled až banálně známou situací: skupina hrdinů o klasickém D&D složení elfí kouzelnice, kněz léčitel, hrdinný bojovník a trpaslík se účastní oslav na jejich počest poté, co porazili obávaného krále démonů. Po stovkách let bojů s démony stojíme na prahu věku míru. Avšak namísto obvyklého in media res se tvůrci pouštějí do vyprávění in media mores. Začínáme na konci, hrdinové sledují meteorický roj, jenž na obloze prolétá jen jednou za padesát let, slibují si, že se potkají, aby mohli ten další sledovat spolu, a jejich cesty se rozcházejí. Svět, do kterého se vracejí, ale není plný dramatických soubojů (i když i na ty později dojde), ale nevyhnutelného plynutí času, jenž nakonec všechno překryje, vzpomínek, ztrát a způsobů, jak se s nimi vyrovnat.

Úplně jiná hrdinka

Část příběhu obsažená v prvních čtyřech svazcích je skvěle vyvážená. Zabíjí se tu draci i proradní silní démoni, hnacím motorem vyprávění je ale introspekce. Samotná ústřední postava Frieren je fascinující, protože se vymaňuje z obvyklých fantasy charakteristik: je pradávná, chladná a nesmírně mocná, ale její odtažitost má své kořeny ve snaze vyhnout se další bolesti nevyhnutelně spjaté se ztrátou blízkých. Když jako elf žijete tisíce let, vaši lidští společníci zestárnou a zemřou, než dvakrát mrknete. Nejinak tomu bylo i s Friereninou učitelkou, velkou lidskou kouzelnicí Flamme, která ji vzala jako malou do učení poté, co démoni vybili a vypálili Friereninu vesnici. V prvních kapitolách se musí Frieren znovu vyrovnat se ztrátou, když na sešlost věkem umírá hrdina Himmel. Teprve při jeho pohřbu si Frieren uvědomuje, že svého spolubojovníka, s nímž strávila na cestách deset let, vlastně vůbec neznala, a hořce lituje, že se nepokusila jej poznat, když měla tu možnost.

Jak těžké je přežít ty, které jsme milovali

Místo aby se Frieren stáhla na stovky let do ústraní, jako to udělala po smrti učitelky, se po Himmelově skonu rozhodne žít jinak – vydat se po stopách bývalé skupiny hrdinů a naplnit slova své učitelky: „Jednoho dne uděláš obrovskou chybu a uvědomíš si, že bys chtěla líp porozumět lidem.“ (s. 184, 1. díl). Na cestě za lepším porozuměním nejen Himmelovi, ale lidem jako takovým se k ní postupně přidají mladá kouzelnice Fern a bojovník Stark. Parta se příležitostně rozrůstá a zase zmenšuje, tříčlenné jádro ale zůstává.

Všechny ústřední postavy jsou ve své plastičnosti zábavné a živé. Asi nejpřístupnější je nesmírně silný Stark, kterého ale sužují pochybnosti, trauma z dětství a výčitky svědomí kvůli tomu, jak se rozešel se svým učitelem, trpaslíkem Eisenem, tím samým, který patřil do skupiny hrdinů spolu s Frieren (a který je nejoblíbenější postavou autora kresby Cukaseho Aby). Kouzelnice Fern je zpočátku zaťatá a odtažitá, ale stejně jako Stark překonává svou zbabělost, i ona je čím dál otevřenější a přístupnější a začíná lépe chápat svou velkou učitelku. O samotné Frieren hovoří řada fanoušků jako o své nejoblíbenější nedivergentní postavě. Frieren totiž moc nerozumí lidským emocím, ráda se drží v ústraní a největší potěšení jí skýtají grimoáry obsahující na první pohled naprosto zbytečná kouzla – jako to na odstraňování rzi z bronzových soch nebo to, kterým přeměníte sladké hrozny na kyselé – a sbírání takových kouzel je jejím koníčkem. Přestože, jak se ukáže, patří k nejmocnějším kouzelníkům na světě, nedokáže odolat a musí se podívat do každé truhly v každém podzemí – co kdyby v ní byl nějaký úžasný grimoár? – a společníci ji pak musí vysvobozovat ze spárů mimiků. Nedokáže vstát včas a o víc než tisíc let mladší, šestnácti- sedmnáctiletá Fern často působí spíš jako její matka než učednice.

V retrospektivních pasážích se vracíme nejen do dávné minulosti k setkání Flamme a Frieren. Dozvíme se i o vzniku původní skupiny hrdinů, o tom, jak zkorumpovaný a věčně opilý býval kněz Heiter, který se ke stáru ujal osiřelé Fern a přesvědčil laskavým úskokem Frieren, aby ji vzala do učení, a o nekonečné dobrotě a ochotě hrdiny Himmela, který každou chvíli pózoval vděčným vesničanům a měšťanům, aby mu mohli na počest postavit sochy. Právě vzpomínky na prožitá dobrodružství a jejich reflektování ukazují, jak osamělá je dlouhověkost. Jednomu puká srdce, když si při čtení uvědomí, že Himmel celý život miloval Frieren a ona si to, jak důležitý pro ni byl, uvědomila až příliš pozdě; zbytek svého dlouhého života teď stráví snahou jeho citům a jemu samotnému porozumět.

Co by udělal Himmel?

Kritici Frieren vyčítají pomalé vyprávěcí tempo. Namísto budování napětí a následné akce, pro fantasy tak typické, je ve Frieren kladený důraz na dialogy, na setrvávání v okamžiku, na výpravy do minulosti. Hrdinové pomáhají vesničanům, uklízejí nepořádkem zanesené pláže, čistí bronzové sochy, tráví zimy plné sněhu v odlehlých vesnicích a chatrčích, potkávají při tom hrdiny z ještě dávnějších dob, nepřístupné kořenářky nebo kdysi rozjívené děti, z nichž jsou dnes zestárlí starostové. Není to ale tak, že by byla Frieren zcela prostá akce, část druhého a celý třetí svazek zabírá epický souboj s jednou z hlavních přeživších služebnic krále démonů Aurou a jejími nohsledy. I tento boj však vrcholí „frierenovsky“ jinak, než by se dalo čekat, a právě proto je to jedna z nejlepších scén série vůbec.

Démoni jsou ve Frieren hlavními nepřáteli, jsou to bytosti bez duše, zákeřné a záludné a jejich jediným smyslem je vraždit. I na ně ale s tím, jak se bude v dalších svazcích příběh vyvíjet, začne čtenář nahlížet trochu jinak.

Silné ženské postavy a naprostá absence jakéhokoliv „fan service“, tedy materiálu nad rámec příběhu, který je přidaný čistě pro potěchu čtenáře a který mívá mnohdy pikantní nádech, vede řadu čtenářů ke spekulacím o tom, že je autorkou scénáře žena. Není bez zajímavosti, že v porovnání s množstvím informací, které máme o autorech běžně k dispozici, od biografických medailonků v nakladatelstvích po obsáhlé rozhovory, se o autorech Frieren nedá kromě jejich předchozí tvorby dohledat v podstatě vůbec nic. Střeží si podle všeho své soukromí natolik, že nevíme s jistotou ani to, zda stojí za příběhem scenárista nebo scenáristka.

Stejně jako v jiné japonské manze, je i ve Frieren zjevná jistá obsese Německem. Propisuje se do všeho, do krajiny, architektury, jídla, ale především do jmen a místopisných názvů. Nová skupina složená z Frieren (mrznout), Fern (vzdálený) a Starka (silný), putuje po stopách původní hrdinské skupiny složené z Himmela (nebe), Eisena (železo) a Heitera (veselý) na nejsevernější cíp světadílu, do Ende (konec), kde stojí hrad krále démonů a kde se podle spisu, který po sobě zanechala velká čarodějka Flamme (plamen), nachází také Aureole, nebe, místo, kde spí duše a kde s nimi můžete promluvit.

Frieren nepřináší akční čtení, je to hloubavý, laskavý příběh o tom, jak důležité je navazovat vztahy, přestože s sebou přinášejí nevyhnutelně i bolest, protože ať chceme nebo ne, cesty našich vlastních hrdinských skupin se jednoho dne musejí rozejít. A jak se ukázalo, nepřekračují hrdinové komiksu jen hranice žánru, ale i samotného papíru: v květnu 2024 zaútočil šílenec v tchajwanském metru na cestující. Možným fatálním následkům zabránil jeden z cestujících, Sü Žuej-sien, který se na útočníka vrhl a za cenu hluboké řezné rány v obličeji jej odzbrojil. Když se ho později novináři ptali, kde sebral odvahu, řekl: „Být tu hrdina Himmel, udělal by to určitě taky!“