V nedávno publikovaném článku se rusista Ilya Kliger zamýšlel nad tím, jak by vypadala literární studia, kdybychom věnovali více času četbě sémiotika Jurije Lotmana a o něco méně knize S/Z Rolanda Barthese. Tuto legitimní a smysluplnou otázku lze vztáhnout i na další představitele slovanské a středoevropské teoretické tradice humanitních věd, mezi nimiž jsou například Jan Mukařovský a Jiří Levý. Kniha Jelizavety Getty je tak dalším krokem vpřed v rámci nezbytné teoretické revize a jistě se stane nepostradatelným nástrojem pro každého, kdo se chce ponořit do Levého díla. Autorka vychází z rozsáhlé bibliografie českých a zahraničních autorů a také z řady svých předchozích badatelských aktivit, jež tato kniha završuje. I když to název nenaznačuje, studie je postavena především na archivním výzkumu. Právě toto pevné metodologické ukotvení jí dodává na kvalitě, ale také přináší určité omezení. Přestože záměrem bylo poskytnout ucelený, komplexní a systematický popis všech různých aspektů Levého tvorby (s. 12) a zahrnout aspekty „geneze, analýzy, interpretace a recepce“ (s. 12), nelze říci, že by všechny tyto cíle byly splněny v téže míře. Kniha je však výjimečná tím, že zveřejňuje dosud neznámé materiály, a to v pečlivém chronologickém a kontrastivním uspořádání. Díky tomu nabízí nové perspektivy interpretace a kontextualizace Levého, i když je v některých případech nedostatečně formuluje.

Autorka rozdělila knihu do deseti různorodých kapitol. Kapitoly 1 a 2 se zabývají Levého dětstvím a jeho akademickou dráhou (s. 15–24 a 25–29). Výběr biografických údajů se zaměřuje především na postupné intelektuální dozrávání Levého myšlenek, tak jak je on sám postupně formuloval ve studiích předložených k získání různých akademických titulů; je mezi nimi jeho diplomová práce The Poetry of T. S. Eliot, its Unity and Development (1949) a doktorská práce Vývoj překladatelských theorií v české literatuře (1959). U každé z nich je uveden stručný souhrn obsahu a doplněna je i analýza jejich začlenění do vývoje autorových koncepcí.

Kapitola 3 nese název „Tematické zaměření Levého díla“ (s. 30–55). Ačkoli je Levého dílo předmětem bádání již po několik desetiletí, autorka správně poukazuje na to, že téměř všechny předchozí studie se zaměřovaly na oblast překladatelské teorie a že stále chybí dostatečné uznání a zdůraznění rozmanitosti a interdisciplinarity jeho intelektuální produkce z širšího pohledu. Konkrétně se v této kapitole autorka podrobně zabývá Levého příspěvky v oblasti studií anglické psané literatury, versologie a literární teorie. I zde postupuje chronologicky a každou studii shrnuje. Tato výkladová strategie vede k určitým opakováním v průběhu argumentace, ale dodává jasnost a přesvědčivost tezi, že veškerá autorova práce je úzce propojena a promítá se paralelně v různých teoretických počinech. Čtenář zde mimo jiné najde Levého studie o fenoménech, jako je skotský poetický regionalismus, poezie Walta Whitmana, anglické divadlo alžbětinské doby, ale též jeho srovnávací analýzu prozodické struktury renesančního sonetu nebo náměty k aplikaci tehdy nejnovějších metodologických trendů kybernetiky a exaktních věd na studium literatury. Není pochyb o tom, že Levého rozmanité zájmy a postřehy mohou upoutat pozornost současných badatelů a obohatit jejich výzkum.

Podobný charakter má také kapitola 5, „Levého teoretická práce v oblasti překladu“ (s. 86–136) – věnuje se vývoji teoretických koncepcí v oblasti translatologie. Ačkoli se jedná o nejznámější část Levého odkazu, autorka i zde odhaluje řadu dosud neznámých příspěvků, které obohacují jeho dosavadní teoretický profil. Getta podrobně popisuje, jak byly jednotlivé články a dílčí studie pozměněny při jejich pozdějším začlenění do Levého dvou zásadních děl, České teorie překladu (1957) a Umění překladu (1963). V poslední podkapitole, vycházející z předchozích autorčiných studií, jsou také poutavě popsána postupná vydání poslední knihy, zejména důležité změny provedené v německém překladu z roku 1969. Getta v této části nabízí definitivní přehled turbulentní nakladatelské historie Umění překladu, na který bude od nynějška nutné odkazovat.

Kapitoly 6, 7 a 8 jsou věnovány studiu Levého překladatelské činnosti a jeho pedagogickým a osvětovým aktivitám (s. 137–143, 144–159 a 160–176). V první z nich autorka uvádí seznam Levého překladů a odhaluje jeho protichůdná vyjádření o vlastní překladatelské činnosti. Díky její usilovné archivní práci se navíc seznam Levým přeložených básní rozrůstá z dosud známých dvanácti na osmnáct, což je samo o sobě významným vědeckým přínosem. V sedmé kapitole se autorka opět vrací k událostem popsaným v kapitole 2 („Akademická dráha“), a sice k pozicím, které Levý postupně zastával na různých univerzitách: nechybí ani výčet předmětů, které vyučoval, a sylabus každého z nich prakticky rok po roce. Zohledňuje také názory kolegů na Levého profesní činnost a jeho osobní přínos, aniž by sklouzávala k přílišnému obdivu nebo opouštěla přísně akademický přístup. Osmá kapitola se zabývá publikační činností, organizací kongresů, veřejnými přednáškami různého druhu a aktivitami v rámci profesních sdružení Kruh překladatelů a Překladatelská sekce Svazu československých spisovatelů. Zajímavým případem je organizace VI. kongresu Fédération Internationale des Traducteurs v Praze v roce 1969, který musel být kvůli invazi vojsk Varšavské smlouvy a následnému politickému napětí nakonec zrušen a konal se ve Stuttgartu. Getta i zde prokazuje vynikající vypravěčské dovednosti a schopnost vzbudit zájem čtenáře, přičemž poskytuje mnohé údaje, které mohou být využity například pro výzkum sociologie vědeckého pole v poválečném Československu.

V kapitole 9, „Závěrečná úvaha s výhledem do dalšího výzkumu“ (s. 177–182), autorka na jedné straně bilancuje provedenou práci: „Tuto publikaci […] považujeme spíše za kaleidoskop nevyčerpatelného spektra podnětů k dalšímu výzkumu jednotlivých aspektů jeho života a díla.“ (s. 182) Na druhé straně se zabývá „aktuálností“ Levého díla v současné translatologii, což spočívá ve výčtu zmínek o jeho myšlenkách v mezinárodní bibliografii, zejména v učebnicích, slovnících a příručkách, jako je Routledge Encyclopedia of Translation Studies a další. Z této studie vyplývá závěr, který formulovala již Zuzana Jettmarová, totiž že na mezinárodní scéně stále přetrvává zkreslený obraz Levého přínosu, v němž je přikládán nadměrný význam článku „Translation as a Decision Process“, publikovanému anglicky v roce 1967.

V poslední, velmi zajímavé kapitole 10, „Využité metody výzkumné práce“ (s. 183–196), autorka reflektuje výzvy, problémy, specifika, možnosti a limity výzkumu s archivními materiály: „Popisujeme lokalizaci archivních pramenů, postup práce s nalezenými dokumenty, jejich analýzu a interpretaci.“ (s. 186) Tuto kapitolu lze číst jako rekonstrukci procesu vzniku samotné knihy a toho, jak byla organizována na základě nepředvídaných, postupných nálezů. Lze ji také číst jako metodologický úvod do archivního výzkumu, neboť obsahuje přehled bibliografie a úvahy o jeho specifičnosti. Bezpochyby je pro knihu velkým přínosem a další badatelé se jí mohou inspirovat.

Getta nabízí důkladný a inspirativní přehled nejrůznějších fazet Levého myšlení, čímž přispívá k jeho upevnění jakožto prvořadé osobnosti teorie překladu a středoevropského myšlení 20. století a zároveň dokazuje jeho přetrvávající relevantnost a otevírá nové perspektivy studia. Domnívám se však, že knize chybí hloubka v oblasti interpretace a kontextualizace nalezených archivních materiálů. Jakým způsobem se tyto nové materiály integrují do širších analyticko-interpretačních celků, které jsou nezbytné pro odhalení jejich přesného významu? Existují tři relevantní kontexty, do nichž je třeba tuto výzkumnou práci začlenit.

Zaprvé, Levého postavení v rámci současných debat o translatologii a teorii současné literatury; jinými slovy: v jakém smyslu je Levý „průkopníkem“ ukazujícím nové možnosti výzkumu pro současnost, kterou od osmdesátých let 20. století charakterizuje takzvaný „kulturní obrat“? Getta se této otázky dotýká v kapitole 9, kde uvádí odkazy na Levého v současné zahraniční literatuře. Tento výčet však ještě nestačí k dostatečnému vysvětlení konkrétních aspektů a určení současných teoretických směrů, které by mohly profitovat z intenzivnějšího dialogu s Levého dílem.

Zadruhé, Levého postavení v teoretických debatách dané doby, tj. ve čtyřicátých až sedmdesátých letech 20. století, které byly poznamenány převahou koncepcí lingvistického strukturalismu a oživením dominantního (prakticky výlučného) principu sémantické ekvivalence jako měřítka hodnoty jakéhokoli konkrétního historického překladu. Autorka se příležitostně zmiňuje o vědeckém a paradigmatickém kontextu v humanitních vědách během Levého „aktivního desetiletí“ v bodě 4.1 „Vliv dobového kontextu na Levého badatelské zaměření“ (s. 56–58), ale věnuje mu jen málo prostoru, soustřeďuje se spíše na kvalitu překladů v tehdejším Československu (což bylo skutečně jedno z témat trvalého zájmu Jiřího Levého). Několikrát se také zmiňuje o rozmachu neopozitivistických koncepcí a metod exaktních věd, které úzce souvisejí s vývojem sémiotiky, teorie informace a kybernetiky, aniž by se však zabývala jejich teoretickou hodnotou. Velmi zřídka zmiňuje představitele teorie lingvistického strukturalismu, jako jsou Georges Mounin, John Catford, Eugene Nida a Roman Jakobson (s. 70). Je však zajímavé, že upozorňuje na „obtížnou metodologickou zařaditelnost“ (s. 58) Levého koncepcí v rámci dominantních strukturalistických koncepcí oné doby: „K dalším příčinám poměrně nízkého dobového povědomí o Levého díle v mezinárodním měřítku lze počítat nezařaditelnost jeho teorie do řady distingovaných paradigmatických obratů v translatologii.“ (s. 70) Jedná se o klíčovou otázku pro správnou interpretaci Levého historického významu, ale chybí podrobnější rozebrání příčiny této „obtížné zařaditelnosti“: do jaké míry nebo na jakých úrovních či v jakých konkrétních aspektech jsou premisy Levého s tehdy dominantními koncepcemi západního lingvistického strukturalismu („ontologického“, podle výstižné definice Patricka Sériota) buď slučitelné, nebo k nim jsou radikálně protichůdné.

Posledním relevantním kontextem, z něhož nejsou vyvozeny všechny nezbytné teoretické závěry související s nashromážděnými materiály, je – zatřetí – Levého postoj k teoretickému vývoji českého funkčního strukturalismu. A to navzdory tomu, že tomuto interpretačnímu kontextu je v knize věnována mnohem větší pozornost než ostatním zmíněným; zejména v podkapitole 4.4.1, „Rysy českého strukturalismu v Levého teorii“, která se zabývá především Mukařovským (s. 70–80), a 4.4.2, „Východiska Levého tezí a překladatelsky orientované studie prvních pražských strukturalistů“, která se zaměřuje na studium podobností mezi Levým a studiemi o překladu v raném období Pražské školy (s. 81–86). Ve skutečnosti jsou tyto tři systematické interpretační kontexty úzce propojeny. Jejich vzájemnou souvislost lze formulovat následovně: Levého specifické zakotvení v tradici českého funkčního strukturalismu vysvětluje jeho odstup od dominantních myšlenek své doby a zároveň svědčí o jeho heuristické a inspirativní hodnotě pro současný výzkum.

Z dnešního pohledu, v souladu s „optickými zákony historie“ (podle svérázného nihilistického pojetí historického dynamismu Jurije Tynyanova, kterému se Mukařovský pokusil stanovit určité meze), lze snadno nahlédnout, že teorie překladu lingvistického strukturalismu byla v podstatě pokusem o zdůvodnění tradičních koncepcí postromantické poetiky 19. století zaměřujících se na uměleckou kreativitu s využitím pseudovědecké terminologie a metodologického aparátu. Stručně řečeno: podle strukturalistické teorie překladu jsou literární díla vnímána jako nositelé jednoznačného sémantického významu, který je spojen s intencí geniálního autora a který musí být v překladu povinně reprodukován v cílovém jazyce. Lingvistický strukturalismus se snažil ospravedlnit transcendentní význam a kanonickou estetickou hodnotu (nezávislou na historických interpretacích) uměleckých děl na základě pojmu „motivovaného“ vztahu mezi rovinou formy a obsahu. Adekvátní reprodukce sémantického obsahu originálu bez ohledu na kulturní kontexty cílového jazyka stanoví normativní kritérium sémantické ekvivalence, které je jediným kritériem, jež musí překlady splňovat. Všechny tyto obecné rysy, charakteristické pro teorii překladu lingvistického strukturalismu v letech 1940–1970, jsou razantně zpochybňovány různými proudy současné teorie překladu. V tomto smyslu byli všichni Levého současníci zcela zapomenuti, nejsou zmiňováni v bibliografii současných výzkumníků a žádnému z nich (Catford, Jakobson, Nida, Newmark atd.) není přisuzována žádná hodnota kromě čistě „archeologické“. V nejlepším případě je dnes teorie lingvistického strukturalismu považována za bezvýznamnou banalitu, v nejhorším případě za ospravedlnění eurocentrické xenofobie. Relativní opomenutí Levého by v tomto smyslu nebylo žádnou výjimkou z pravidla ani anomálií, ale zcela běžným a legitimním jevem, který se bez přílišných subtilných rozlišení rozprostírá nad celou chronologickou vrstvou dějin překladatelské teorie.

Rysy lingvistického strukturalismu jsou naopak diametrálně odlišné od předchozího, modernistického paradigmatu, které převažovalo v letech 1890–1930. V rámci něj vynikají geniální formulace o překladu ruského formalismu a českého strukturalismu. Z tohoto důvodu se postavení Jiřího Levého vyznačuje zásadním a neřešitelným protikladem, na který výzkumníci často poukazují. Dalo by se to nazvat jakousi tragičností Levého historického postoje. Na jedné straně Levý navazuje na teoretickou tradici českého funkcionálního strukturalismu, z níž přebírá řadu koncepcí, na druhé straně se Levý nepochybně snažil přizpůsobit teoretickým konvencím, které v jeho době převládaly. Getta správně upozorňuje na tento vnitřní rozpor – s nímž Levý bojuje v celém svém díle –, když poukazuje na to, že „částečný odklon od systémového hlediska českého strukturalismu se projevuje v některých Levého pracích k integraci metod exaktních věd do literárněvědného výzkumu“ (s. 72). Levého překladatelská teorie obsahuje nepochybně rysy převzaté ze strukturálního logocentrismu, například v pasážích, kde hovoří o „uměleckém díle v přísném slova smyslu“, v jeho stěžejní definici překladu jako komunikačního procesu sémantického dekódování a rekódování nebo ve formulacích jako například „překlad musí samozřejmě být co možno přesnou reprodukcí původního díla“ (s. 134). Stejně jako pro jeho současníky je i pro Levého umění definováno „vnitřní spojitostí nebo strukturní analogií mezi signifiant a signifié v oblasti verše“ (s. 48). Na rozdíl od modernistické teorie překladu, která klade důraz na vytváření nových významů prostřednictvím samostatné formy, má pro Levého proces překladu subjektivní kořeny, jak dokazuje jeho analýza hodnoty Čapkova překladu Apollinaira jako závislé na „kongeniálnosti“ obou autorů (s. 81).

Přestože dobové překladatelské teorie měly na Levého zcela zřejmě negativní vliv, je naprosto jasné, že jeho koncepci nelze redukovat na pouhé opakování stejného strukturalistického pojetí překladu jako sémantické reprodukce, ale že je nesrovnatelně bohatší a komplexnější. Jak Getta vysvětluje v podkapitolách 4.1.1 a 4.1.2, propojení s domácí tradicí vede Levého k tomu, že do své teorie přidává problematiku, kterou západní strukturalistická teorie musela potlačit nebo vyloučit, aby mohla načrtnout svá mechanická, až matematická zjednodušení estetických prvků. Existuje mnoho oblastí jeho teorie, v nichž domácí vliv převyšuje a deformuje zjednodušující vliv zahraniční teorie.

Snad první badatelkou, která upozornila na bohatost teorie překladu v klasickém období českého funkčního strukturalismu, byla Jana Králová. Jednou z největších zásluh Gettiny knihy je, že se řídí touto myšlenkou a studuje „strukturalistické stopy v Levého teorii“ (71). I když ze srovnávací analýzy tohoto zásadního aspektu nevyplývají všechny nezbytné závěry. Texty autorů jako Vilém Mathesius, Pavel Eisner, Vojtěch Jirát, René Wellek, Vladimír Procházka, František Novotný, Felix Vodička, Roman Jakobson, Jan Mukařovský a další, publikované převážně v časopise Slovo a slovesnost v letech 1926–1948, představují jedinečnou epizodu v historii teorie překladu 20. století a zasloužily by si ze strany odborníků mnohem větší pozornost. Jedná se o texty plné inovativních a cenných myšlenek, které by mohly hluboce ovlivnit současné trendy v translatologii. Levý těmto předchůdcům pozornost věnuje a integruje jejich myšlenky do své práce, ale zasazuje je do ústřední koncepce překladu jako reprodukční činnosti, která je zbavuje velké části jejich kritického významu. Česká funkcionalistická teorie zaujímá u Levého podřízené postavení a dominantní teoretický rámec je čerpán z koncepcí lingvistického strukturalismu.

Dobrým příkladem této podřízenosti může být článek Viléma Mathesiuse „Poznámky o překládání českého blankversu a o českém verši jambickém vůbec“ (1943). Mathesius provádí podrobnou srovnávací analýzu, která se opírá o vyčerpávající statistický výčet formálních kvalit originálu a následných českých překladů Shakespearova Hamleta, zejména překladů Josefa Sládka (1899) a Aloyse Skoumala (1942). Podle Getty je důležité následující: „Téma pravděpodobnostních výzkumných metod, aktivně probírané ve společenskovědním výzkumu 60. let minulého století, bylo tedy mezi pražskými strukturalisty aktuální již mnohem dříve.“ (s. 82) Ztrácí se zde však ze zřetele odlišná heuristická funkce, která se přisuzuje matematickým metodám. Pro strukturalismus 60. let sloužily matematické analýzy formálních vlastností k izolaci děl od jejich systematických kontextů a k potvrzení jejich autonomní kanonické hodnoty. U Mathesia jsou naopak statistické výpočty využívány ke studiu dynamiky literárních jevů, a především umožňují vyvodit závěry o „vývojovém významu“ pozorovaných jevů (což je další termín, který čeští strukturalisté převzali z ruského formalismu a vyvinuli velmi originálním způsobem). Jak Mathesius ve své studii překladů Hamleta, tak Procházka ve studii překladů Minny von Barnhelm a Jirát ve studii překladů libreta Dona Juana přikládají reprodukci původního významu minimální důležitost. Naopak je zajímají transformační schopnosti překladu v cílovém literárním systému a způsoby, jakými se přizpůsobují dominantní poetické konvenci nebo ji porušují.

Levého důraz na reprodukční aspekt překladu, srovnatelný s pojmem sémantické ekvivalence, který v jeho době převažoval, odsouvá úvahy převzaté z klasického období funkčního strukturalismu stranou. V tomto smyslu považuji za velmi relevantní další z Gettiných postřehů, a sice že Levý se obrátil ke škole Otakara Fischera. Bylo by zajímavé prozkoumat tuto domácí souvislost podrobněji. Metafyzická estetika Fischerovy „vnitřní formy“ se totiž jeví jako mnohem souladnější s myšlenkami lingvistického strukturalismu než s vnitřní dynamikou funkčního strukturalismu Pražského lingvistického kroužku. V poslední řadě materiály shromážděné v Gettině knize nevyhnutelně vyvolávají otázku: měl by být Levý považován za krok zpět ve srovnání s tezemi klasického období českého strukturalismu?

Jak je známo, Roman Jakobson po svém obratu k dogmatickým a esencialistickým postojům označil ruský formalismus za „dětskou nemoc“ literární teorie a jeho žák Viktor Erlich vyzval k záchraně „zdravého jádra“ formalistické literární teorie. Tento typ deformujících a zkreslujících interpretací je v historickém čtení děl minulosti velmi běžný, i když málokdy se vyskytuje v tak bezostyšné podobě jako u Jakobsona. Možná by se v současné době dalo u Levého navrhnout stejné čtení: „zachránit zdravé jádro“ Levého a vyjmout ho ze škodlivého vlivu dominantních západních konvencí dané doby. Obáváme se však, že jakmile bude tato jádrová teoretická koncepce obnovena, najdeme to, co již bylo řečeno – a možná lépe – představiteli první éry Pražské školy. Ať tak, či onak, Gettina kniha je cenným, důkladným a dobře zdokumentovaným podnětem k diskusi o významu a hodnotě Levého tezí v současné době.