Téměř fantasmagorická úvodní scéna Továrny na zlý sny (2021, č. 2025) čtenáře uvrhne do halucinogenního vnitřního světa plného paniky a spalujícího žáru. Hlavní hrdinka Nasrin Behzadi se v ní zoufale snaží dostat do telefonní budky a komunikovat se členy rodiny, především mladší sestrou Nushin a otcem bâbou. Spojení se však přerušuje a ke smysluplnému hovoru nedochází. Obdobné noční můry trápí ich-vypravěčku už od rané puberty, kdy zažila jedno z prvních životních traumat. Neschopnost komunikovat a vyjadřovat vzájemně pocity patří k hlavním tématům románu, jelikož to neumí ani jedna ze čtyř ústředních postav: matka (mâmân), obě sestry i Nushina čtrnáctiletá dcera Parvin. Jediná emoce, již dokážou všechny projevovat bez mrknutí oka, je vztek.

Guilt trip ze všech stran

S přísnou mâmân a mladší sestrou uprchla Nasrin do Německa v 80. letech kvůli válce v Íránu. Jejich milovaný bâba za nimi však přijet nestihl a byl popraven. Dcery tudíž vychovávala zhrzená, homofobní a často násilnická mâmân sama, a to nejen v souladu s perskou kulturou, ale taky pod taktovkou vlastní zahořklosti z nelehkého životního osudu. Nejprve se společně usídlili v severoněmeckém Lübecku, kde se mladé sestry se špatnou němčinou a s tmavší barvou pleti okamžitě staly terčem výsměchu místních vrstevníků. Automaticky se ocitly v jednom pytli s ostatními kanaky (hanlivý výraz pro osoby z Balkánu, Turecka nebo arabských zemí) – s těmi na základě vyloučení z většího kolektivu vytváří vlastní skupinu, čímž paradoxně dochází k nové ostrakizaci. Lübeck pro dívky představuje nenáviděné město s nebezpečnými neonacisty, a kýženou svobodu jim přinese až přestěhování do Berlína.

Nasrin kromě cizího původu od ostatních odlišuje další „stigma“ – opačná sexuální orientace, kterou sice sama nevnímá problematicky (sebeironicky se označuje za „butch medúzu“ a „vrčící lesbu“), ale její homosexualita trvale naruší vztah s matkou. Ta by dceru nejdříve chtěla vyléčit, a pak ji dokonce označí za blázna. Nejbližším člověkem se pro Nasrin logicky stává depresivní sestra Nushin, s níž prožívá všechny diskriminace každodenního rasismu i první rebelie a experimentování s omamnými látkami.

Rozmach pravicového konzervatismu

Queer bestseller Továrna na zlý sny (a dalo by se říct i zlou realitu) je prvotinou Hengameh Yaghoobifarah (nar. 1991), německo-íránské nebinární osoby žijící a tvořící v Berlíně. Příběh persko-německé lesby a barové vyhazovačky Nasrin, jež se po neobjasněném úmrtí sestry stane opatrovnicí pubertální neteře Parvin, vzbudil nebývalý mediální zájem, a to nejen u queer-feministického publika, ale i u všech čtenářů, kteří se chtějí podívat pod pokličku světa, jenž jim může být na míle vzdálený. Společně se spisovatelkou a novinářkou Fatmou Aydemir stojí Yaghoobifarah za esejistickým manifestem Euere Heimat ist unser Albtraum (Váš domov je naše noční můra) z roku 2019 vymezujícím se proti rasistickému pojetí domova v německém kontextu.

Autor/ka v románu zpracovává takovou nálož hutných témat (znásilnění, sexuální práce, smrt, lesbický sex, drogy, únos), že čtenář někdy neví, kam myšlenkově dřív skočit a co dřív vstřebat. V hlavní dějové lince odehrávající se v současnosti je Nasrin kolem čtyřiceti let a vyrovnává se se ztrátou tragicky zesnulé sestry. Jelikož nevěří neempatickým policistům a jejich klasifikaci případu jako autonehody, pátrá po pravé příčině sama a zároveň se učí být tetou na plný úvazek. Parvin jí situaci neusnadňuje – truchlí nad ztrátou matky, složitou pozicí mezi spolužáky, kouří trávu, krade v obchodě a lže ve škole. Třídní schůzky mezi německými matkami jsou pro čerstvou ‚rodičku‘, lesbickou mužatku z Íránu, opravdovým bonbonkem. Před opatrovnictvím bývala věčně zkouřená, sjetá, střídala sexuální partnerky a občas trpěla halucinacemi. Hledání pravdy vypravěčku zavádí do vzpomínek z mládí v Lübecku, z nichž první se odehrává už v roce 1981. Odkrývá život sídlištních přátel z imigrantských rodin a jejich první alko večírky a konfrontace s pravicovými radikály.

Od 90. let v Německu přibývaly případy násilných krajně pravicových útoků na přistěhovalce, docházelo k zapalování ubytoven, či dokonce rodinného domu, a románová skupinka lübeckých přátel unikne ze spárů agresivních nacistů na poslední chvíli. Jelikož odmítají pasivitu, začnou společně trénovat a založí levicovou antifašistickou organizaci, aby pro sebe i své potomky zajistili lepší budoucnost. Také znásilnění mladé neněmecké dívky proněmeckým radikálem, jež v příběhu postupně odkrýváme, představuje extrémní akt etnické diskriminace.

„Kámošstvo“ v baru

Navzdory častým – někdy ne příliš vydařeným přirovnáním („Paměť se mi už před nějakou dobou začala rozpouštět jako tabletka v kaluži“), které přibližují vypravěččino citové rozpoložení, se román čte rychle. Četné skoky do minulosti svižné tempo překvapivě nezpomalují a krásně pomáhají seskládat celé puzzle neobvyklého vypravování. Yaghoobifarah se nebojí břitké (sebe)ironie (dny počítá podle platíček antidepresiv po deseti, ne po sedmi) a syrových popisů, čímž narativ vyvolává autentický dojem. Neuvěřitelně a nepochopitelně vyznívá snad jen fingovaný únos čtrnáctileté Parvin, kterou jakožto drsná teroristka hodí do kufru od auta Nasrinina přítelkyně z mládí a fackuje ji při výslechu, jen aby jim vydala poslední matčin dopis. Rovněž na krimi zápletce, jež s únosem souvisí, by se daly najít nějaké nedostatky stejně jako na jejím rádoby rozuzlení v závěru a náhlém konci knihy.

Jazykově zaskočí v románu častá singularia tantum, tedy hromadná podstatná jména typu „spolujezdectvo“, „kámošstvo“, „zaměstnanectvo“, kterými překladatelka Kateřina Bártková nahrazuje německé genderové dublety (Nachbar_innen), aby zachovala genderově inkluzivní jazyk originálu. Ačkoliv jsou v češtině tyto neutrální výrazy prozatím méně běžné než v němčině, jejich použití vhodně dokresluje atmosféru prostředí.

Továrna na zlý sny ukazuje strnulé rodinné vztahy a složitou politickou situaci moderního Německa. Na nestandardních životních poměrech queer hrdinky vyrovnávající se s komplikovaným postavením ve společnosti líčí autorka barvitě a nekompromisně, jaké to je být členem menšiny v německém maloměstě – továrně na traumata. Její bolestný a zároveň ironický pohled nabízí portrét drsné reality, o které se mnohým z nás ani nesnilo.