Téma noci bylo ve společenských vědách dlouho opomíjeno. Tradiční věda vnímala noc spíše jako „prázdný prostor“ nebo pouhou přestávku v lidské činnosti. Historici se začali nocí a nočními aktivitami hlouběji zabývat asi až v sedmdesátých letech 20. století a antropologové zřejmě až v posledních patnácti letech. Trend těchto studií se zpožděním konečně dorazil i k nám, a to ve stejném pořadí. Nejprve předloni v nakladatelství NLN vyšla znamenitá kniha Vytváření socialistické noci. Společnost, představy a každodennost v Československu 1945-1960 od historičky Lucie Duškové (1985). A v loňském roce následovala publikace Tma tmoucí. Noc a tma v interdisciplinárních perspektivách a reflexích. Její autoři se nocí a tmou zabývají z hlediska antropologického, literárně-vědného a filmového, ale také v kontextu dějin vědy. Přičemž někteří se nocí ani tmou vlastně skoro nezabývají.

Tematicky nejvýživnější je asi kapitola sociální antropoložky Gabriely Fatkové Temné tropy. O antropologii noci a temnoty, která právem poukazuje na to, jak proměnlivé jsou významy noci v transkulturním srovnání. Výrazně samozřejmě záleží na geografických podmínkách: u Eskymáků/Inuitů v některých týdnech není denní světlo tolik žádané a oslavované jako v jiných kulturách, protože právě noc je vhodnější pro lov tuleňů. Světlo je pro lovce nepřítelem, proto si na ně při návratu z lovu k ránu stěžují. Ale na druhou stranu světlé polární noci jsou tamními domorodci pozitivně vnímány jako velmi prospěšné. Využívají je bezezbytku a spát jdou až v pozdních ranních hodinách. Tmavé části roku a zvláště noci Inuité využívají k hovoru a zpěvu: „Recitace má přivolat slunce zpět a nastartovat znovu plodivou sílu.“ Jednoduchá binární dvojice den – světlo či noc – tma tedy u Eskymáků/Inuitů neexistuje: „Tma není příčinou noci a den zas není nutně určen světlem.“

Takřka univerzálně také platí, že mnohé aktivity, jež provozujeme převážně v noci, se klasifikačně nachází na hraně sfér legální/nelegální, morální/ nemorální či tajná/veřejná. Někdy jde ovšem o činnosti hodně specifické. V Keni se prý vyskytují tzv. noční běžci: „Jsou to muži, kteří v noci nazí pobíhají mezi domy a vyrušují sousedy (např. tím, že jim na střechu házejí písek nebo kameny anebo udeří holým pozadím do dveří a utečou). Nočním běžcem se stane člověk, jemuž se nedaří dostát ideálního reprodukčního statusu (heterosexuální soužití s vyváženým počtem dětí obojího pohlaví). Nočním během, kdy jsou rušeni sousedé (mimo jiné i od soulože), si běžec přivlastňuje prokreativní kapacity svých sousedů, a ty může ještě téže noci využít doma.“

Jiný aspekt noci, totiž jako dobu ohrožení, kdy z úkrytu vylézají vražední predátoři, v knize tematizuje estetik a germanista Martin Boszorád. V návaznosti na fenomén „chiaroscura“ a na to, že právě dynamika mezi světlem a tmou zásadně (spolu)konstituuje výrazovost uměleckého díla, rozbírá australsko-americký scifi horor Černočerná tma. Hlavní postavou je Riddick, která má uměle modifikované oči, díky kterým vidí ve tmě, ale současně je citlivý na silné světlo, pročež za dne musí nosit tmavé brýle. Díky této své výjimečnosti je jedním z mála, komu se v závěru daří uniknout z cizí setmělé planety, na níž řádí masožraví noční netvoři nesnášející světlo. Kapitola pokazuje mimo jiné na paradox: „Když člověk rozsvítí světla, jen se tím utvrdí v tom, že noc (nebo černočerná tma?) kolem něj už nastala.“

Další kapitoly se zabývají plánovanými pobyty v temnotě jako podnětem k praxi tvůrčího psaní, případně tmou v textech jednoho konkrétního umělce, například v pohádkách Karla Šiktance. A další se noci a tmy dotýkají jen okrajově a zmíněné pojmy u nich slouží jako metafory. Například studie Slovanský upír na nočních výpravách. Jak vstoupil slovanský vampyrismus do světové kultury od Michala Téry pojednává hlavně o tom, že víra v upíry existovala u řady etnik (Keltové, Anglosasové, severští Germáni), ovšem vymizela u nich, takže v 18. století, tedy v době, kdy se západní Evropa seznamuje se slovanským vampyrismem, se pro ni už jedná o jev „zcela exotický“. V čem byl ale tradiční upír nočním tvorem ani jak se tento jeho rys popkulturně inovuje, to autor nechává stranou. (Dodejme, že třeba upíry ve Stmívání už nepálí sluneční svit, ale na slunci jejich kůže jiskří, jako kdyby měli „tělo posázené tisíci drobných diamantů“.) Podobně kapitola V světle poznání, ve tmě pověry. Psychotronika jako součást československé vědy v šedesátých až osmdesátých letech 20. století od Antonína Kudláče má metaforickou „tmu“ pouze v názvu. V tomto smyslu byl „oslí můstek“, díky němuž se některé, jinak kvalitní texty ve sborníku ocitly, opravdu hodně vachrlatý.

Každopádně nějaký začátek zkoumání o noci to nepochybně je, snad se tedy bude dále rozvíjet, třeba i o něco systematičtěji a koncentrovaněji na vytčené téma…