Těšínská rodačka Danuta Chlupová (nar. 1968) představuje výrazný literární hlas reprezentující polsky hovořící menšinu. Její tvorba přitom zůstává zajímavým způsobem rozkročena mezi polštinu a češtinu: debutovala v roce 2017 s polsky psaným románem Blizna, který o čtyři roky později přeložila do češtiny pod názvem Jizva (2021, Vyšehrad). Rovněž romány Třetí terapie (2024, Vyšehrad) a Varhaník z mrtvé vesnice (2023, Vyšehrad) napsala a vydala nejprve polsky, další dva romány pak jsou k dispozici (zatím?) pouze v polštině a naopak aktuální Vrstvy na dně dle všeho autorka psala od počátku česky. Napříč oběma jazyky je její tvorbě společné téma paměti míst a jejího dopadu na tamní obyvatele, přičemž geograficky se neomezuje jen na slezské česko-polské pomezí: román Třetí terapie se například odehrává v současné Osvětimi. Ve Vrstvách na dně se nicméně vrací zpět na Karvinsko, konkrétně do vsi Těrlicko, kde na osudu tří generací žen zpracovává nedávnou, dosti pohnutou minulost tohoto regionu.

Úvodní scéna knihy navozuje situaci, již zejména čtenářky budou z vlastní zkušenosti znát velmi důvěrně. Padesátnice Ilona si dělá starosti o matku, která je už tři roky vdova a dle všeho začíná trpět výpadky paměti a plést si místa, data a jména. Do toho se chystá rodinná sešlost, přičemž odpovědnost za většinu příprav spadne tak nějak automaticky právě na Ilonu. Jak tomu ale bývá, není všechno takové, jaké se zdá být, a matčina zdánlivá počínající demence je ve skutečnosti odrazem událostí, které po celý život před svými dětmi tajila.

Vlastní příběh se začíná odvíjet v kulisách druhé světové války, která vnesla do národnostně pestrých poměrů ve Slezsku chaos. Zatímco místní mezi Čechem, Polákem a Němcem příliš nerozlišují, koneckonců všichni jsou schopni se domluvit lokálním dialektem, pro okupační moc se jedná o záležitost prvořadého významu; a ve výsledku nejen pro ni. Přihlášení se k určité národnosti s sebou totiž nese dalekosáhlé následky – od menších přídělů v případě Poláků až po sice mnohem lepší přístup ke všemu možnému zboží, ale zároveň riziko povolání na frontu v případě Němců. Ztráta veškerých dosavadních jistot zasáhne i mladou Olgu, Iloninu babičku, a její rodinu skládající se z invalidního otce, nevlastní matky a bratra Emila. Útěchu nachází jen v náruči svého přítele Milana, což po nějaké době nezůstane bez následků. Mnohem zásadnější dopad na celou rodinu má však Emilovo fatální rozhodnutí, v jehož důsledku utrpí ve finále všichni zúčastnění.

Neméně zásadně ovlivní Olgu a její rodinu i rozhodnutí úřadů postavit přehradu, jejíž nádrž zaplaví velkou část původní těrlické zástavby, včetně Olžina domova. Zejména na příkladu starších obyvatel vsi autorka otevírá otázky identity spjaté s konkrétním místem, kterému je souzeno zmizet pod vodou. Nakolik je možné přijmout nově postavené domy za vlastní domov, nakolik lze sounáležitost s rodnou hroudou vykoupit moderním vybavením do domácnosti? Kulisy se oproti druhé světové válce mění, otázky (ne)možnosti vzdát se vlastní identity výměnou za materiální výhody však zůstávají. Zmíněná vodní nádrž se přitom nestává jen symbolem zkázy ve službách pokroku, pod vodní hladinu se může uschovat i ledacos, na co by člověk raději zapomněl a od čeho by se nejraději definitivně odstřihl. Takovou možnost však zdaleka nemají všichni – na příkladu Emila autorka ukazuje, že někteří lidé jsou nuceni následkům vlastního rozhodnutí čelit po celý zbytek života. Ilona a její matka se pak dokáží, každá po svém, ale zároveň velmi podobným způsobem, s tragickými událostmi z minulosti vyrovnat až s dlouhým časovým odstupem.

Románem se prolíná i řada dalších motivů, významnou roli v něm hrají víra v Boha, specifická slezská identita nahlížená ne vždy s pochopením a vstřícností z české i polské strany, z konkrétněji uchopitelných témat pak lze zmínit záplavy, které východní části republiky postihly v roce 1997. To vše představuje v autorčině podání bohatou mozaiku, která dodává příběhu žen tří generací na plastičnosti. Příběh je sice zasazen do konkrétního prostředí, do značné míry inspirován skutečnými událostmi (částečně popsanými i v reportážní sbírce polské novinářky a spisovatelky Otylie Toboły Lutyňské tango), srozumitelný je však univerzálně.