Režisérka Villa natočí dokument o svém dávném kamarádovi Dimmim. Vykreslí ho v něm jako oběť těžkého dětství, která nemá šanci svůj život přetavit v cokoli lepšího. Film sleduje, jak Dimmi pracuje jako dělník na velrybářské lodi a upíjí se pomalu k smrti, zcela ale opomíjí jeho temnou minulost pasáka a násilníka. Tato selektivnost nahlížení spouští řetězec otázek nejen u publika na filmovém festivalu, jímž román Odhalení začíná, ale i u čtenáře a posléze i u Villy samotné.

Kristín Eiríksdóttir (nar. 1981) debutovala jako básnířka, což je v jejím díle patrné v důrazu na jazyk a detail. Později se začala soustředit na prózu, píše ale i divadelní a rozhlasové hry. Za svou tvorbu byla dvakrát nominována na prestižní Cenu Severské rady – poprvé za román Elín, ýmislegt (2017, Elín, všelicos) a podruhé právě za Odhalení (Tól, 2022). Kritika opakovaně ocenila jak formální výstavbu autorčiných textů, tak schopnost zachytit tělesné a fyzické prožívání postav.

V Odhalení volí autorka mnohokrát vyzkoušený a osvědčený vypravěčský postup nahlížení na jednu a tutéž skutečnost z více perspektiv. Realita tu postupně vyvstává jako něco nejednoznačného a proměnlivého, pravda není pevně daná, ale proměňuje se s každou další interpretaci. Román skládá komplikovaný obraz Villy a Dimmiho, ale i dvou dalších postav – kameramanky Ninji a sociálního pracovníka Jóna Logiho. Každý z nich ve své části nahlíží již odvyprávěné události odlišnýma očima a zároveň odhaluje i kus vlastního příběhu. Mezi jednotlivými osudy se vinou zprvu skryté souvislosti. Ninja má za sebou traumatický rozvod s manželkou, Jón Logi se hned první dny v práci setká s případem, jenž se nečekaně stane i jeho vlastním. Všichni hrdinové s něčím bojují, tíží je samota a bohužel ne všichni jsou schopni dostát své rodičovské roli. Velkým tématem je závislost, s níž různě úspěšně bojují Villa, Dimmi i Jón Logi, a opakované pokusy ji porazit.

Tělesnost, detail a každodenní dramata

Vedle promyšlené struktury se román soustředí na vnitřní prožívání postav. Jeho styl je hutný; i zdánlivě obyčejné situace jako prohlídka u lékaře se proměňují v napjaté, téměř tísnivé momenty. Kristín Eiríksdóttir dokáže s velkou intenzitou zachytit fyzické i psychické stavy, jako jsou bolest, úzkost či tělesné stavy provázející závislost na drogách a alkoholu.

Autorka, která se kromě literatury věnuje i vizuálnímu umění, zároveň tematizuje samotnou podstatu umělecké tvorby. Ukazuje její nejednoznačnost, hranice zobrazování reality i potenciál manipulace – ať už s divákem, nebo s vyprávěným materiálem. Otázka, kdo dává umělci právo sdílet cizí příběh a zda se ho Villa chopila správně, visí nad románem od začátku až do konce.

Jistou slabinou knihy je fakt, že postavy působí poměrně odtažitě, chladně, nejsou kladné, ani záporné. Nevyvolávají ve čtenáři sympatie či soucit, není jednoduché si k nim najít cestu a jejich trápení s nimi sdílet. Román navíc nesměřuje, navzdory svému titulu, k výraznému rozuzlení. Odhalení je čtení pro ty, kdo se rádi noří do nepříliš optimistických hlubin lidské duše, případně pro ty, kteří v našich samotách, úzkostech a slabostech spatřují matérii k dalšímu zpracování.