„Každý ho máme ve svém blízkém okolí, ale víme o něm vlastně hrozně málo,“ prohlašují redaktoři deníku Alarm Magdalena Dušková a Pavel Šplíchal ve své knize Neříkejte tomu ezo: Česko uprostřed spirituální revoluce o „ezu“, tedy alternativní spiritualitě.

Přibližují několik poutavých příběhů lidí, z nichž někteří se k alternativní spiritualitě dostali víceméně sami, další vlastně nedobrovolně vlivem rodičů; v některých kapitolách sledujeme příběhy, které mají alespoň relativně šťastné završení, jiného hrdinu zase opouštíme v okamžiku, kdy se zcela zapleten do konspiračních teorií psychicky zhroutil a skončil na psychiatrii. Pozoruhodné je vyprávění dvou mužů, kteří se s alternativní spiritualitou v její krajní formě z racionalistických důvodů rozešli, ale dané životní etapy nelitují. Jeden z nich přiznává, že se díky ní naučil soustředit výhradně na jeden problém, což mu pak pomohlo v práci programátora. A skoro až nostalgicky na své staré já vzpomíná: „Zažil jsem lidské emoce v plné až extrémní míře. Měl jsem v té době plný a naplněný život, hned ráno jsem při půlhodinové meditaci dosahoval až psychedelických zážitků, plakal jsem během tanců, myslel si, že mluvím sumersky. Bylo to kouzelné. Přerod z toho byl bolestivý a myslím, že ve vyšším věku už bych ho ani nemusel zvládnout.“ Mrazivý je příběh člověka, který se (prý) setkal s personalizovaným esenciálním zlem.

Autoři celkově předestírají různé podoby a projevy alternativní spirituality, včetně komerčních a takových, které se podivně propojují s politikou (Tomáš Pfeiffer). Obecně dávají za pravdu naší asi největší současné odbornici na dané téma, religionistce Zuzaně Kostićové, podle které má tato spiritualita svoje pozitivní, neutrální i negativní stránky: „Není ničím jako celek nebezpečná. Koexistujeme tady s ní už desítky let a nic hrozného se neděje. Stejně jako cokoli, co člověk dělá, umí generovat nebezpečné a okrajové jevy, ale nedělá to o nic více ani o nic méně než jakékoli jiné náboženství.“ Zároveň považuje za univerzální, že „člověk má jako bytost spirituální potřeby“.

Ve shodě s tím kniha ukazuje, že alternativní spiritualita může být „hravá, zábavná a veselá, může pomáhat utužovat přátelství i vztahy v rodině. Může člověku dát smysl v momentech, kdy nic jiného už smysl nedává.“ Současně ale může nabízet řešení až příliš snadná či iluzorní: pokud úpíte pod jhem patriarchátu, můžete navštívit ženský kruh; pokud je doktor v nemocnici arogantní, můžete navštívit léčitelku; pokud máte málo peněz, můžete si mentálně „manifestovat“ bohatství (a vesmír vám ho údajně pošle). Ovšem autoři si dávají záležet na tom, aby zdůraznili, že četné z probíraných duchovních činností si mohou dovolit jen lidé movití. A třídní aspekt se promítá i do metafyzických představ jejich hrdinů. K finančně zajištěnému manželskému páru, který počítá s tím, že oba převibrují do vyšších energetických pásem, autoři kousavě dodávají: „Že patří jako podnikatelé a vysokoškoláci mezi vybranou skupinu, nepochybují, stáří duše a třídní privilegia se tu pozoruhodně překrývají.“

Alternativní spiritualita může být extrémně nebezpečná, zvláště pokud pod jejím vlivem někdo odmítne standardní léčbu. Může mít přitom nejrůznější politickou profilaci. Je zjevné, co mají redaktoři levicového Alarmu na mysli, když v závěru deklarují: „Spiritualita v minulosti často byla a dodnes je součástí boje za lepší svět. Spiritualita ani víra v Boha nejsou nepřátelé lidí usilujících o spravedlnost. Mnohdy jsou to jejich největší spojenci.“ Což věru není překvapivé zjištění, překvapivější by bylo zkoumat, kolik pravicových extrémistů by bylo ochotno podepsat totéž.     

Magdalena Dušková a Pavel Šplíchal knihu prezentovali i v rozhlasovém pořadu Hergot, který naznačil, že se do knihy zdaleka nevešlo všechno: například jak výrazně se původně odlišoval postoj obou autorů ke spiritualitě nebo jak na tomtéž duchovním festivalu mohou koexistovat odlišné formy spirituality, toxické i ty autorům sympatičtější (Marek O. Vácha).   

Škoda že třeba právě toto v knize nerozvedli více. Nicméně dokud Kostićová nevydá vlastní knihu o české alternativní spiritualitě (plánuje se svazek Alternativní spiritualita v době antropocénu), zůstane titul Neříkejte tomu ezo jedním z mála relevantních zdrojů (citováni jsou v něm i další odborníci). Výklad se nese v duchu  vyhroceně antikapitalistické rétoriky, což nemusí každému čtenáři vyhovovat, i když představy o duchovním „selfmademanství“ a zásluhách zřejmě skutečně korespondují s neoliberalistickým individualismem, který autoři odmítají. Třeba kapitolou o zlu se ale zase z opačné strany možná vystavili riziku obvinění z „hříchu“ esencialismu.

Souhlasíme s autory, že „hledat a nacházet významy ve snech či meditacích je do velké míry povznášející“. Nicméně zkoumat a snažit se pojmenovat prožitky těch, kteří za cesty do podobných spirituálních světů utratili statisíce korun, nebo v nich zcela uvízli, může být stejně tak fascinující jako ošemetné a zrádné.