Pokud se pachatel trestné činnosti ocitne v ohrožení zdraví či života, není vždy snadné najít rovnováhu mezi zájmem lékaře o blaho pacienta a zájmem policejních či soudních složek o vyřešení případu a dosažení spravedlnosti. Někteří lékaři se z různých důvodů přikloní na stranu pacienta natolik, že činnost policie či soudů vysloveně sabotují, jiní naopak zájmy pacienta ignorují a upřednostní zájmy společenské. Určit přesnou hranici je v konkrétních případech pochopitelně nesnadné, v některých lékařských oborech pak ještě nesnadnější než v jiných. Zatímco amputovaná končetina nebo vysoký krevní tlak představují problémy objektivně zjistitelné a změřitelné, metody proniknutí do zákoutí lidské mysli stále ještě mají k dokonalosti daleko a interpretace výsledků zůstává do značné míry záležitostí individuálního vyhodnocení, jakkoliv formulovaného pomocí řady odborných výrazů. Psychiatrie tak sice pomáhá identifikovat odchylky od normálního chování, problém je ovšem v tom, že definice onoho „normálního chování“ se v místě a čase měnila, nadto ještě spíše intuitivně a formou negace – je velmi jednoduché o něčem prohlásit „to není normální“, ale leckdo by zaváhal nad tím, o čem by s klidným svědomím mohl prohlásit „to je (ještě) normální“. Pokud ale psychiatrie po velkou část své dosavadní existence stála ve vleku či pod tlakem takovéto nejasné normality určované společenskými poměry, je zřejmé, že odtud už vedla jen krátká cesta přinejmenším k úvahám o možnostech jejího zneužití k vědecky podloženému zdůvodnění něčí „nenormality“. V poměrech čtyřiceti let komunistické diktatury se na toto téma zaměřil Miroslav Vodrážka (nar. 1954), badatel působící v Ústavu pro studium totalitních režimů. Výsledky svého bádání shrnul v publikaci s výmluvným názvem Systémově zneužitá a zneužívající. Československá psychiatrie v Soft-sovětském stylu (1948 – 1989).   

Autor se v podstatě hned od prvních stran knihy (pomineme-li nezbytný úvod s neodmyslitelnými odkazy na Michela Foucaulta) pouští do poměrně ostré polemiky s tvrzením, že případy profesního a morálního selhání psychiatrů představovaly jen ojedinělé případy a nikoli systémový jev. Tento postoj přitom mnoho psychiatrů zastávalo dlouho po roce 1989, ještě v roce 2006 vyšla studie Zdeňka Bašného (na jejímž vydání se poněkud paradoxně podílel i Ústav pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, tedy předchůdce dnešního ÚSTR), jejíž autor připouštěl pouze výskyt ojedinělých excesů. Vodrážka v tomto kontextu ironicky konstatuje, že podle stejné logiky, tedy podle statistického porovnání počtu těchto případů s počtem všech případů, by bylo možné za ojedinělé excesy označit i politické procesy v padesátých letech. (Zajímavé ovšem je, že na jiném místě Vodrážka zmiňuje, že i sami chartisté pokládali případy zjevného zneužívání psychiatrie k perzekuci odpůrců režimu spíše za výjimku než pravidlo.)

Jak autor dokládá mnoha citacemi, poúnorová psychiatrie stavěla jako mnohé jiné obory na marxisticko-leninských a dialekticky materialistických základech, což vytvářelo vhodný základ k označování jakékoli odchylky od ideálu socialistického člověka za nějakou formu duševní poruchy. Netýkalo se to zdaleka jen proslulých „mániček“, v péči – či spíše „péči“ – psychiatrů skončil třeba i lesník, který v roce 1958 spatřil v lesích kolem Turzovky Pannu Marii (mimochodem jde o jednu z mála zmínek o Slovensku v celé knize), za zdroj psychických poruch byl v padesátých letech pokládán i jazz a později rock´n´roll, někteří psychiatři pak viděli spouštěč duševních onemocnění u mladých lidí v pobytu Allena Ginsberga v Československu na jaře 1965. Obecně přitom dle Vodrážkových závěrů role psychiatrie v tomto ohledu spíše sílila: zatímco v padesátých letech byla patrná tendence vyšetřujících orgánů přiřknout i činům osob zjevně psychicky labilních politickou motivaci, posléze se trend otočil a mnohá zjevně politicky motivovaná vystoupení byla klasifikována jako projevy psychické poruchy.

Velmi vstřícný postoj řady psychiatrů a dalších pracovníků psychiatrických léčeben vůči vládnoucímu režimu přitom nevyplýval jen ze zmíněných ideologických základů, z nichž poúnorová psychiatrie vycházela. Řada psychiatrů – včetně jmen známých i mimo samotný obor – navázala s StB přímou spolupráci, přičemž často byli tito spolupracovníci zároveň pod dozorem ostatních kolegů, kteří se tajné policii k získávání informací zavázali rovněž. Složité pletivo takovýchto vztahů na konkrétních pracovištích, jaké Vodrážka v knize prezentuje, dává tušit, že zájmové objekty z řad pacientů v podstatě neměly možnost cokoliv utajit – zejména pokud se ocitly v některém z uzavřených pavilonů, spadajícím přímo pod bezpečnostní složky, jejichž provoz Vodrážka v knize rovněž přibližuje. Prolamování lékařského tajemství bylo v tomto ohledu zcela běžnou praxí (bez níž by zájem StB o spolupráci s psychiatry ostatně nedával příliš velký smysl), přesto Vodrážka dokládá, že se našli odvážlivci, kteří svému závazku dokázali dostát. Na druhé straně se našli natolik horliví stoupenci režimu, že během tání v šedesátých letech sami komunisté uznali, že jejich další setrvání ve vedoucích funkcích není únosné. Pochopitelně ne všichni psychiatři pak s StB spolupracovali dobrovolně, Vodrážka zmiňuje případy, kdy se dotyční dopustili na svých pacientkách sexuálních deliktů a donášením si následně zajišťovali beztrestnost. Některé z těchto kauz měly svou dohru ještě dlouho po listopadu 1989.

Vodrážka nezamlčuje, že se vyskytly i případy, kdy se konkrétní jedinci dokázali požadavkům ze strany policejních orgánů vzepřít, obvykle jim ale šlo spíše o zachování dobrého jména psychiatrie jako oboru než o blaho dotčených pacientů. Poněkud překvapivé – jak z dikce textu vyplývá, tak nejspíše i pro autora samotného – bylo odmítnutí žádostí vznesených psychiatry o povolení pokusných zákroků na mozku žijících uvězněných sadistů, na kterém se shodli reprezentanti ministerstva vnitra i spravedlnosti.

Autor mapuje i spolupráci StB s psychiatry vyjíždějícími do zahraničí na odborné kongresy, v tomto ohledu se však psychiatři nejspíše nijak zvlášť nelišili od jiných odborníků, cestujících přes československé hranice z obdobných důvodů. K předním úkolům tuzemských účastníků setkání Světové psychiatrické asociace patřila snaha zabránit ostrakizaci Sovětského svazu, kde k nuceným pobytům odpůrců režimu v psychiatrických léčebnách docházelo téměř běžně. Za tímto účelem byli mnozí z nich ve spojení nejen s StB, ale i přímo s KGB (která zároveň řídila a monitorovala i aktivity sovětských delegátů).

Jak je z výše uvedeného patrné, Vodrážka zkoumanou problematiku pojal skutečně zevrubně a do svého výzkumu zahrnul i témata, která si čtenář s daným kontextem obvykle automaticky nespojí. K pozitivům knihy je nutné připočíst i dělení textu do krátkých odstavců, vysázených se vzájemným rozestupem, což jistě usnadní čtení i čtenářům, kteří mohou někdy mít s klasickými odbornými publikacemi z různých důvodů potíže. Jako problematická se však jeví celková koncepce knihy – či spíše její absence. Kapitoly knihy nejsou řazeny ani striktně chronologicky, ani podle jednotlivých témat, témata se často v rámci jedné kapitoly střídají a v rámci celé knihy opakují. Některé zmiňované kauzy, na nichž autor dokládá svá tvrzení ohledně systémového zneužívání psychiatrie jako vědního oboru, jsou jen naznačeny jménem hlavního aktéra (patrně se očekává, že čtenář je bude znát), jiné jsou sice přiblíženy detailněji, avšak z textu není zcela jasné, v čem v dané kauze spočívala negativní úloha psychiatrů. Pozorný čtenář pak odhalí i poměrně velké množství chybějících předložek a koncovek, jakkoliv tyto nedostatky na srozumitelnosti daným pasážím neubírají.

I když možná poněkud chaoticky, autor předkládá dostatek podkladů pro svou tezi, že československá psychiatrie jako obor neprošla čtyřmi dekádami komunistické totality se zcela čistým štítem. Není jistě nutné nad ní kvůli tomu lámat hůl, totéž konstatování platí i o mnoha dalších oborech vědeckého, společenského i politického života, avšak prvním potřebným krokem k vypořádání se s minulostí je vždy očištění jejího aktuálního obrazu od nánosu zkreslujících interpretací, ať už sloužících vlastní obhajobě, nebo jiným účelům, nakolik je to ovšem vůbec možné. V tomto ohledu plní Vodrážkova kniha svou roli více než dobře.